ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.551.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 551/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce R. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Allianz pojišťovně, a. s., IČO 471 15 971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o zaplacení 313.728,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 130/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č.j. 30 Co 274/2012-297, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví způsobené mu v důsledku dopravní nehody ze dne 21. 6. 2007, při níž došlo ke střetu žalobcova motocyklu s vozidlem Fiat Ducato (dále jen „dodávka“) pojištěným u žalované. Žalobce uznává svůj podíl na vzniku škody ve výši 20 %, a proto požaduje náhradu za bolest ve výši odpovídající 80 % bolestného určeného dle znaleckého posudku částkou 392.160,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č.j. 13 C 130/2010-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 313.728,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že řidič dodávky vyjížděl z místa ležícího mimo silnici a zahýbal vlevo na komunikaci, zleva v koloně přijíždějící automobil zastavil, aby mu umožnil vjezd, a dodávka se střetla s motocyklem žalobce předjíždějícím kolonu. Hlavní příčinou dopravní nehody bylo dle názoru soudu porušení §23 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), upravujícího vjíždění na pozemní komunikaci ze strany řidiče dodávky. Podíl žalobce na vzniku dopravní nehody spočívá v tom, že mírně překročil povolenou rychlost (50 km/h) a při předjíždění kolony vozidel zpomalujících na příjezdu ke křižovatce si nepočínal dostatečně opatrně; stanovení rozsahu jeho účasti ve výši 20 % je přiměřené.
K odvolání žalované napadající rozsudek soudu prvního stupně co do částky 117.648,- Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, č.j. 30 Co 274/2012-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v napadeném rozsahu zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle §431 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dopravní nehody (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že podíl žalobce na vzniklé škodě převyšuje podíl řidiče dodávky. Konstatoval, že účast provozovatelů na způsobené škodě ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. je dána okolnostmi objektivní i subjektivní povahy, které vedly ke vzniku škody. Řidič dodávky (jenž byl i jejím provozovatelem) se podílel na vzniku škody tím, že vjel na silnici, kde (při spatření žalobcovy motorky) zastavil vozidlo, čímž žalobci vytvořil překážku, do níž žalobce narazil. Jednání řidiče dodávky nelze hodnotit jako zaviněné porušení §23 silničního zákona, neboť za situace, kdy dodávce dalo přednost první vozidlo kolony, se řidič dodávky choval zcela přiměřeně, když se při vjíždění z místa ležícího mimo silnici směrem doleva rozhlédl nejprve vlevo a pak vpravo; na motocykl přijíždějící zleva v levém, tj. protisměrném, pruhu nemohl reagovat. Žalobcovo předjíždění kolony vozidel zpomalujících před křižovatkou protisměrným pruhem rychlostí, byť nepatrně vyšší než 50 km/h, odvolací soud hodnotil jako vysoce riskantní. Podtrhnul přitom také skutečnost, že žalobce začal na dodávku vjíždějící do vozovky reagovat opožděně, když nejprve čekal na reakci řidiče dodávky. Kdyby žalobce začal včas intenzivně brzdit a jel nižší (předepsanou) rychlostí, mohl střetu zabránit. Účast žalobce na způsobené škodě soud vyčíslil na 60 %; rozsudek soudu prvního stupně však mohl změnit jen v odvoláním napadeném rozsahu, proto přiznaná částka ve skutečnosti představuje 50 % náhrady stanovené dle znaleckého posudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně stanovil rozsah podílů obou účastníků dopravní nehody na jejím vzniku a že vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil §23 zákona o silničním provozu, tedy právní úpravu vjíždění vozidla z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Řidič dodávky byl podle citovaného ustanovení povinen dát přednost všem účastníkům silničního provozu pohybujícím se po komunikaci, na niž se chystal vjet, a okolnost, že mu byla dána přednost jedním z vozidel přijíždějících zleva, jej nezbavovala povinnosti počínat si nanejvýš obezřetně a zajistit si náležitý přehled o situaci na pozemní komunikaci. Jelikož povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti než povinnost dodržet povolenou rychlost, přednost řidiče jedoucího po pozemní komunikaci v důsledku porušení rychlostního limitu nezaniká, tudíž lze za převažující příčinu vzniku dopravní nehody považovat nedostatečné sledování dopravní situace ze strany řidiče dodávky, který uvedl své vozidlo do pohybu a kontroloval přitom pouze směr zprava, takže vjel do jízdní dráhy žalobce, jenž měl přednost v jízdě. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávného skutkového závěru, že žalobce na dodávku nijak nereagoval, když z jeho účastnické výpovědi naopak vyplývá, že při spatření dodávky „zavřel plyn“, čímž dosáhl zpomalení motocyklu, aniž se současně vystavil riziku vzniku smyku v důsledku zablokování předního kola při intenzivním brzdění. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Citované ustanovení dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Odvolací soud zcela správně zdůraznil, že jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení §431 obč. zák. navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002).
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, přesto (i vzhledem k požadavku jednoty právního řádu) nelze opomíjet závěry, k nimž dospěla trestněprávní judikatura při posuzování trestní odpovědnosti (založené výlučně na principu subjektivním) v obdobných případech.
Tak především v usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněném pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (trestní část), Nejvyšší soud dovodil: Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Ve věci skutkově velmi podobné projednávanému případu pak v usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1601/2008, Nejvyšší soud dovodil, že řidič vozidla vjíždějící na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo tuto komunikaci, je dle §23 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb. povinen dát přednost v jízdě nejen vozidlům, ale i všem dalším účastníkům provozu, jak jsou v tomto ustanovení vyjmenovány. Při zvláště nepříznivých okolnostech zabraňujících dostatečný rozhled, je tato povinnost zdůrazněna tím, že je povinností řidiče zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci i pomocí jiné osoby, u níž zákon vyžaduje způsobilost tento úkon zajistit, jakož i její náležité poučení. Právě tímto podstatným zdůrazněním opatrnosti při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci je kladena na řidiče vyšší míra odpovědnosti, než je tomu při obvyklém odbočování, a je u něj vyžadována mimořádná obezřetnost, neboť je tím nutné předcházet neočekávaným situacím, které by pro ostatní účastníky provozu představovaly málo předpokládané nebezpečí nebo riziko nepředvídatelné kolize. Pokud tedy v (trestním soudem) posuzovaném případě obviněný řidič využil toho, že řidič vozidla přijíždějícího po pozemní komunikaci zastavil a umožnil tím, aby obviněný v hustém provozu vjel na pozemní komunikaci, nemohl bez ohledu na ostatní účastníky silničního provozu a respektování zvýšené obezřetnosti a pozornosti při provádění tohoto úkonu spoléhat, že má přednost i před ostatními po této komunikaci přijíždějícími vozidly. Jestliže se obviněný za této situace srazil s motocyklistou, kterému za daných okolností v předjíždění vozidel, která za prvním vozidlem zastavila, nic nebránilo, je obviněný (trestně) odpovědným za zranění, jež motocyklista při vzniklé dopravní nehodě utrpěl.
Z uvedených rozhodnutí vyplývá obecný závěr, že při střetu vozidel je nedání přednosti v jízdě řidičem vyjíždějícím z vedlejší komunikace (a tím spíše z místa mimo komunikaci) třeba považovat za podstatnou příčinu dopravní nehody; jednání řidiče jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelné či významnější, než nedání přednosti v jízdě. Tak je tomu zejména, jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou rychlost.
V projednávaném případě nelze zcela souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že na vzniklé škodě se žalobce podílel v rozsahu 60 %, tj. o 20 % převyšujícím podíl řidiče dodávky. Není totiž pochyb o tom, že na dopravní nehodě (a tedy i vzniku škody) se z objektivního hlediska (tedy bez ohledu na zavinění obou řidičů) rovnocenně se způsobem jízdy žalobce podílela okolnost, že žalobci jedoucímu na motocyklu objektivně nedal přednost řidič dodávky vyjíždějící na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo tuto komunikaci. Uvedený nedostatek v úvahách odvolacího soudu však neměl zásadní vliv na výsledek řízení, neboť v konečném důsledku (vzhledem k mezím odvolacího přezkumu) fakticky plnění uložené žalovanému představuje poloviční podíl obou účastníků dopravní nehody na vzniklé škodě a toto rozvržení účasti na vzniku škody zjištěným okolnostem odpovídá. Jinak totiž odvolací soud při řešení otázky podílu obou účastníků na dopravní nehodě náležitě zhodnotil všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, správně zdůraznil že účast na způsobení škody je dána okolnostmi nejen subjektivní, ale i objektivní povahy, za příčiny nehody označil jak okolnosti na straně řidiče a provozovatele motocyklu (riskantní předjíždění rychlostí mírně překračující maximální povolenou rychlost a váhavá reakce na dodávku vjíždějící do jeho dráhy), tak okolnosti na straně řidiče a provozovatele dodávky (nedání přednosti v jízdě a vytvoření překážky v jízdním pruhu, do níž motocyklista narazil), své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnil, a jeho úvahu o míře účasti žalobce a řidiče dodávky na vzniklé škodě proto nelze (s uvedenou výhradou) považovat za nepřiměřenou.
V souvislosti s námitkou dovolatele, že jen mírně překročil povolenou rychlost a že tato okolnost nebyla rozhodující příčinou nehody, srovnatelnou svým významem s porušením povinnosti dát přednost v jízdě, dovolací soud dodává, že požadavkům kladeným na účastníky silničního provozu z hlediska rychlosti nepostačuje dodržení rychlostního limitu, ale též dodržení rychlosti přiměřené konkrétní dopravní situaci, a že v daném případě nespatřoval odvolací soud podíl žalobce na vzniku škody pouze v nedodržení rychlostního limitu, nýbrž především v riskantním způsobu jeho jízdy s implicitně vyjádřenou úvahou, že mírné překročení rychlostního limitu nemohlo splňovat požadavek rychlosti přiměřené dané dopravní situaci a manévru prováděnému žalobcem (předjíždění kolony vozidel).
Dovolatel dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadá závěr odvolacího soudu, že žalobce v okamžiku, kdy zaregistroval pohyb dodávky směrem do vozovky, na dodávku nijak nereagoval, s tím, že odporuje jeho výpovědi před soudem prvního stupně.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ze srovnání odůvodnění napadeného rozsudku s obsahem spisu však neplyne žádné pochybení odvolacího soudu vedoucí k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žalobce poté, co spatřil dodávku vjíždějící do vozovky, nejprve vyčkával, jaké bude další jednání řidiče dodávky, a až následně začal brzdit, není v rozporu s obsahem spisu. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 2. 2011 (č.l. 155) vyplývá, že žalobce ve své výpovědi před soudem uvedl, že v době mezi „zavřením plynu“ a brzděním zvažoval další možný vývoj situace tak, že dodávku objede zleva, nebo projede po středové čáře mezi dodávkou a vozidly nacházejícími se v pravém pruhu, tj. ve směru jízdy žalobce; primární reakce žalobce tedy nesměřovala k zastavení motorky. Rovněž znalecké posudky provedené v dané věci odkazují na sdělení žalobce, že jeho prvotní reakce byla „vyčkávací“ – srov. s. 12 posudku znalce Winklera (č.l. 28 spisu) a s. 32 revizního posudku znaleckého ústavu DEKRA Automobil a. s. (č.l. 203 spisu).
Dovolací soud neshledal opodstatněnými ani výhrady žalobce k dalším skutkovým zjištěním (jakou rychlostí jel žalobce, zda mohl žalobce intenzivním brzděním odvrátit nehodu, zda řidič dodávky viděl či mohl vidět žalobce), neboť skutkové závěry soudů obou stupňů jsou založeny na řádně zdůvodněném vyhodnocení provedených důkazů, do něhož dovolací soud není oprávněn zasahovat, s výjimkou výše uvedeného zásadního rozporu mezi obsahem spisu a závěry soudů nižších stupňů, jenž v dané věci zjištěn nebyl.
Dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti procesně neúspěšnému žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu