ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4521.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4521/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce G. F. , zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem Brno, Radnická 14/16, proti žalované ZITA KÁJOV s.r.o., IČO 472 37 961, se sídlem Praha 3, Žižkov, Jeseniova 1151/55, za účasti České pojišťovny a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 128/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2008, č.j. 5 Co 437/2008-267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v souvislosti s dopravní nehodou, při níž se jeho osobní automobil střetl s traktorem žalované, domáhal zaplacení náhrady věcné škody v částkách 11.081,02 EUR s příslušenstvím a 7.247,71 Kč s příslušenstvím, bolestného ve výši 61.440,- Kč s příslušenstvím a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 153.600,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č.j. 9 C 128/2006-199, (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 5. 10. 2006, č.j. 9 C 128/2006-68, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2007, č.j. 22 Co 2952/2006-103), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 7. 2004 došlo na volném, přímém úseku silnice s klesáním k dopravní nehodě, při níž žalobce se svým osobním automobilem čelně narazil do zadní části konstrukce mechanické obracečky na seno, která byla připevněna na před ním jedoucím traktoru žalované. Žalobce při dopravní nehodě utrpěl těžká zranění a věcnou škodu na vozidle. Řidič traktoru porušil ustanovení §4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť úsek silnice, kde došlo ke střetu, byl osazen svislým dopravním značením č. B6 Zákaz vjezdu traktorů. Žalobce porušil ustanovení §18 odst. 1 silničního zákona tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavu a povrchu vozovky a tomu, aby byl schopen vozidlo zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. Oba účastníci byli shledáni vinnými přestupkem v přestupkovém řízení. Ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. soud dovodil, že příčinou střetu vozidla žalobce s traktorem žalované byl způsob jízdy žalobce. Konstatoval, že řidič nemůže předpokládat, že se ve směru jeho jízdy nevyskytne překážka, v řízení bylo prokázáno, že vozidlo žalobce nezanechalo brzdnou stopu a že vzhledem k umístění pracovních světel na zadní části traktoru nelze předpokládat oslnění žalobce jejich zářením. Účast řidiče traktoru na způsobení škody shledal natolik minimální, že odpovědnost na straně žalované nezakládá.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č.j. 5 Co 437/2008-267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně osvětlení traktoru a uzavřel, že mechanická obracečka osvětlení traktoru nezakrývala a pro žalobce byl traktor objektivně viditelný ze vzdálenosti 120 m, žalobce přitom mohl své vozidlo zastavit na vzdálenost 80 m. Jedinou příčinou střetu tak byl způsob jízdy žalobce, který z hlediska rychlosti a potřebné pozornosti neodpovídal vzniklé situaci. Skutečnost, že se traktor pohyboval v úseku silnice, kam byl traktorům vjezd zakázán, nebyla v přímé příčinné souvislosti se střetem, žalovaná proto za vzniklou škodu neodpovídá.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadá posouzení podílu účastníků na vzniklé škodě; nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jedinou příčinou jejího vzniku bylo jednání žalobce. Namítá, že celou situaci vyvolal traktor žalované pohybující se (navíc nesprávně osvětlen) v úseku silnice, kam byl vjezd traktorům zakázán. Dle dovolatele musí soud v rámci úvah o podílu provozovatelů na vzniku škody ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. hodnotit závažnost porušení právních povinností všech zúčastněných provozovatelů, a to nikoliv izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nulovém podílu žalované přes prokázané protiprávní počínání řidiče a nesprávné osvětlení traktoru, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotněprávní úpravou odpovědnosti provozovatele za škodu, resp. střetu provozů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka žalobce své dovolání opírá jen o kritiku skutkových závěrů, a proto nejsou dány předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Připomíná, že pouze žalobce měl možnost střetu vozidel zabránit, závěr o jeho výlučném podílu na vzniku škody je tudíž zcela přiléhavý. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s .ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobce se domáhal zaplacení několika částek představujících náhradu věcné škody, bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Pokud tedy bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu věcné škody ve výši 7.247,71 Kč (k příslušenství se nepřihlíží), bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu bylo jako objektivně nepřípustné odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě přípustné není, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v obou případech zamítnuta. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Již ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněném pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo řečeno, že objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě, a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání. Tyto závěry jsou aplikovatelné i v současné době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 566/2006).
Pro vypořádání škody mezi provozovateli při střetu provozů dopravních prostředků je určující, jakou měrou se jednotlivá okolnost střetu podílela na vzniku škody, resp. míra, jakou se ta která příčina podílela na způsobení konkrétní újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006).
Není vyloučeno, aby porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů vyústilo v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002).
Jako rozpornou s judikaturou či hmotným právem tedy nelze hodnotit úvahu soudu, který dospěl k závěru o výlučné odpovědnosti za škodu pouze na straně jednoho z provozovatelů (žalobce), přestože protiprávní jednání, resp. porušení právních předpisů o silničním provozu, bylo zjištěno u obou účastníků kolize, avšak protiprávní jednání žalovaného nebylo shledáno příčinou vzniku škody.
Dovolací soud nadto připomíná, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu [skutková zjištění vzhledem ke zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou být předmětem dovolacího přezkumu]; jejich zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy (judikatorní přesah), je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006).
Jelikož ze shora vyložených důvodů nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu