ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.4873.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 4873/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. M. , narozená XY, zemřelá 7. 4. 2018, posledně bytem XY, b) F. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: NH Hospital a. s. , se sídlem Okruhová 1135/44, Praha 5, IČO 27872963, zastoupená Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 550.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 331/2015, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 62 Co 38/2017-138, takto:
I. V řízení o nároku žalobkyně a) na náhradu za bolest ve výši 150.960 Kč s příslušenstvím bude na místě žalobkyně a) pokračováno s procesními nástupci F. M., narozeným XY, bytem XY, a s B. K. , narozenou XY, bytem XY.
II. Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 62 Co 38/2017-138, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2016, č. j. 28 C 331/2015-105, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2016, č. j. 28 C 331/2015-119, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) o zaplacení 150.960 Kč s příslušenstvím (náhrada za vytrpěnou bolest), v ostatních výrocích [ve věci samé jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně a) na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným vedením a nevydáním zdravotnické dokumentace a nároku žalobce b) na náhradu nemajetkové újmy za zdravotní postižení manželky] napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) prostřednictvím svého advokáta dovolání, jež měla za přípustné jednak vzhledem k odchýlení se napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále pak z důvodu nesprávného právního posouzení otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Nesouhlasila s postupem odvolacího soudu, který měl správně zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci jakékoliv úvahy týkající se okamžiku, kdy se dovolatelka dozvěděla o subjektu odpovědném za vzniklou škodu, avšak místo toho při řešení námitky promlčení učinil vlastní skutkový závěr. Řádně se přitom nevypořádal s tvrzenými nedostatky v operačním protokolu ze dne 12. 3. 2009 ani se skutečností, že žalovaná poskytla dovolatelce kopii její zdravotnické dokumentace se značnou prodlevou. Dovolatelka poukázala na judikaturu vztahující se k otázce vlivu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně na přezkumnou činnost odvolacího soudu, jakož i na judikaturu týkající se povinnosti soudu vypořádat se řádně s argumentačními tvrzeními účastníků. Závěr odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) dnem 27. 4. 2012 je podle jejího názoru již na první pohled nelogický, neboť kyčelní kloub byl reoperován až dne 10. 9. 2012, přičemž promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než dojde k samotné škodě. Konečně pak namítala, že odvolací soud pochybil rovněž tím, že se nezabýval charakterem vztahu mezi lékařem, jenž provedl příslušný zákrok, a poskytovatelem zdravotní péče, v jehož prostorách byl zákrok proveden. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v jeho potvrzujícím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatelka dne 7. 4. 2018 zemřela, bylo zapotřebí nejprve posoudit, zda povaha věci umožňuje v řízení pokračovat ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. Dovolací soud soustavně judikuje, že procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Dovolatelka se v části, jež je předmětem dovolacího řízení, domáhala po žalované náhrady za bolest vytrpěnou v souvislosti se zlomeninou dříku femorální komponenty, jež byla odhalena v rámci rentgenového vyšetření dne 27. 4. 2012, a v souvislosti s navazujícími léčebnými zákroky. Zemřel-li v době od 1. 1. 2014 poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před tímto datem, stávají se součástí pozůstalosti (§1475 odst. 2 a §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále též jen „o. z.“) nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 133/2018). Z toho je zřejmé, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s právními nástupci zemřelé žalobkyně a). Dále podle ustálené rozhodovací praxe platí, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do právní moci usnesení soudu v pozůstalostním řízení považováni za vlastníky celého majetku (včetně majetkových práv) spadajícího do pozůstalosti, přičemž ve sporech s jinými osobami týkajících se věcí patřících do pozůstalosti se daný vztah k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků, a to i v případě, že příslušná část majetku zůstavitele nebyla v řízení o pozůstalosti vypořádána (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015). Lze tedy konstatovat, že uplatněný nárok na náhradu za bolest se stal součástí pozůstalosti po žalobkyni a), a jelikož nebyl v rámci proběhlého pozůstalostního řízení vypořádán (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 34 D 1155/2018-91, jímž došlo ke schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti), náleží v současné době všem jejím potenciálním dědicům, tedy manželu F. M. a dceři B. K., kteří jsou zároveň jejími procesními nástupci. Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí), přípustné, neboť dovoláním vymezené právní otázky vyložil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou.
Promlčení nároků vzniklých do 31. 12. 2013 se posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do tohoto data (srov. přechodné ustanovení §3036 o. z.). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby při uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák., tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o konkrétním škůdci, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé, aby si závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinil. Nemusí jít přímo o definitivní závěr, postačuje, aby údaje, kterými poškozený disponuje, mohly vést k dostatečně odůvodněnému vymezení odpovědné osoby, aniž by se vyžadovala nezpochybnitelná jistota v jejím určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, publikovaný pod C 7827 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015).
Dozvěděla-li se podle skutkových zjištění nalézacích soudů, která dovolacímu přezkumu podle §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhají, žalobkyně a) v rámci vyšetření dne 27. 4. 2012, že příčinou jejích dosavadních bolestí i potřeby dalších zákroků k odstranění obtíží byla zlomenina dříku femorální komponenty, jež jí byla v témže zdravotnickém zařízení týmž ošetřujícím lékařem implantována během operace dne 12. 3. 2009, odpovídá ustálené judikatuře závěr odvolacího soudu, že již ke dni 27. 4. 2012 mohla žalobkyně a) dovodit, který subjekt jí odpovídá jak za bolesti již vytrpěné, tak za bolesti, které bude muset podstoupit při dalších zákrocích. Absolvovala-li žalobkyně a) následně za účelem odstranění tohoto defektu dne 10. 9. 2012 reoperaci a ve dnech 9. 9. 2012, 12. 9. 2012, 14. 9. 2012 zavedení katetru, je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku na náhradu za vytrpěnou bolest ke dni podání žaloby, tedy k datu 30. 9. 2015, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Na tom nic nemění nepřesnost, že odvolací soud stanovil počátek běhu promlčecí doby datem 27. 4. 2012, přestože některé bolesti vznikly až později, a to při dalších zákrocích v září 2012, přičemž léčení včetně rehabilitace trvalo až do 26. 3. 2013. I od posledně uvedeného data totiž dvouletá subjektivní promlčecí doba marně uplynula před podáním žaloby (30. 9. 2015). Lze doplnit, že nejpozději v termínech, kdy jí další výkony přinášely bolest, získávala poškozená postupně vědomost o vzniku objektivně vyčíslitelné škody na jejím zdraví, to vše v době, kdy již vzhledem ke znalosti poskytovatele zdravotnické péče, u nějž původní zákrok podstoupila, jakož i osoby operatéra, disponovala dostatkem informací, jež mohly vést k závěru o vymezení subjektu odpovědného za vzniklou škodu. Za této situace jsou bez významu dovolací námitky týkající se absence označení zdravotnického zařízení v operačním protokolu ze dne 12. 3. 2009 či prodlení žalované s poskytnutím kopie zdravotnické dokumentace, jakož i dovolací argumentace poukazující na relevanci právního vztahu mezi operatérem a poskytovatelem zdravotní péče, v jehož zařízení byl příslušný zákrok prováděn. Odpovědnost určité osoby lze postavit najisto až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno podáním žaloby, a ani v případě většího počtu potenciálních škůdců není podmínkou přesná znalost míry jejich účasti, může-li poškozený dovodit, že škoda byla způsobena některým či více škůdci, jejichž totožnost je mu známa (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006, Soubor C 6313). Tuto znalost měla původní žalobkyně podle skutkových zjištění soudu prvního stupně již od vyšetření dne 27. 4. 2012 a zdravotnická dokumentace, která byla dodána později, na tom nic nezměnila.
Zpochybňují-li dovolatelé správnost postupu odvolacího soudu v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně, potažmo namítají-li, že se odvolací soud náležitě nevypořádal se všemi tvrzeními účastníků, uplatňují tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci dosud není skončeno a o náhradě nákladů řízení, včetně této dovolací fáze, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu