ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.5030.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5030/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Janem Hellingerem, advokátem se sídlem v Děčíně, Dělnická 106, proti žalované P. K., zastoupené Mgr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, o zaplacení 118.364,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 19/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 57 Co 13/2007-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2007, č. j. 57 Co 13/2007-150, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 6. 2006, č. j. 23 C 19/2005-120, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. 10. 2006, č.j. 23 C 19/2005-137, s výjimkou výroku o zastavení řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č. j. 23 C 19/2005-120, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. 10. 2006, č.j. 23 C 19/2005-137, zamítl žalobu na zaplacení částky 114.796,84 Kč s příslušenstvím, co do částky 3.568,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu byla způsobena na osobním automobilu VW Passat dne 12. 3. 2003 v Praze 10, když na silnici vběhl splašený kůň, jenž se střetl s jeho vozem, který řídil. Došlo k poškození vozu a zranění koně, který musel být utracen. Kůň byl od léta 2002 ustájen u p. Horčíka, vlastníkem koně byla ing. Čálková, která byla srozuměna s tím, že na koni jezdili ti, kteří se o něj starají. Kromě jiných docházela do stáje a pečovala o koně žalovaná. Uvedeného dne vyjela s koněm na projížďku, kůň se z neznámých důvodů splašil, shodil žalovanou a vběhl na hlavní silnici. Dopravní nehodu šetřila policie a žalované uložila blokovou pokutu. Okresní soud dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila žádného porušení právní povinnosti ve vztahu k tomuto koni, koně „nezcizila“, nebylo prokázáno, že by zavinila jeho splašení, kůň vběhl na silnici bez jezdce a žalovaná v té době již neměla možnost ovlivnit jeho chování.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č.j. 57 Co 13/2007-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná za škodu neodpovídá podle §415 a §420 obč. zák., neboť vzhledem k tomu, že kůň vběhl na silnici bez jezdce, žalovaná neporušila pravidla stanovená pro jízdu na zvířatech po komunikaci, a žádné další porušení právní povinnosti na její straně odvolací soud neshledal. V době střetu kůň neměl jezdce ani průvodce, žalovaná se s koněm pohybovala v místech, kam byly koně ze stáje pana H. běžně vyváděni, a nezavinila splašení koně, jehož důvodem mohlo být cokoliv. Protože prevenční povinnost podle §415 obč. zák. předpokládá běžnou míru opatrnosti, nikoliv bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým škodám v budoucnu, nelze dovodit porušení prevenční povinnosti, a tedy ani odpovědnost žalované za vznik škody na voze žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že kůň v důsledku neodpovídající péče neměl možnost dostatečně zklidnit svůj přirozený temperament, že žalovaná věděla, že kůň má nedostatečný výběh, je temperamentní a hůře ovladatelný, a přesto s ním vyjela na otevřené prostranství v blízkosti silnice. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil §415 obč. zák., neboť za situace, že žalovaná věděla o stavu, chování a temperamentu koně, neměla s ním jezdit do míst poblíž silnice, a tím porušila prevenční povinnost. Vzhledem ke svým vědomostem a znalostem musela vědět, že může nastat situace, že koně nezvládne, a v tom spočívá její zavinění. Kůň se jí vymknul z kontroly, stal se neovladatelným a vběhl do jízdní dráhy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2007 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.), vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 9. 5. 2007, a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku obsahu prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. při péči o koně, jež je zásadní právní otázkou v dané věci i z hlediska rozhodovací praxe soudů.
Ve smyslu §415 obč. zák. je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu jinému. Nedodržení této povinnosti je porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. a vzhledem k nedostatku jiné konkrétní právní úpravy se podle ustanovení §415 a §420 obč. zák. posuzuje i odpovědnost za škodu způsobenou domácím či chovaným zvířetem. Platí zde všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák., když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky (srov. např. rozsudek uveřejněný v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, a ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003).
Zásadně se vychází z toho, že základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře -byť jen dočasně - svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného.
Jestliže příčinou poškození vozu žalobce byl střet s volně pobíhajícím koněm po veřejné komunikaci ve městě, není rozhodující, že v době střetu byl kůň bez průvodce či bez jezdce, jak uvažoval odvolací soud, nýbrž podstatné je, jak se kůň na komunikaci dostal a zda to někdo způsobil. Jestliže uvedeného dne žalovaná s koněm vyjela na projížďku mimo uzavřený výběh, vzala na sebe povinnost postarat se o to, aby nedošlo ke škodě, kterou může zvíře ve svém okolí způsobit. Z toho, že kůň, kterého žalovaná vzala ze stáje na projížďku na veřejné prostranství, způsobil škodu, když bez doprovodu pobíhal volně na silnici, je jednoznačné, že její dozor či péče o něj nebyla dostatečná.
Odvolací soud při svém rozhodnutí zvažoval otázku porušení prevenční povinnosti žalované z hlediska, že v době střetu byl kůň bez jezdce, že žalovaná při vyjížďce jednala v rámci běžných praktik konkrétní stáje a nezavinila, že se kůň splašil. Svou úvahu, že neporušila povinnost stanovenou v §415 obč. zák., založil na tom, že toto ustanovení předpokládá běžnou míru opatrnosti a nikoliv bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým škodám v budoucnu. Přehlédl však, že splašení koně je jedna z možných situací obecně známých u koní, a jak sám odvolací soud uvedl, důvodem splašení může být „cokoliv člověkem nezaznamenatelného, např. pohyb plaza či jiného zvířete v trávě, zvuky apod.“. Nejde tedy jen o nějakou zcela výjimečnou a nepředvídatelnou náhodu, ale o obecně známý projev chování zvířete v určitých situacích, typický právě u koní, přičemž možnost takové změny v chování zvířete nelze a priori vyloučit, naopak s ohledem na povahu a dosavadní chování konkrétního zvířete lze změnu v jeho chování v některých případech dokonce předpokládat. Nejde-li o neodvratitelnou náhodu (vis maior), nelze otázku zavinění na vzniku škody způsobené neovladatelným zvířetem zužovat jen na zavinění na vzniku konkrétní situace, jež mohla změnu v chování koně vyvolat.
Okolnost, že žalovaná neměla možnost ovlivnit chování koně, když ji shodil a vymkl se jí z kontroly, neznamená, že žalovaná splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce či průvodce koně požadovat. Chovatel nebo ten, kdo chce převzít zvíře, byť dočasně do své péče, se má seznámit se vším, co s tím souvisí, a měl by předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může zvíře změnit své chování a může být dokonce pro své okolí nebezpečné. Je proto povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných, může dojít. Takovým místem bezesporu je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace. Obsah prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť odlišné povinnosti budou chovatele stíhat na místě, na němž přímo nehrozí vznik škody na zdraví či na majetku třetích osob s ohledem na všechny předvídatelné okolnosti, oproti místu, kde se možnost vzniku škody podstatně zvyšuje, což ve svém důsledku klade vyšší nároky na splnění prevenční povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001).
Nelze tedy než konstatovat, že žalovaná nezachovala potřebnou opatrnost a porušila prevenční povinnost zakotvenou v ust. §415 obč. zák., a tím je z občanskoprávního hlediska dáno její protiprávní jednání. Pokud se nejedná o případ odpovědnosti za jiného, tedy není-li její odpovědnost podle ust. §420 odst. 1 obč. zák. vyloučena ustanovením §420 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že ke škodě došlo při činnosti konané pro vlastníka stáje v rámci jeho podnikatelské činnosti, žalovaná odpovídá za škodu způsobenou zvířetem, které na své riziko vzala na vyjížďku mimo areál.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu