ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.540.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 540/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) F. H., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 325.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Karlovy Vary pod sp. zn. 13 C 37/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 10 Co 777/2003-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 10 Co 777/2003-99, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 96.000,- Kč s úrokem z prodlení, a rozsudek Okresního soudu Karlovy Vary ze dne 19. června 2003, č. j. 13 C 37/2001-80, s výjimkou výroku ad I. se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu Karlovy Vary k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 9. 2001, č. j. 13 C 37/2001-31, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 325.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 2. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce je vlastníkem domu čp. 184 s pozemkem parc. č. 183 v k. ú. S., tuto nemovitost pronajal žalovaným smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 2. 3. 1995 a nájem skončil k poslednímu dni měsíce srpna 1999 na základě výpovědi ze strany žalobce ze dne 27. 4. 1999. Dne 21. 9. 1999 obě strany sepsaly zápis o předání a převzetí nemovitostí, v němž se žalovaní zavázali odstranit do 15. 11. 1999 stavební úpravy, které v domě provedli, k předání domu však nedošlo a žalovaní předali žalobci klíče od domu až v polovině prosince 2000 poté, co účastníci uzavřeli dne 18. 10. 2000 dohodu o narovnání, v níž vypořádali své závazky v souvislosti s uvedením domu do původního stavu. Od 16. 10. 1999 měl žalobce uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí o nájmu předmětných nemovitostí s J. V., ve které bylo sjednáno nájemné ve výši 25.000,- Kč měsíčně s tím, že nájemní smlouva bude uzavřena na dobu od 1. 12. 1999, byla však uzavřena až 2. 1. 2001 s účinností od 1. 1. 2001. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v ušlém nájemném za 13 měsíců, je důvodný, neboť podle smlouvy o budoucí nájemní smlouvě mohl nemovitost pronajmout J. V. již od 1. 12. 1999 a nestalo se tak v důsledku protiprávního jednání žalovaných, kteří předmět nájmu odevzdali žalobci až v prosinci 2000.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 1. 2002, č. j. 10 Co 35/2002-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval obsahem nájemní smlouvy a zejména jejím dodatkem ze dne 17. 4. 1997, v němž žalobce dal souhlas k provádění vnitřních úprav pronajatého domu pro účely podnikání s tím, že nebude požadovat při skončení nájmu uvedení nemovitosti do původního stavu, takže je třeba posoudit i otázku, zda žalovaní byli povinni uvést nemovitost do původního stavu, a dále zjistit, kdy žalobce převzal nemovitost a od kdy ji mohl podle smlouvy o smlouvě budoucí J. V. pronajmout. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s tím, zda výše nájemného sjednaná s J. V. je obvyklou cenou vzhledem k místu a stavu nemovitosti, a zda žalovaní nemovitost nezhodnotili tak, že se stala lépe pronajímatelnou. Ve smyslu R 34/69 je pak třeba zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro snížení náhrady škody dle ust. §450 obč. zák.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č. j. 13 C 37/2001-80, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 96.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 2. 2001 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po doplnění dokazování včetně znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá výše nájemného nebytových prostor nacházejících se v předmětné lokalitě činila v období r. 1999-2000 v 1. nadzemním podlaží 1.000,- Kč/m2, v podkroví 500,- Kč/m2, tj. celkem pro nemovitost žalobce 170.000,- Kč ročně. V období let 1995-1999 došlo ke zhodnocení této nemovitosti částkou 60.000,- Kč. Soud věc posoudil podle ust. §420, §442 a §450 obč. zák. a dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou je důvodný jen zčásti. Žalovaní porušili právní povinnost tím, že v rozporu s ust. §13 zákona č. 116/1990 Sb. nevrátili žalobci předmět nájmu, když jejich nájemní vztah zanikl ke dni 30. 8. 1999, z obsahu zápisu o předání a převzetí nemovitostí nelze dovodit, že by předmět nájmu byl předán už dne 21. 9. 1999, a k předání klíčů došlo až po 18. 10. 2000. V důsledku neodevzdání předmětu nájmu žalovanými nemohl žalobce uzavřít s J. V. smlouvu o nájmu k 1. 12. 1999, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o smlouvě budoucí, ale uzavřel ji až v lednu 2001. J. V. nikdy předmětné nemovitosti neužíval z důvodu, že nebyly opraveny, nájemné neplatil a jeho nájemní vztah skončil dohodou. Výši ušlého zisku soud určil z obvyklé ceny nájemného vzhledem k místu a stavu nemovitosti, což za období od prosince 1999 do října 2000 činilo částku 154.000,- Kč. S přihlédnutím k tomu, že žalovaní předmětné nemovitosti zhodnotili částkou 60.000,- Kč, a vzhledem k jejich osobním a majetkovým poměrům a k tomu, že nezpůsobili škodu úmyslně, soud náhradu škody snížil podle ust. §450 o. s. ř. na částku 96.000,- Kč.
K odvolání žalobce a žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 11. 2003, č. j. 10 Co 777/2003-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. S poukazem na své předchozí zrušující usnesení přisvědčil závěru soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaných za zisk ušlý žalobci za dobu od 1. 12. 1999 do října 2000, kdy došlo k vrácení klíčů od pronajaté nemovitosti s tím, že pokud jde o výši ušlého zisku, určil ji soud prvního stupně správně ve výši obvyklé ceny nájmu v daném místě a čase a rovněž vhodně tuto náhradu snížil dle ust. §450 obč. zák. o částku 60.000,- Kč, o níž žalovaní nemovitost zhodnotili.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 229.000,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává jej z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně výše škody, jež mu byla způsobena zaviněním žalovaných. Namítá, že při stanovení výše ušlého zisku měl soud vycházet ze smluveného nájemného, které mohl získat od budoucího nájemce, a nikoli z hypotetického nájemného, jaké se obvykle v místě platí. Poukazuje na to, že sami žalovaní přiznávají, že na nájemném platili vyšší částky, než jsou částky uvedené ve znaleckém posudku, a odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že s domovním prostorem byly pronajaty i pozemky. Podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro snížení náhrady škody, neboť žalovaní prováděli stavební úpravy bez stavebního povolení, pouze pro zvýhodnění svého provozu, pro žalobce nemají význam a musí je odstraňovat a jeho sociální situace je v nepoměru k situaci žalobců – podnikatelů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust.
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je z důvodu nesprávného právního názoru na otázku výše škody důvodné.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
V případě, že v rámci náhrady škody soud rozhoduje o výši ušlého zisku, odvíjí se výše plnění od jiných faktorů než v případě, jde-li o výši plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Je-li prokázáno, že pronajímatel hodlal a skutečně měl reálně sjednanou možnost nebytové prostory v určitém období pronajmout a inkasovat sjednané nájemné a že pouze protiprávní jednání žalovaného mu znemožnilo tak učinit, odvíjí se náhrada za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti od částky, kterou by pronajímatel skutečně obdržel od nájemce, pokud by nájem byl realizován. Je totiž třeba vycházet z toho, že pokud v důsledku protiprávního jednání žalovaného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce, ač se tak dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, jde o náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jehož výše je dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a mezi náklady, které by případně pronajímatel na dosažení tohoto zisku musel vynaložit. Pro výši náhrady za škodu je tedy rozhodující, jakého prospěchu by se žalobci dostalo, nebýt neoprávněného zásahu žalovaných, a o jaký prospěch tedy v důsledku jejich jednání přišel.
Tomuto vymezení charakteru ušlého zisku neodpovídá právní názor odvolacího soudu, který výši ušlého zisku určil ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Tato konstrukce odpovídá spíše vyčíslení výše bezdůvodného obohacení, jež na úkor vlastníka získal ten, kdo bez právního důvodu užíval jeho věc a kdo je povinen získané obohacení mu vydat. Institut bezdůvodného obohacení směřuje totiž k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák., a výše plnění za užívání cizí věci se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat to, co neoprávněným užíváním cizí věci získal, tedy ten prospěch, který bezdůvodně získal a o nějž se na úkor vlastníka věci obohatil. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá nájemnému vynakládanému obvykle v daném místě a čase za srovnatelné prostory.
Zjištění, jaké nájemné by za užívání věci byl nucen za normálních okolností platit ten, kdo věc skutečně užíval a tímto způsobem se obohatil, je rozhodující pro určení výše plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv však pro určení výše zisku, který by pronajímateli za běžných okolností náležel a o nějž přišel v důsledku protiprávního jednání jiného.
Jako ušlý zisk v rámci náhrady škody se totiž nahrazuje ztráta toho, co by poškozený při pravidelném běhu událostí pronajmutím věci skutečně dosáhl, nebýt protiprávního jednání škůdce, jež mu zabránilo v získání tohoto prospěchu. Výše nájemného obvyklého v určitém místě a čase není tedy určující veličinou pro stanovení výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním. Porovnání s obvyklou hladinou nájemného může být pouze jedním z hledisek pro zvážení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §450 obč. zák. pro přiměřené snížení náhrady škody, aby bylo zabráněno nežádoucím tvrdostem.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu