ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4826.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4826/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně doc. MUDr. E. R., CSc ., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Praha 6, Střešovická 31, proti žalovanému JUDr. K. K. , za vedlejší účasti České pojišťovny a.s., IČ: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 191/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č.j. 54 Co 517/2008-167, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění), jež jí vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž byla na přechodu pro chodce sražena automobilem, který řídil žalovaný.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. června 2008, č.j. 11 C 191/2004-132, (poté co jeho - rovněž vyhovující - rozsudek ze dne 27. března 2007, č.j. 11 C 191/2004-66, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č.j. 54 Co 308/2007-94), uložil „žalovaným“ povinnost zaplatit žalobkyni 1.697.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 8. 2004 došlo na přechodu pro chodce ke kolizi žalobkyně s automobilem řízeným žalovaným. Žalobkyně při této dopravní nehodě utrpěla poškození zdraví, v jehož důsledku trpí bolestmi hlavy a krční páteře, zvoněním v uších, závratěmi, zhoršením výslovnosti a je nucena užívat léky na spaní, proti bolesti a depresím. Tím je významným způsobem omezena ve svých aktivitách, především pracovních (výkon lékařské praxe v oboru manuální medicíny, publikační a přednášková činnost i v zahraničí) i zájmových (poslech hudby, lyžování), jakož i v možnostech péče o rodinu (vnoučata) a domácnost (zahradu, psy). Při úvaze o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vyšel ze znaleckých posudků z odvětví psychiatrie, stomatologie a neurologie, podle nichž základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění činí 4.715 bodů, a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, neboť žalobkyně prokázala splnění závažných a mimořádného zřetele hodných důvodů, přičemž náhradu za ztížení společenského uplatnění stanovil ve výši čtyřnásobku základního odhodnocení, tj. 2.263.200 Kč, od níž odečetl mimosoudně vyplacenou náhradu 565.800 Kč.
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č.j. 54 Co 517/2008-167, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 877.800,- Kč zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej pak potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování zjištěními z lékařských posudků o trvajících následcích poškození zdraví, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro použití §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť žalobkyně byla v době úrazu plně aktivní jak v soukromém životě, tak v profesní oblasti, v níž dosáhla významných úspěchů a uznání, avšak v důsledku úrazu byla nucena omezit nebo docela vyloučit nejen zájmovou činnost, ale i činnost publikační, přednáškovou a lékařskou praxi, u nichž byl ještě předpoklad dlouhodobé aktivity. Nicméně při posouzení předpokladů výjimečného zvýšení odškodnění dospěl odvolací soud k názoru, že je třeba vzít v úvahu rovněž věk, v němž došlo k poškození zdraví. Vzhledem k tomu, že k poškození zdraví žalobkyně došlo ve věku 69 let, lze „se značnou dávkou jistoty“ předpokládat, že žalobkyně byla úrazem postižena v poslední třetině svého života, což odůvodňuje nižší zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jehož rozsah určil částkou 819.600 Kč, takže celková výše odškodnění činí 1.385.400 Kč.
Žalobkyně proti měnícímu výroku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění rozhodl v rozporu s výsledky provedeného dokazování, jimiž byly doloženy rozsáhlé pracovní aktivity žalobkyně jako celosvětově uznávané kapacity v oboru, jakož i zdravotní obtíže, jež jsou následkem poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě a které ji v jejích aktivitách výrazně omezují. Uvedla, že věk nemůže být měřítkem pro posouzení širokého okruhu zájmů, jež poškozený měl, stejně jako není důvodem pro nepřiznání dalšího navýšení, neboť i v mnohem pozdějším věku jsou lidé aktivní, jako byla ona. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že při zvážení rozsahu, v němž je žalobkyně omezena oproti stavu před škodnou událostí, je přiléhavé žalobkyni přiznat zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení. Dovolatelka tedy odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. z hlediska podmínek jeho aplikace na posuzovaný případ, čímž uplatnila dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti. Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění je reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a že při určení částky zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech. Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde o zvlášť výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje následky poškození zdraví žalobkyně, jež jí přivodily trvalé omezení nebo ztrátu jejích dosavadních možností a schopností. Soudy se zcela správně zaměřily na porovnání dosavadních společenských aktivit a konkrétních možností uplatnění poškozené před úrazem se stavem, který u ní nastal poté a omezil ji různou měrou v jednotlivých oblastech jejího života.
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal (a doplnil) soud odvolací a je jimi vázán též soud dovolací, vzal za prokázáno, že žalobkyně utrpěla úraz v 69 letech, v době před úrazem byla pracovně i společensky velmi aktivní, po úraze jsou její schopnosti a možnosti účasti na zájmovém a společenském životě zřetelně sníženy, možnosti jejího pracovního uplatnění a zapojení do rodinného života významně omezeny, následky úrazu se v životě žalobkyně projevují vážnými obtížemi. V řízení však nebyla zjištěna celková ztráta možnosti zapojení poškozené do pracovního, společenského a rodinného života oproti stavu před úrazem, když v těchto sférách uplatnění bylo prokázáno pouze omezení, byť významné. Otázka věku, v němž došlo k poškození zdraví, je sice pouze jedním z kritérií, a to nikoli dominantním, ale na druhou stranu nelze pominout, že ve věku, v němž žalobkyně utrpěla úraz, dochází s ohledem na přirozené opotřebování organizmu a sníženou možnost jeho regenerace k postupnému omezování plné fyzické i pracovní zátěže, jakož i zapojení do společenského a rodinného života.
Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu považoval (vedle již vyplacené částky 565.800,- Kč) za přiměřené další odškodnění v částce 877.800,- Kč.
Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Určení základu pro zvýšení náhrady užité v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, na něž odkázal odvolací soud, bylo sice překonáno citovaným stanoviskem Cpjn 203/2010, to však nemá vliv na závěr o přiměřenosti celkové částky odškodnění a nedůvodnosti požadavku žalobkyně na jeho další zvýšení. Dovolací soud též neshledal, že by řízení trpělo vadami, k nimž přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobkyně důvodné, proto je Nejvyšší soud zamítl podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu