ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.5.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 5/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) N. s a. č. K. H., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně druhé žalované Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 53/95, o dovolání druhé žalované proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, č. j. 25 Co 1/2005-295, takto:
I. Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví proti prvnímu žalovanému, který ho dne 23. 2. 1992 fyzicky napadl, a proti druhé žalované – N. s a. č. v K. H., která podle jeho tvrzení následnou léčbu jeho zranění zanedbala.
Okresní soud v Kutné Hoře mezitímním rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 C 53/95-263, rozhodl, že základ nároku vůči prvnímu žalovanému je opodstatněný v plném rozsahu, dále že základ nároku vůči druhé žalované není opodstatněný, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 7. 1998 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 23. 2. 1992 okolo 0.10 hod. před restaurací L. v K. H. fyzicky napadl žalobce, srazil ho ranou ruky na zem, v důsledku čehož žalobce utrpěl zranění spočívající ve zlomenině levé spánkové kosti s rozsáhlým krevním výronem. Žalobce byl převezen do nemocničního zařízení druhé žalované, vyšetřen službu konajícím lékařem a umístěn na jednotku intenzivní péče, kde po rentgenu hlavy byl v pravidelných intervalech sledován. V 5 hod. ráno došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (rozvoj pravostranné lateralizace s mydriasou vlevo), byly mu proto podány protiedémové léky a indikováno vyšetření neurologem, které se uskutečnilo s odkladem asi tří hodin, a neurolog doporučil transport pacienta na specializované pracoviště. Žalobce byl pak letecky převezen nejprve do nemocnice na B. k vyšetření CT a poté do nemocnice ve S., kde byl téhož dne operován. Soud na základě dokazování, zejména znaleckého, dospěl k závěru, že do 5. hodiny ranní bylo postupováno v léčbě pacienta správně a rovněž správně bylo zvoleno vyšetření neurologem, i když bylo provedeno s prodlevou tří hodin. Optimálním postupem po 5. hod. by byl okamžitý převoz pacienta na specializované pracoviště, avšak zvolený postup nelze jednoznačně hodnotit jako zanedbání lékařské péče. Soud dovodil, že nebylo prokázáno, že by zdravotní personál nemocnice postupoval non lege artis. Přestože časová prodleva (od 5. hod. do 8. hod) v odeslání pacienta na specializované vyšetření, která byla zapříčiněna čekáním na neurologické vyšetření, nebyla optimální, nelze ji ošetřujícímu lékaři vytýkat, neboť se jednalo o „omyl v dobré víře“. Chybějící kompletní zdravotní dokumentace žalobce nemůže být k tíži druhé žalované, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by ztrátu dokumentace způsobila. Žalovaná nemocnice při poskytování zdravotní péče žalobci využila všechny své personální a přístrojové možnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, č. j. 25 Co 1/2005-295, změnil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované tak, že základ žalobního nároku je dán v plném rozsahu a že o výši nároku bude rozhodnuto konečným rozsudkem, a v závislých výrocích o nákladech řízení rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dokazování doplnil listinnými důkazy a z fotokopie lékařské přijímací zprávy nemocnice ve S. mimo jiné zjistil, že vyšetření žalobce neurologem se uskutečnilo v 9.30 hod. Protože prodleva mezi okamžikem, kdy se u žalobce projevily příznaky otoku mozku, a vyšetřením neurologa byla delší, trvající čtyři a půl hodiny, odvolací soud ji hodnotil jako zanedbání lékařské péče s tím, že není rozhodné, konkrétně která skutečnost byla důvodem tohoto zpoždění. Za zpoždění v léčbě odpovídá druhá žalovaná, neboť je způsobili její zaměstnanci, kteří nevěnovali dostatečnou pozornost závažnosti příznaků pacienta a po zhoršení jeho zdravotního stavu otáleli s jeho přeložením na odborné pracoviště. Škoda na zdraví žalobce, spočívající v trvalých následcích způsobených otokem mozku, je v příčinné souvislosti s tímto pochybením, neboť nebýt tak dlouhého časového odstupu od příznaků otoku mozku do rozhodnutí o přeložení žalobce na odborné pracoviště, nemusela by škoda vzniknout vůbec nebo by následky na zdraví žalobce nebyly tak závažné, když právě rychlost náležité lékařské péče včetně operativního zákroku je v případě otoku mozku rozhodující. Soud proto uzavřel, že i druhá žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobci podle §420 odst. 1 a 2 obč. zák., a s odkazem na §438 odst. 1 obč. zák. stanovil solidární povinnost obou žalovaných k náhradě škody.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve vztahu k ní rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „ust. §238 odst. 1 o. s. ř.“, a které podává z důvodu podle „ust. §241a odst. 2 písm. b) a d) o. s. ř.“. Namítá, že na základě listinného důkazu - kopie lékařské zprávy V. n. ve S. nelze změnit rozsudek v její neprospěch, když ve věci byly dvěma lékařskými fakultami vypracovány dva znalecké posudky, které jednoznačně vyloučily zaviněné porušení právní povinnosti druhé žalované. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť byla stanovena solidární odpovědnost obou žalovaných podle §438 odst. 1 obč. zák., a nikoliv podle poměru zavinění na vzniklé škodě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek v napadené části změnil tak, „že základ žalobního nároku vůči druhému žalovanému není dán“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, a nevycházel ze závěrů znaleckých posudků. K námitce, že znalecké posudky, které byly v řízení vypracovány, vyloučily porušení právních povinností žalované, je třeba především říci, že po odborné stránce oba znalecké ústavy učinily závěr, že prodleva mezi příznaky otoku mozku žalobce, jež se projevily kolem 5. hodiny ranní, až do provedení neurologického vyšetření, jež indikovalo okamžitý převoz pacienta, není sice optimální, k určitému zpoždění došlo, avšak postup lékaře, který se rozhodl po 5. hodině vyčkat další tři hodiny, nelze hodnotit jako jednoznačné zanedbání lékařské péče. Z obsahu obou znaleckých posudků se opakovaně podává, že znalci neměli k dispozici zdravotnickou dokumentaci žalobce, uvedli, že ji nelze získat a že jsou odkázáni na výpovědi svědků, získané s dlouhým odstupem po předmětném úrazu. Jejich závěr, že postup v antiedematosní léčbě žalobce není přímým porušením povinností žalované nemocnice, vychází z předpokladu, že šlo o prodlevu trvající tři hodiny, a právě k tomuto údaji se váže.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Ve smyslu §125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Vzhledem k tomu, že zdravotní dokumentace ohledně léčby žalobce ve zdravotnickém zařízení žalované se nedochovala, časové údaje, které podle závěrů znalců mají z hlediska vzniku trvalých následků otoku mozku rozhodující úlohu, nebylo možno z originálních záznamů nemocnice zjistit, a byly tak k dispozici pouze údaje svědků, získané s velkým časovým odstupem. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, doplnil-li dokazování a vzal-li za prokázáno z kopie přijímací zprávy z nemocničního zařízení, do něhož byl poškozený po zhoršení zdravotního stavu převezen, a která vycházela z později ztracené zdravotní dokumentace druhé žalované, že vyšetření neurologem se uskutečnilo v 9.30 hod., takže časová prodleva mezi zhoršením stavu pacienta a následným odborným vyšetřením, jež indikovalo převoz na jiné pracoviště, byla příliš dlouhá. Právě s ohledem na obsah v tomto řízení podaných znaleckých posudků soud hodnotil tento postup jako zanedbání lékařské péče, neboť rychlost léčby při tomto druhu zdravotních obtíží hraje rozhodující roli pro vznik trvalých následků, a otok mozku je život ohrožující stav. Vzhledem k neexistenci zdravotnické dokumentace byla tato písemná lékařská zpráva jediným objektivním dokladem o průběhu léčby v žalované nemocnici a zejména o časovém sledu péče o žalobce v tomto zařízení. Ostatně časový údaj v písemném dokladu je v souladu s údajem informovaných zástupců zpracovatele znaleckého posudku prof. M. H., CSc., a prof. MUDr. K. U., CSc., v jejich výpovědi.
V dané věci nejde tedy o situaci, že by odvolací soud neměl pro své zjištění skutkový podklad nebo že by vzal za zjištěno něco, co z provedených důkazů nevyplývá, nebo naopak přehlédl rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a v hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze ani spatřovat logický rozpor.
K založení obecné odpovědnosti za škodu stačí, je-li porušení právní povinnosti jednou z příčin vzniku škody, a to důležitou, podstatnou a značnou, a nelze ji vylučovat jen proto, že toto jednání či opomenutí dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného, způsobený v daném případě fyzickým napadením ze strany prvního žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že při poskytování ošetření žalobci v žalované nemocnici došlo k zanedbání lékařské péče a že škoda, jež jako trvalý následek zhmoždění a otoku mozku vznikla na zdraví žalobce, je s tím v příčinné souvislosti, neboť kdyby nebyla tak dlouhá prodleva mezi okamžikem, kdy došlo u žalobce k příznakům otoku mozku, a rozhodnutím o jeho přeložení na odborné pracoviště, nemusela by vzniknout škoda žalobci buď vůbec nebo by následky na zdraví žalobce nebyly tak závažné. Tento závěr vyplývá z obsahu znaleckých posudků.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že odpovědnost za škodu žalovaných měla být stanovena podle poměru zavinění na vzniklé škodě. Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody (odst. 2). Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vychází ze zásady solidární, která má obecnou platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na základě odlišných principů. Dílčí odpovědnost může být sice stanovena rozhodnutím soudu, avšak jen v odůvodněných případech, a to v závislosti na jejich \"účasti na způsobení škody\". Důvody pro založení dílčí odpovědnosti odvolací soud v dané věci neshledal a netvrdí je ostatně ani dovolatelka, nehledě k tomu, že kritériem dělené odpovědnosti není míra zavinění každého z nich, nýbrž jejich \"účast na způsobení škody\", což je pojem širší, než míra zavinění. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému (§438 obč. zák.) s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle účasti na způsobení škody (§439 obč. zák.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné. Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu