ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5887.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5887/2016-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: Proctus 3 s. r. o. , IČO 27285391, se sídlem Londýnská 51/2, Liberec 11, zastoupený JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti žalovanému: statutární město Jablonec nad Nisou , IČO 00262340, se sídlem úřadu Mírové nám. 3100/19, Jablonec nad Nisou, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, o 5 170 370 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 109 C 24/2013, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2016, č. j. 29 Co 53/2016-302, takto:
I. Dovolání žalobce i žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou mezitímním rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 109 C 24/2013-261, rozhodl tak, že základ žalobního nároku na náhradu škody je po právu. Vyšel ze zjištění, že žalobce u žalovaného uplatnil nárok na náhradu škody za zmařenou investici. Dne 23. 8. 2007 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, v jejímž čl. V se žalovaný jako budoucí prodávající zavázal, že vyvine veškerou možnou součinnost při činnosti budoucího kupujícího směřující k odkoupení pozemku od jeho vlastníka a pozemku od vlastníka, jímž je Česká republika. Uvedenou smlouvu posoudil soud dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 a nárok žalobce dle §420 obč. zák. Dospěl k závěru, že žalovaný porušil uzavřenou smlouvu a odpovídá tak žalobci za vzniklou škodu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 29 Co 53/2016-302, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný žádnou svou povinnost ze smlouvy neporušil a podmínky odpovědnosti za škodu tak nejsou dány. Úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nejsou účelně vynaložené. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a uzavřel, že těžiště sporu spočívalo v posouzení obsahu uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nešlo tedy o problematiku mimořádně složitou a žalovaný by tak měl disponovat dostatečným materiálním a personálním vybavením, aby mohl kvalifikovaně hájit své právo před soudem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Namítal, že odvolací soud se při posouzení nároku žalobce na náhradu škody odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, a odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a rozhodnutí závisí na dosud neřešené otázce, zda je dána dle §420 obč. zák. odpovědnost žalovaného za škodu představující účelně vynaložené náklady na přípravu realizace projektu výstavby, když ke zmaření investice došlo v důsledku prodlení žalovaného s plněním povinností dle smlouvy, což nakonec vedlo k marnému uplynutí ujednaných lhůt. Žalobce nyní požaduje po žalovaném pouze náklady prokazatelně vynaložené v souvislosti s přípravou realizace projektu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 8. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním též žalovaný, a to pouze ve výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud vyřešil otázku procesního práva (aplikace §150 o. s. ř.) nesprávně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3100/08. Zde dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro přiznání nákladů právního zastoupení žalovaného jsou naplněny. Je třeba, aby soud vždy přihlédl ke složitosti řešených otázek. V projednávané věci se jednalo o skutkově i právně složitý spor, který zastoupení advokátem vyžadoval a nelze po žalovaném spravedlivě požadovat nesení všech nákladů spojených s tímto sporem. Je to žalobce, kdo vyvolal spor a nebyl úspěšný, spor je obchodní povahy a žalobce jej odvozuje od své podnikatelské činnosti, nešlo o bagatelní částku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil obě podaná dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že obě dovolání byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak nejsou podle §237 o. s. ř. přípustná, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a žalobcem předestřená otázka není otázkou hmotného ani procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyložil příslušná ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí kupní a dospěl k závěru, že žalovaný žádnou svou právní povinnost ve smyslu výše citovaného §420 obč. zák. neporušil. Tento jeho závěr není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale výsledkem výkladu příslušných ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, tj. hodnocením provedených důkazů, přičemž samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2144/2014). Navíc obě odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila odpovědnost za škodu způsobenou jednostranným ukončením kontraktačního procesu a z žalobcem podaného dovolání není ani zřejmé, v čem se mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu od závěrů uvedených rozhodnutí odchýlit. Odklon od ustálené rozhodovací praxe znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Ani žalobcem formulovaná otázka, která dle tvrzení dovolatele nebyla dosud dovolacím soudem řešena, „zda je dána dle §420 obč. zák. odpovědnost žalovaného za škodu představující účelně vynaložené náklady na přípravu realizace projektu výstavby, když ke zmaření investice došlo v důsledku prodlení žalovaného s plněním svých povinností dle smlouvy, což nakonec vedlo k marnému uplynutí ujednaných lhůt, žalovaný smluvně nezajistil ve prospěch žalobce pozemek parc. č. 2280/9, ač věděl, že bez tohoto smluvního zajištění není možné výstavbu realizovat“, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Není totiž otázkou hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel pouze předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, z níž pak vyvozuje závěry právní. Ve skutečnosti stále brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný žádnou svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní neporušil.
Dovolání žalovaného směřující proti výroku o nákladech řízení shledal dovolací soud rovněž nepřípustným.
Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na §150 o. s. ř., avšak dále je z odůvodnění napadeného rozhodnutí i ze znění výroku o nákladech řízení zřejmé, že neaplikoval §150 o. s. ř., nýbrž §142 odst. 1 o. s. ř. a shledal, že náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení advokátem v tomto sporu nejsou náklady potřebnými k účelnému bránění práva. Dovolatel odkazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3100/08, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu. V citovaném usnesení Ústavní soud konstatoval, že problematika náhrady nákladů řízení nemůže zpravidla být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Muselo by se jednat o výjimečný případ vážného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného základního práva. Zdůraznil, že v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka státu, je třeba podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda příslušná organizační složka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či jde o spor natolik obtížný a dlouhotrvající, že je třeba, aby stát byl zastoupen zkušeným a úzce odborně zaměřeným advokátem. Dle názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu není s citovaným rozhodnutím Ústavního soudu v rozporu, neboť odvolací soud podrobně odůvodnil, proč v tomto konkrétním případě má za to, že žalovaný
- statutární město - mohl vzhledem ke svému materiálnímu a personálnímu vybavení kvalifikovaně hájit svá práva bez nutnosti využít právní pomoci advokáta. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dle nějž u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Žádné takové specifické okolnosti v projednávané věci odvolací soud neshledal a uzavřel, že v dané věci nešlo o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, tak aby žalovaný musel využít právních služeb advokáta. Nejvyšší soud se též problematikou účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení opakovaně zabýval (srovnej např. usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014) se závěrem, že v určitém konkrétním případě nemusí být náklady právního zastoupení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. vynaloženy účelně a úspěšnému účastníku pak nárok na jejich náhradu dle §142 odst. 1 o. s. ř. nevznikne.
Jestliže dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývají aplikací §150 o. s. ř., pak ta na zde řešenou problematiku nedopadají, neboť jak bylo výše vysvětleno, odvolací soud §150 o. s. ř. neaplikoval, i když na toto ustanovení nesprávně odkázal.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu