ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4918.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4918/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Choagro spol. s r. o., se sídlem v Chotíkově č. 202, okres Plzeň-sever, IČ 25209914, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 7/206, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 18/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 14 Co 118/2007-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 14 Co 118/2007-124, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 30.100.000,- Kč s příslušenstvím, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po rozšíření žaloby domáhala zaplacení částky 33.730.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem správních orgánů v řízení o vydání územního rozhodnutí, v jehož důsledku byla nucena zastavit těžbu písku na dobu 18 měsíců a vznikla jí škoda spočívající ve skutečné škodě a ušlém zisku z předčasně ukončené smlouvy o dodávkách štěrkopísku (30.100.000,- Kč sestávající z částek 3.400.000,- Kč ušlého zisku za nevytěžený písek, 102.000,- Kč, o které se tento ušlý zisk nezhodnotil, 26.250.000,- Kč ušlého zisku za neprovedené uložení materiálu do předpokládaně vytěžených prostor a 348.000,- Kč skutečné škody na zbytečně vynaložených nákladech na skrývku), v zaplacené smluvní pokutě ze smlouvy o půjčce (1.050.000,- Kč), dále v ušlém zisku za dobu nuceného zastavení provozu pískovny (2.520.000,- Kč) a v nákladech právního zastoupení v řízení o vydání územního rozhodnutí (60.000,- Kč).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2005, č. j. 14 Co 306/2005-70, zrušil rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 19 C 18/2004-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 určil, že základ nároku je dán a že o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nepřichází v úvahu, jestliže novým územním rozhodnutím bylo žalobkyni vyhověno, avšak správní orgán porušil zákonem předepsaný postup v řízení, jestliže původní územní rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu, že chyběla stanoviska dotčených orgánů státní správy, souhlas dotčených vlastníků sousedních pozemků atd.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 19 C 18/2004-83, zastavil řízení ohledně 121.476,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Městský úřad města Touškov dne 8. 9. 1998 vydal k žádosti žalobkyně územní rozhodnutí č. j. 543/98 o využití území pro zřízení pískovny na pozemku č. 739/6 v katastrálním území Chotíkov; odvolání obcí Chotíkov a Příšov Okresní úřad Plzeň-sever, referát životního prostředí, rozhodnutím ze dne 17. 12. 1998, č. j. ŽP/V/1710/98, zamítl; přezkumné řízení zahájené z podnětu obce Chotíkov bylo rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 31. 5. 1999, č. j. 49/MMR-PL-99-2, zastaveno; k odvolání obce Chotíkov Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 14. 10. 1999, č. j. 13221/1999-63, napadené rozhodnutí zrušilo a rozhodnutím ze dne 10. 4. 2000, č. j. 867/MMR-PL/99, změnilo rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever tak, že zrušilo rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu města Touškov ze dne 8. 9. 1998. Rozklad žalobce byl zamítnut rozhodnutím ministra pro místní rozvoj ze dne 7. 9. 2000, č. j. 11399/2000-51, a zrušovací rozhodnutí ze dne 10. 4. 2000 jím bylo potvrzeno. Nové územní rozhodnutí ze dne 16. 7. 2001, č. j. 1262/00-Le, bylo opět zrušeno Okresním úřadem Plzeň-sever dne 5. 11. 2001, č. j. RRR/1576/01; třetí a konečné vyhovující územní rozhodnutí Městského úřadu města Touškov ze dne 16. 1. 2002, č. j. 1164/01-Le, bylo rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 2. 4. 2002, č. j. RRR/300/2002, potvrzeno a dne 10. 4. 2002 nabylo právní moci. Obvodní báňský úřad v Plzni rozhodnutím ze dne 22. 11. 1999, č. j. 2426/III/99/138/ŠMI/KAV, udělil žalobkyni povolení k hornické činnosti na předmětném pozemku. Žalobkyně uzavřela dne 4. 9. 2000 se společností MAX BÖGL a J. K. smlouvu o zajištění těžby, nakládky a haldování v pískovně a o zajištění dopravy, evidence a vážení suroviny s tím, že platnost smlouvy byla omezena do 31. 12. 2001; dodatkem z 19. 9. 2000 strany konstatovaly, že žalobkyně nemůže plnit smlouvu z důvodu zrušení územního rozhodnutí na pískovnu (výše ušlého zisku byla znalecky stanovena na 3.400.000,- Kč a částka 102.000,- Kč představuje úvěrový výnos z uložení těchto peněz v peněžním ústavu); z neprovozování skládky v prostoru, který měl být odtěžen podle této smlouvy, dále ušel žalobkyni zisk ve výši 26.250.000,- Kč a částku 348.000,- Kč žalobkyně zaplatila společnosti Veselý za odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku, přičemž tak měla původně podle smlouvy na svůj náklad učinit společnost MAX BÖGL a J. K. Dne 30. 6. 1999 uzavřela žalobkyně dvě smlouvy o půjčce s tím, že půjčku použije výhradně pro účely financování provozu pískovny, jinak je povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 1.050.000,- Kč. Na nákladech právního zastoupení ve správním řízení uhradila žalobkyně 60.000,- Kč a za dobu nuceného zastavení provozu pískovny po dobu 18 měsíců jí ušel zisk ve výši 2.520.000,- Kč. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/. Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku (26.250.000,- Kč, 3.400.000,- Kč + kapitalizační úrok 102.000,- Kč) a vynaložených nákladů za odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku (348.000,- Kč), vše na základě smlouvy se společností MAX BÖGL a J. K. ze dne 4. 9. 2000, soud prvního stupně dovodil, že byť se stavební úřad dopustil průtahů v řízení (územní rozhodnutí bylo vydáno až po čtyřech letech od podání návrhu), není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou správního řízení a škodou způsobenou nerealizací předmětné smlouvy, neboť žalobkyně ji uzavřela v době (4. 9. 2000), kdy územní rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Touškov ze dne 8. 9. 1998, č. j. 213/98, bylo rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 10. 4. 2000 zrušeno, takže žalobkyni muselo být zřejmé, že se její oprávnění k těžbě písku stává nejistým; jestliže v té době uzavřela předmětnou smlouvu, porušila prevenční povinnost předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák. Ohledně náhrady nákladů právního zastoupení (60.000,- Kč) žalobkyně neprokázala, že by advokát JUDr. Jaroslav Svejkovský činil v době od 7. 12. 2000 do 17. 7. 2001 úkony v územním řízení. Ujednání ve smlouvách o půjčce o smluvní pokutě (1.050.000,- Kč) z důvodu zastavení těžby je neplatné pro obcházení podstaty institutu půjčky, navíc jelikož nebyl dán k těmto smlouvám předchozí souhlas valné hromady, jsou smlouvy o půjčce neplatné. Ušlý zisk za dobu nuceného zastavení provozu pískovny (2.520.000,- Kč) žalobkyni nevznikl, neboť nebyl-li písek prodán, byl úměrně zachován obsah ložiska a nedošlo ke změně majetkové podstaty žalobkyně. Konečně pokud žalobkyně rozšířila dne 6. 11. 2006 žalobu o dalších 25.322.000,- Kč z téhož titulu (ušlého zisku za dobu nuceného zastavení provozu pískovny), stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, č. j. 14 Co 118/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně 30.100.000,- Kč, ohledně 1.110.000,- Kč jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 60.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1.050.000,- Kč totiž vzala žalobkyně zpět), ohledně 2.520.000,- Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. U nároku na náhradu ušlého zisku (26.250.000,- Kč, 3.400.000,- Kč + kapitalizační úrok 102.000,- Kč) a vynaložených nákladů za odtěžení vrchní vrstvy štěrkopísku (348.000,- Kč) na základě smlouvy se společností MAX BÖGL a J. K. ze dne 4. 9. 2000 se odvolací soud zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že žalobkyni muselo být již v průběhu sjednávání předmětné smlouvy od dubna do září roku 2000 zřejmé, že její oprávnění k těžbě bylo prozatím zrušeno, proto pokud přesto smlouvu uzavřela, jednala nad míru přiměřeného podnikatelského rizika, porušila povinnost předcházet škodám podle §415 obč. zák. a škoda tak byla způsobena výlučně jejím zaviněním. Podle odvolacího soudu však nárok na náhradu ušlého zisku za dobu 18 měsíců zastavení těžby písku ve výši 2.520.000,- Kč posoudil soud prvního stupně nesprávně, považoval-li jej za škodu skutečnou; jde však o předpokládaný zisk, který žalobkyni skutečně ušel, neboť nebýt průtahů řízení před stavebním úřadem, žalobkyně mohla těžbou a prodejem písku dosáhnout zisku, jehož výši je třeba vyčíslit znaleckým posudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „odvolací soud nesprávně aplikoval §415 obč. zák.“ Namítá, že tím, že v rámci své povolené podnikatelské činnosti uzavřela obchodní smlouvu, nemohla jednat v rozporu s §415 obč. zák. a být odpovědná za škodu, která jí vznikla proto, že státní orgány kvůli svému nesprávnému úřednímu postupu vytvořily prostředí právní nejistoty na dobu téměř čtyř let (od 8. 9. 1998 do 10. 4. 2002) a na dobu 18 měsíců paralyzovaly činnost podniku žalobkyně. Při normálním provozu pískovny a v důvodném přesvědčení o správnosti účelově napadeného územního rozhodnutí totiž žalobkyně po složitých jednáních uzavřela dne 4. 9. 2000 neopakovatelnou smlouvu na dodávku materiálu na stavbu dálnice s partnerem (MAX BÖGL a J. K.), který jako jeden z mála mohl bezprostředně u stavby dálnice zpracovávat málo kvalitní surovinu od žalobkyně za exkluzivních podmínek. Pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že správní orgány „odstraňovaly“ mnoho let vady řízení, které v předcházejících řízeních samy způsobily, byla by předmětná smlouva do sjednaného data (k 31. 12. 2001) naplněna. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a uvedla, že žalobkyně v době uzavření předmětné smlouvy mohla a měla mít pochybnosti o zákonnosti územního rozhodnutí, které bylo zrušeno, a uzavřela-li ji i přes tyto okolnosti, činila tak na vlastní riziko. Škoda byla způsobena ve smyslu §441 obč. zák. jednáním samotné žalobkyně, která porušila povinnost generální prevence podle §415 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 6. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“), resp. poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, publikovaný v Souboru pod C 2564).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně, jejímž předmětem činnosti je těžební činnost, si v době, kdy vyřizovala územní rozhodnutí a povolení k těžbě, opatřovala finanční prostředky účelově vázané k provozování těžby i technické zařízení k těžbě potřebné a zároveň již vedla jednání se smluvními partnery, s nimiž hodlala při těžbě obchodovat. Je tedy zřejmé, že z její strany nešlo o pouhý podnikatelský záměr, nýbrž že již vykonávala přípravy směřující ke konkrétní výdělečné činnosti, kterou také se zpožděním vyvolaným průtahy v řízení o vydání územního povolení zahájila, jak ostatně dovodil i odvolací soud. Žalobkyně odvíjí vyčíslení konkrétního ušlého zisku kromě jiného od smlouvy, kterou uzavřela se společností MAX BÖGL a J. K. dne 4. 9. 2000 a kterou téměř vzápětí dne 19. 9. 2000 zrušila (v mezidobí bylo ministerstvem rozhodnuto o jí podaném rozkladu). Odvolací soud právě v okolnosti, že žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy nedisponovala územním rozhodnutím opravňujícím ji k těžební činnosti, shledal její spoluzavinění na vzniku škody. Lze mu přisvědčit v tom, že tato konkrétní smlouva byla podepsána v termínu, kdy zahájení těžby ke sjednanému datu nebylo jisté, nelze z toho však dovodit, že by uzavření smlouvy za daných okolností bylo nepřiměřeným podnikatelským rizikem, které by zcela vylučovalo možnost dosáhnout zisku.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí. Způsobení škody poškozeným lze samozřejmě spatřovat i v jeho chování v rozporu s §415 obč. zák., pokud bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody. Porušením obecné prevenční povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení je i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení rozsahu škody, například jestliže při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním okolnostem nejednal dostatečně opatrně, jak by bylo lze od něj za daných okolností očekávat, a proto mu muselo být zřejmé, že uzavření smlouvy, případně nesplnění sjednaných povinností, může mu přinést újmu, například sankce za prodlení za porušení smluvních ujednání a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru pod C 4642). O takový případ se zde však nejedná.
Z obsahu předmětné smlouvy i vylíčení uplatněného nároku v žalobě vyplývá, že smlouva měla žalobkyni za předpokladu, že jí bude vydáno příslušné územní rozhodnutí, přinést zisk ze zamýšlené těžební činnosti, konkrétně úhradu za odtěžený písek (celkem 3.400.000,- Kč za předpokládaný objem 200.000 t) od společnosti MAX BÖGL a J.K.; následné úhrady za uložení materiálu do vytěžených prostor (vyčísleno celkově na 26.250.000,- Kč) pak měla získat od dalších subjektů. Vedle toho se uvedený odběratel zavázal provést odtěžení vrchní vrstvy na své náklady, takže nebyla-li smlouva realizována, musela žalobkyně vynaložit své finanční prostředky na provedení těchto prací. Protože pro průtahy správního řízení žalobkyně obdržela územní rozhodnutí opožděně, nemohla realizovat své podnikatelské aktivity a dosáhnout z provozu pískovny plnění, k nimž její činnost směřovala. Zároveň je zřejmé, že neuskutečněná smlouva ze dne 4. 9. 2000 neobsahovala pro žalobkyni taková ujednání, která by jí přinášela nepříznivé důsledky, jimž se při dostatečné obezřetnosti mohla při uzavírání smlouvy vyhnout. Okolnost, že žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy územní rozhodnutí neměla (resp. v době kdy probíhalo řízení o rozkladu proti zrušovacímu rozhodnutí), neznamená sama o sobě její spoluzavinění na vzniku ušlého zisku, ten ostatně mohl nastat, i pokud by k uzavření smlouvy právě z tohoto důvodu vůbec nedošlo. Podstatné je, zda to byly průtahy v řízení o vydání územního rozhodnutí jako příčina, která vedla k tomu, že zisku z provozu pískovny, k němuž žalobkyně směřovala, nebylo dosaženo. Nelze tedy dovodit, že požadovaný ušlý zisk, který má podle žaloby být důsledkem toho, že žalobkyni nebylo v přiměřené době (zákonem stanovené lhůtě) vydáno správní rozhodnutí, nastal nebo se zvýšil právě proto, že žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu; ztráta příjmu, byla-li skutečně vyvolána nemožností provádět po určitou dobu těžební činnost, by mohla nastat i při absenci smlouvy. Kromě toho je patrné, že příjem za skládkové využití vytěžených prostor neměl plynout od společnosti MAX BÖGL a J. K. (ta se týkala jen provedení skrývky a vytěžení 200.000 t materiálu), nýbrž od jiných subjektů, s nimiž by žalobkyně mohla uzavřít smlouvy, jestliže by jí vytěžením materiálu vznikl odpovídající prostor. Ztráta této možnosti (tohoto příjmu) tedy není ztrátou plnění z předmětné smlouvy. Pak ovšem nelze žalobkyni vytýkat porušení povinnosti generální prevence podle §415 obč. zák. tím, že část své výdělečné příležitosti podchytila písemnou smlouvou s jedním z partnerů, od nějž měla možnost dosáhnout jak určitého příjmu za vytěžený písek, tak si uvolněním prostor připravit podmínky pro příjem od jiných subjektů za skládku, a to ani za situace, že tak učinila v době, kdy již bylo zrušeno územní rozhodnutí a kdy teprve bylo vedeno řízení o rozkladu proti zrušovacímu rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 30.100.000,- Kč s příslušenstvím, je naplněn; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud se bude znovu zabývat uplatněnými odvolacími námitkami a nepřehlédne především, že soud prvního stupně shledal nedůvodnost nároku v jeho promlčení. V rozsahu, v němž nárok promlčen není, pak zváží především délku zbytečných průtahů správního řízení (v jaké době mělo být územní rozhodnutí vydáno, nebylo-li by řízení průtahy postiženo), a zda a v jakém rozsahu je právě toto prodlení s vydáním územního rozhodnutí ve vztahu příčinné souvislosti se vznikem škody, resp. s jejími jednotlivými položkami. Pak je třeba zabývat se podrobněji rozsahem náhrady, neboť nelze přehlédnout, že průtahy správního řízení žalobkyni o možnost provádět těžbu písku a ve vytěžených prostorách provozovat skládku nepřipravily trvale, těžební činnost prováděla později, a tedy mohla také dosáhnout minimálně zčásti předpokládaných příjmů - dosavadní výsledky řízení nesvědčí o tom, že by nesprávným úředním postupem byl zamýšlený prospěch žalobkyni definitivně zmařen. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu