ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4825.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4825/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Š. H. , zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalovanému městu Třinec , se sídlem úřadu v Třinci, Jablunkovská 160, zastoupenému JUDr. Jitkou Kyvalskou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 93/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2009, č.j. 11 Co 85/2009-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení 150.000,- Kč z titulu náhrady škody vzniklé tím, že dne 31. 5. 1971 byl donucen pod nátlakem uzavřít s právním předchůdcem žalovaného - Městským národním výborem v Třinci nevýhodnou smlouvu o výměně pozemků.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 19 C 93/2008-44, žalobu zamítl a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce a o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Okresní soud dospěl k závěru, že cena za chatku, studnu a další příslušenství směňovaného pozemku nebyla nepřiměřeně nízká a že v řízení nebylo prokázáno, že by na žalobce byl činěn bývalými funkcionáři Městského národního výboru v Třinci nátlak na podepsání výměnné smlouvy. Žalobci tak z uvedených důvodů nemohla vzniknout škoda. I kdyby však škoda vznikla, právo na její náhradu je promlčeno, neboť žalobce věděl nejpozději v roce 1975 nejen o škodě, ale také o tom, kdo za tuto škodu odpovídá, přesto podal žalobu až v březnu roku 2008. Soud dále neshledal, že by vznesená námitka promlčení odporovala dobrým mravům a zdůraznil, že projednávanou věc bylo třeba posoudit podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku, nikoli podle zvláštního zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu a jeho nesprávným úředním postupem, neboť šlo o soukromoprávní vztah, v němž právní předchůdce žalovaného nevystupoval jako státní orgán.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 11 Co 85/2009-64, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud jednal v žalobcově nepřítomnosti, neboť z lékařské zprávy bylo zřejmé, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý a nebylo možné předpokládat, že by se žalobce dostavil k soudnímu jednání. Žalobce byl zastoupen ustanoveným advokátem a soud neshledal důvody pro zproštění povinnosti tohoto advokáta zastupovat žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, správným shledal také jeho postup při provádění dokazování. Přisvědčil soudu prvního stupně zejména v závěru, že uplatňovaný nárok žalobce je promlčený. Odvolací soud též neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by procesně úspěšnému žalovanému neměly být přiznány náklady řízení podle ustanovení §150 o. s. ř., jak navrhoval žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že věc byla po právní stránce nesprávně posouzena. Dovolatel spatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání soudu ze zdravotních důvodů a věc projednal bez jeho přítomnosti, a to i přesto, že byl zastoupen advokátem, vůči němuž uplatnil námitku podjatosti. Tvrdí, že ustanovený advokát bez jeho vědomí stanovil rozsah náhrady škody na částku 150.000,- Kč a nikoli na částku 30.000,- Kč, která se odvíjí od cen platných v době, kdy ke škodě došlo. Domnívá se též, že soud měl při rozhodování o nákladech řízení zohlednit ustanovení §150 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání žádná otázka zásadního právního významu (jejíž řešení by bylo významné nejen pro rozhodnutí v této věci, ale i pro rozhodování věcí obdobných) formulována není. Žalobce neuvádí žádnou konkrétní námitku, kterou by zpochybnil právní závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu škody. Námitka dovolatele, že odvolací soud navzdory jeho žádosti neodročil jednání, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení, která však nepředstavuje dosud neřešenou či spornou otázku interpretace procesních norem, navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci (posouzení opodstatněnosti žádosti o odročení jednání s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a nemá tudíž judikatorní přesah. Z těchto důvodů nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, čímž postrádá rovněž nutnou podmínku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu