ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5659.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 5659/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , IČO 24729035, se sídlem Děčín, Teplická 874/8, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému M. F. , zastoupenému Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Praha 8, Thámova 402/4, o 197 090 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 13/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č.j. 23 Co 34/2015-176, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 4. 2013, č.j. 8 C 13/2013-48, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č.j. 23 Co 34/2015-176, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č.j. 23 Co 34/2015-176, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 4. 2013, č.j. 8 C 13/2013-48, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 197 090 Kč s příslušenstvím na náhradě škody za neoprávněný odběr elektřiny a náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 11. 2011, č.j. 25 C 270/2011-10, byl žalovaný vyzván k vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Usnesení bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 24. 2. 2012, žalovaný se však nevyjádřil a až dne 2. 10. 2012 vznesl námitku místní nepříslušnosti soudu. Následně Okresní soud v Benešově, kterému byla věc postoupena, vydal rozsudek pro uznání. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání jsou splněny i tehdy, jestliže usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vydal soud, který na základě námitky žalovaného vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému soudu, jenž teprve vydal rozsudek pro uznání. Úkony místně nepříslušného soudu před vznesením námitky místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu příslušného. Není pochyb, že žalovaný zásilku obsahující usnesení osobně převzal. Usnesení bylo vypraveno dne 9. 2. 2012 a řádně doručeno prostřednictvím doručujícího orgánu (pošty), datovou schránku si žalovaný zřídil až dne 12. 2. 2012.
Žalovaný (dále též jen „dovolatel“) napadl jak rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Namítá nesprávné právní posouzení věci a vznáší otázku, zda v případě řádného nedoručení výzvy k vyjádření může být vydán rozsudek pro uznání. Uvedená otázka dle dovolatele dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Konkrétně namítá, že má ode dne 12. 2. 2014 zřízenu datovou schránku, a mělo mu tedy být doručováno právě do ní. Dne 24. 2. 2012 tedy dovolatel řádně neobdržel kvalifikovanou výzvu, soud měl pochybnosti o jeho doručovací adrese a předvolání na jednání 3. 10. 2012, které bylo odročeno za účelem správného označení dovolatele, vyvěšoval na úřední desce. Ostatně od okamžiku nařízení prvního jednání se stala „případná nedoručená“ výzva irelevantní. Dále dovolatel namítá, že v trestním řízení bylo o nároku žalobkyně rozhodnuto odlišně, tedy že žalovaný škodu nezpůsobil. Otázka odlišnosti civilního a trestního rozhodnutí dle dovolatele taktéž nebyla dosud řešena. Není také spravedlivé, aby žalovaný hradil náklady řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Napadl-li dovolatel výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně, opomněl, že opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož projednání ovšem není Nejvyšší soud funkčně příslušný [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“)]. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu §104 o. s. ř., jenž brání tomu, aby Nejvyšší soud mohl pokračovat v řízení o dovolání proti napadenému rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení dle §104 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Jestliže dovolatel konstruuje své dovolací námitky na základě tvrzení, že mu usnesení ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. nebylo doručeno, činí tak ve zjevném rozporu se skutečným skutkovým závěrem soudu, že dovolatel zásilku osobně převzal. Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů (§241a odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na uvedený skutkový závěr je pak bez významu skutečnost, zda a od kdy měl dovolatel zřízenu datovou schránku, neboť účelu doručování (seznámení se s písemností) bylo učiněno zadost [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod č. 88/2013 Sbírky, v němž byl vysloven právní názor, že účinky řádného doručení písemnosti soudem nastávají i v případě, kdy je písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a adresát tuto písemnost převezme, ač správně má být písemnost doručována do datové schránky adresáta].
Jestliže marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, za řízení nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky). Nemá proto opodstatnění názor dovolatele, že nařízením jednání kvalifikovaná výzva (fikce uznání nároku) pozbývá účinků.
Soud je ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení vázán toliko výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, není ovšem vázán zprošťujícím rozsudkem či jeho odůvodněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný pod č. 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98). Trestní a civilní soudní řízení mají odlišný účel a každé z nich se řídí odlišnými zásadami. Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu - platí zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn mimo rámec výše vymezené vázanosti trestním rozsudkem hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení. Ani v projednávaném případě tedy nebyl civilní soud vázán výsledky trestního řízení, pokud v něm nebyl vydán odsuzující rozsudek.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolací námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť částečně nepředstavují právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (§241a odst. 1 a §237 o. s. ř.), a částečně pak odvolací soud v rozsahu dovolacích námitek posoudil věc v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchylovat.
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, neobsahuje jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu