ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.61.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 61/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Městské části P., zastoupené advokátkou, a 2/ T. s. k. h. m. P., o 104. 961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 217/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 23 Co 100/2002 - 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 23 Co 100/2002 - 80, v zamítavém výroku ohledně částky 72.514,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 8 C 217/99 - 44, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.727,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, částku 9.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 30. 7. 1998 do zaplacení a částku 4.320,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 8. 7. 1999 do zaplacení, žalobu jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 91.641,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, částku 9.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 30. 7. 1998 do zaplacení a částku 4.320,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, co do částky 77. 914,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení a žalobu proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, která mu vznikla tím, že dne 25. 12. 1996 upadl na zledovatělém a neposypaném chodníku před domem čp. 410 v P., K. ul.; úraz holenní kosti byl léčen operací, v jejímž důsledku byl žalobce od 27. 12. 1996 do 6. 4. 1997 a poté od 6. 11. 1997 do 23. 11. 1997 v pracovní neschopnosti. Žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za uvedená období ve výši 86. 241,- Kč, náhradu za bolestné v částce 9.720,- (ohodnocené lékařským posudkem 324 body) a náhradu za trvalé následky úrazu ve výši 9.000,- Kč (300 bodů). Soud prvního stupně dospěl s poukazem na ust. §9a odst. 4 zák. č. 55/1984 Sb. k závěru, že ve sporu je pasivně věcně legitimována jen první žalovaná, neboť k úrazu žalobce došlo před domem, jenž je ve vlastnictví obce města P. - svěřeno Městské části P. Za důvodnou považoval námitku první žalované o promlčení uplatněných nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 27. 12. 1996 do 6. 4. 1997 ve výši 72.514,- Kč a na náhradu za bolestné ve výši 5.400,- Kč, neboť dovodil, že žalobce se o škodě v tomto rozsahu dozvěděl po ukončení pracovní neschopnosti dne 7. 4. 1997, resp. dne 7. 5. 1997, kdy mu byla vydána lékařská zpráva o výši bolestného. Dále obvodní soud vycházel z názoru, že o tom, kdo za škodu odpovídá, „žalobce věděl již v době, kdy se dozvěděl o výši škody, neboť sám byl přesvědčen o tom, že k úrazu došlo na chodníku, a bylo tedy zřejmé, že odpovědným subjektem je první žalovaná, které také adresoval první výzvu k náhradě škody“. Byly-li tyto nároky uplatněny žalobou ze dne 27. 9. 1999, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák; žalobu o zaplacení částky 72.514,- Kč s přísl. a částky 5.400,- Kč s přísl. (celkem tedy 77.914,- Kč s přísl.) proto zamítl.
K odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba co do částky 77.914,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu k oběma žalovaným Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 23 Co 518/2000 - 64, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby proti první žalované ohledně částky 77.914,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a touto žalovanou zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že na straně druhého žalovaného není dána pasivní věcná legitimace a v tomto ohledu odkázal na závěry uvedené v jeho rozhodnutí. Při posouzení otázky promlčení uplatněných nároků přisvědčil názoru soudu prvního stupně ohledně určení doby, kdy se žalobce o vzniklé škodě dozvěděl, vytkl mu však, že při určení doby, kdy se dozvěděl o odpovědném subjektu, opřel svůj závěr jen o „logickou dedukci“ a nikoliv o skutková zjištění, která je proto zapotřebí doplnit.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2001, č. j. 8 C 217/99 - 69, tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 77.914,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení doplnil výslechem žalobce a jeho manželky E. Z., avšak neuvěřil jejich tvrzení, že žalobce se o odpovědném subjektu dozvěděl až počátkem roku 1998, kdy si prostřednictvím svého zástupce opatřil výpis z katastru nemovitostí, neboť považoval za nepravděpodobné, že „by žalobce jako osoba znalá práva neměl vůbec pojem o tom, kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí, takže je zřejmé, že o tom, vědět musel“. Protože však bylo třeba zjistit, „kdy se objektivně žalobce dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá, a tuto okolnost se mu nepodařilo zjistit, neboť je velmi obtížné objektivně zjistit subjektivní pocit účastníka“, dospěl k závěru, že „skutečně objektivně žalobce zjistil, kdo za škodu odpovídá až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 C 217/99“. Z toho důvodu nepřisvědčil vznesené námitce promlčení uplatněných nároků a žalobu v tomto rozsahu považoval za včasně podanou; požadavku žalobce na zaplacení částky 77.914,- Kč s přísl. proto vyhověl.
K odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4 2002, č. j. 23 Co 100/2002 - 80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 77. 914,- Kč s přísl. zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s „hodnocením výpovědi žalobce a jeho manželky, které obvodní soud posoudil jako nevěrohodné s tím, že žalobce jako osoba práva znalá musel (a to již v den úrazu, tj. dne 25. 12. 1996) vědět, kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí a který se nachází v objektu, před nímž došlo ke škodné události“. Na podkladě tohoto skutkového zjištění dovodil, že žaloba doručená soudu prvního stupně dne 27. 9. 1999 byla podána po uplynutí dvouleté promlčecí doby, a za situace, kdy se první žalovaná promlčení dovolala, nelze nárok ve ust. §100 odst. 1 obč. zák. přiznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědi žalobce a jeho manželky), jež vyústilo v názor, že žalobce musel o odpovědném subjektu vědět již v den úrazu, tj. 25. 12. 1996. Namítá, že v den úrazu nemusel vědět, a skutečně ani nevěděl, kdo za škodu odpovídá, a tuto vědomost nabyl až koncem ledna 1998 při návštěvě katastrálního úřadu. Z tohoto důvodu uplatnil nárok na náhradu škody u první žalované, avšak vzhledem k tomu, že ta svoji odpovědnost odmítla, podal žalobu z opatrnosti proti oběma žalovaným. Až v průběhu soudního řízení bylo prokázáno, že první žalovaná na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovanými odpovídá i za škodu vzniklou na přilehlé místní komunikaci. Z toho vyplývá, že první žalovaná uvedla žalobce úmyslně v omyl, že jednala v rozporu s dobrými mravy, když svoji odpovědnost neuznala, a že žalobce se o odpovědném subjektu dozvěděl až z rozhodnutí soudu; nárok na náhradu škody na zdraví proto není promlčen. Žalobce má dále i za to, že uplatnění námitky promlčení ze strany první žalované je v daném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání je ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 5.400,- Kč s přísl. nepřípustné a v dalším je důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 77.914,- Kč s přísl. Protože dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích na náhradu škody (o nároku na náhradu bolestného ve výši 5.400,- Kč a o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 27. 12. 1996 do 6. 4. 1997 ve výši 72.514,- Kč), je přípustnost dovolání ohledně každého z nich třeba zkoumat samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem.
Pokud jde o výrok, jímž byl co do částky 5. 400,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dovolací soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 72.514,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nesprávný právní názor odvolacího soudu spatřuje žalobce v tom, že byla nesprávně posouzena námitka promlčení uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 27. 12. 1996 do 6. 4. 1997 ve výši 72.514,- Kč.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. začíná běžet ode dne, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody, a vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Tehdy jsou splněny předpoklady pro důvodné podání žaloby na náhradu škody. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nestačí tedy pouhá možnost dozvědět se o vzniklé škodě – R 38/75).
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud ze zjištění učiněných před soudem prvního stupně, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za uvedené období uplatnil žalobce žalobou podanou k soudu dne 27. 9. 1999 a že o vzniku této škody se dozvěděl dne 7. 4. 1997. Ohledně vědomosti žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá, vycházel z názoru, že „žalobce jako osoba práva znalá musel vědět (a to již v den úrazu, tj. dne 25. 12. 1996), kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí a který se nachází v objektu, před nímž došlo ke škodné události“, neboť shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za věrohodnou výpověď žalobce a svědkyně Zemanové, že žalobce se o odpovědném subjektu dozvěděl až z výpisu z katastru nemovitostí.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že byla-li vznesena námitka promlčení nelze žalobě na náhradu škody na zdraví vyhovět, jestliže nárok byl u soudu uplatněn po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. S dalšími jeho závěry se však ztotožnit nelze.
V dané věci totiž nejde o to, zda žalobce „jako osoba práva znalá musel již v den úrazu, tj. dne 25. 12. 1996 vědět, kdo je pronajímatelem bytu, ve kterém již 20 let bydlí a který se nachází v objektu, před nímž došlo ke škodné události“, ale o to, kdy se dozvěděl skutkové okolnosti o tom, kdo za škodu na zdraví odpovídá. K tomu však nemohlo dojít již v den úrazu, tedy dne 25. 12. 1996. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, byla naplněna již na základě pouhého předpokladu; z tohoto hlediska je rozhodující, kdy se poškozený o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně dozvěděl. Je tedy zřejmé, že odvolací soud sice v daném případě správně vycházel z §106 odst. 1 obč. zák. (i z R 38/75), toto ustanovení však nesprávně vyložil, neboť své rozhodnutí o promlčení uplatněného nároku založil jen na předpokládané vědomosti žalobce o odpovědném subjektu, ačkoliv rozhodným pro posouzení námitky promlčení byl okamžik prokázané vědomosti žalobce o tom, kdo za škodu odpovídá.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že skutkový závěr o tom, kdy se žalobce dozvěděl o odpovědném subjektu, učinil na nesprávném skutkovém podkladě, neboť k úrazu žalobce nedošlo před objektem, v němž žalobce bydlí, nýbrž - jak z obsahu spisu vyplývá - na chodníku před domem čp. 410 v K. ul. v P.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v zamítavém výroku ohledně částky 72.514,- Kč s příslušenstvím správný; Nejvyšší soud jej proto v této části a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.ledna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu