ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.663.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 663/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Obec Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 8 C 1125/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1999 č.j. 5 Co 2608/99 - 157, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 16. července 1999 č.j. 8 C 1125/95 - 133 určil, že parcela č. 376/3 - rybník, o výměře 24.781 m2 v obci Č., katastrální území L., zapsaná na LV č. 1002 je vlastnictvím žalobce a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel především z úvahy, že rybník není samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno samostatně, t.j. odděleně od pozemků, které tvoří jeho dno a břehy. Rybníky jsou vodními díly, která nejsou tvořena jen tělesem hráze a souvisejícím technickým zařízením, protože je nelze oddělit od rybničních pozemků. Hráz rybníka spolu s dalšími zařízeními rybníka a částí vodní plochy leží na parcele č. 375/2, která je ve vlastnictví žalobce. Rybník však byl ve spolupráci tehdejšího MNV a JZD obnoven (i) na sporem dotčené parcele č. 376/3, nejpozději od poloviny sedmdesátých let ho výlučně užíval bývalý MNV a také na něm fakticky hospodařil. Tehdejší S. r. neprojevilo zájem o rybník ani poté, co byl opraven. Podle soudu prvního stupně tak i přesto, že rozhodnutím tehdejšího ONV nedošlo k převodu správy podle hospodářského zákoníku, byly splněny podmínky ustanovení §1 zákoně č. 172/1991 Sb., kdy národnímu výboru ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření ve vztahu k tomuto rybníku, takže vlastnické právo (ve smyslu cit. zákona) přešlo na žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze 19. listopadu 1999 č.j. 5 Co 2608/99 - 157 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na určení, že parcela č. 376/3 - rybník o výměře 24.781 m2 v obci Č., katastrální území L., zapsaná na LV č. 10002 je vlastnictvím žalobce, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud připomněl, že předmětem tohoto sporu je pozemek, který je ve smyslu katastrálního zákona klasifikován jako vodní plocha, na níž se nachází rybník. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že rybník nemůže být posuzován jako samostatná věc v právním smyslu. V souzené věci však nejde o určení vlastnického práva k rybníku jako ke stavbě, ale o určení vlastnického práva k pozemku, na kterém je v důsledku zbudování hráze na jiné pozemkové parcele vzdutá voda. Odvolací soud však nesdílí závěr okresního soudu, že dotčený pozemek přešel na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že neexistuje žádná platná smlouva, na jejímž základě by bylo možno dovodit, že obec s dotčenou parcelou hospodařila právem. Samotné kolaudační rozhodnutí (týkající se rybníka) nemohlo založit právo hospodaření ohledně parcely č. 376/3 v katastrálním území L., neboť tato listina sloužila k jinému účelu, než k převodu správy tohoto pozemku a nemohla smlouvu o převodu správy nahradit. Ani listina ze dne 17. května 1993, označená jako zápis o předání nemovitosti a potvrzená Obecním úřadem ve Č. a S. r., s.p. J. nedokládá, že žalobce měl ke dni účinnosti zákona o obcích právo hospodaření s předmětným pozemkem ve smyslu, jak to má na mysli ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. Zápisem (totiž) bylo pouze deklarováno něco, co po právu nevzniklo, a zpětně ke dni 24. května 1991 vzniknout nemohlo. Protože nebyla splněna podmínka, že obec ke dni účinnosti zákona o majetku obcí s pozemkem (po právu) hospodařila, pak podle uvedeného zákonného ustanovení nemohlo na obec přejít ani vlastnické právo k pozemku. Nepostačuje totiž faktické hospodaření s věcí, ale musí jít o hospodaření na základě právního titulu, což je třeba dovodit z ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona.
Odvolací soud se dále neztotožnil s tvrzením žalobce, že by mu vlastnictví k sporem dotčenému pozemku vzniklo originálním způsobem, protože na uvedeném pozemku není zbudována stavba, o jejíž vlastnictví by se jednalo. Na řešení věci nedopadá ani ustanovení §1 odst. 2 zákona o majetku obcí. V souzené věci totiž obci nevzniklo vůbec právo hospodaření upravené v §64 násl. tehdejšího hospodářského zákoníku. Proto ani po 23. listopadu 1990 nemohlo obci svědčit právo obdobné právu hospodaření.
Jestliže žalobci nesvědčilo před účinností zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 a 2 zmíněného zákona, nemohlo na něj účinností zákona přejít vlastnické právo státu.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 3. ledna 2000.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1999 podal žalobce dne 24. ledna 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 6. března 2001. Z obsahu uvedeného dovolání vyplývá, že přípustnost tohoto dovolání dovolatel vyvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. , takže fakticky vytýká, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především vytýká, že o odvolání žalovaného rozhodl odvolací soud v jiném složení, než jak tomu bylo dne 3. června 1996, kdy byl dříve vydaný rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Dále dovolatel považuje za zásadní, že hráz rybníka, včetně základních vodohospodářských zařízení je postavena na parcele č. 375/2 ve vlastnictví žalobce - tedy na jiném pozemku, než o který se vede spor. Pokud proto podle zákona do vlastnictví žalobce přešly stavby tvořící vodní dílo a dále část dna na zmíněné parcele č. 375/2, pak nutně jako neoddělitelná součást vodního díla, která tvoří se stavbou jeden funkční celek, přešla jako část dna rybníka i parcela č. 376/3. Pokud právnímu předchůdci žalobce příslušelo právo hospodaření s národním majetkem ohledně parcely č. 375/2, muselo mu příslušet toto právo i ohledně parcely č. 376/3, když jedině on rozhodoval o velikosti vodní plochy ovládáním výšky vodní hladiny. Kromě toho odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektuje svůj dříve vyslovený závěr, pokud dovozuje, že v dané věci nejde o určení vlastnického práva k rybníku jako stavbě, ale o určení vlastnického práva k pozemku, na němž je rozlita vzdutá voda a dále pokud má zato, že nelze dovodit, že obec k rozhodnému dni hospodařila s dotčenou parcelou právem. Předně odvolací soud nerespektuje, že právo hospodaření mohlo vzniknout i jiným způsobem, než jen převodem - tedy např. přímo ze zákona nebo rozhodnutím příslušného orgánu. Dovolatel má zato, že mu toto právo vzniklo právě ze zákona, když ze stavebního řízení a kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že správa, provoz a údržba vybudovaného rybníka a rybničních objektů náleží investorovi, t.j. bývalému MNV v Č., když §32 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách umožňoval bývalým místním národním výborům být správci vodního toku.
Žalobci jde o to, aby v posuzované věci bylo nezpochybnitelným způsobem deklarováno jeho vlastnictví k rybníku jako celku, t.j. včetně parcely č. 376/3 v katastrálním území L. Odvolací soud přehlédl, že dotčené vodní dílo vzniklo jako nová věc k rekreačním a nikoliv komerčním účelům. Nebyl proto důvod, aby právo hospodaření k předmětné nemovitosti svědčilo S. r.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil svým písemným podáním ze dne 10. února 2000. Pokládá dovoláním napadený rozsudek ve výroku ve věci samé za správný. Předmětem sporu je pozemek parcelního čísla 376/3 v katastrálním území L. K tomuto pozemku neměl bývalý MNV v Č. nikdy právo hospodaření a tento pozemek nikdy obci nenáležel.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatel jím vytýkanou vadu, která má spočívat v tom, že ve věci rozhodoval senát odvolacího soudu v jiném složení, než v jakém dříve rozhodoval, pokud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, podřazuje pod režim ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Zde ovšem dovolatel plně nedocenil, že případné nesprávné obsazení soudu opodstatňuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a současně zakládá dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) téhož zákona, a nejde tedy o dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. O případ nesprávného obsazení soudu jde pak nejen tehdy, když např. namísto senátu rozhodne jenom soudce jediný anebo senát v jiném, než předepsaném počtu soudců, ale i tehdy, jestliže věc projednávají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni, t.j. kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci. Zákonným soudcem je tedy každý soudce určený k projednání a rozhodnutí konkrétní věci podle příslušných právních předpisů, včetně norem interní povahy. Významným je tak rozvrh práce příslušného soudu jako instrument přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel ve vztahu ke konkrétnímu soudci. Rozvrh práce je tak nástrojem k zajištění principu zákonného soudce u jednotlivých soudů.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. července 1999 č.j. 8 C 1125/95 - 133 bylo podáno u soudu prvního stupně dne 28. srpna 1999 a spis byl odvolacímu soudu předložen k rozhodnutí o tomto odvolání dne 8. září 1999. Složení senátu, který rozhodoval napadeným rozsudkem pak, jak vyplývá z rozvrhu práce Krajského soudu v Českých Budějovicích pro rok 1999, odpovídalo tomuto internímu předpisu uvedeného soudu. Z tohoto důvodu proto nebylo řízení poznamenáno vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Z dovolání žalobce nevyplývá, že by obsahovalo další výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) téhož zákona.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o některý z následujících případů, kdy soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče výtky dovolávající se ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., pak dovolatel má zato, že tato vada spočívá v tom, že odvolací soud mimo jiné přehlédl, že předmětné vodní dílo vzniklo jako nová věc k rekreačním, a nikoliv komerčním účelům, takže nebyl důvod, aby právo hospodaření k této nemovitosti platilo S. r. jako organizaci zabývající se intenzivním chovem ryb. Zde však je nutno poznamenat, že z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že příslušný závěr o této otázce byl učiněn a vyplývá z konkrétních soudy provedených důkazů, kdy nebylo prokázáno, že by právnímu předchůdci žalobce svědčilo právo hospodaření ke sporem dotčenému pozemku. Není proto zřejmé, že by v tomto případě bylo došlo k naplnění kteréhokoliv z již zmíněných předpokladů ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Nadto formulace uváděné výtky dovolatele spíše směřuje k vadě podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Pokud se týče posléze uvedeného dovolacího důvodu vycházejícího z ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je nutno připomenout, že odvolací soud na daný případ náležitě a v souladu s publikovanou judikaturou vyšších soudů aplikoval a vyložil ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle prvního odstavce uvedeného ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti zmíněného zákona přešly věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (ve smyslu ustanovení §69 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce, resp. městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily. Podle druhého odstavce uvedeného ustanovení dnem účinnosti zmíněného zákona do vlastnictví obcí přešly dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce, resp. městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže takto s nimi hospodařily ke dni uvedeného zákona.
Zde je třeba zdůraznit, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 cit. zákona. Musí jít především o majetek, který v rozhodné době náležel České republice, dále, že ke stanovenému dni k tomuto majetku měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem takový právní předchůdce skutečně také hospodařil.
Pojem \"právo hospodaření\" je pojem, který byl v tehdy platném hospodářském zákoníku (část druhá, hlava čtvrtá) a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem \"správa\". K tomu, aby pojem \"hospodaření, jak je předpokládán ustanovením §1 zákona č. 172/1991 Sb., byl naplněn, však nestačí pouze, aby příslušná organizace s takovým majetkem fakticky hospodařila, resp. užívala jej, ale je nezbytné, aby pro to měla i příslušný titul. Ten však žalobce v případě jeho právního předchůdce ve vztahu k sporem dotčenému pozemku neprokázal.
Nadto - i v souladu s judikaturou - je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud dospěl k závěru, že předmětem sporu je pozemek - vodní plocha, představovaný dnem a břehy určenými k zadržování vody, přičemž rybník nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, se kterou by bylo možno samostatně, t.j. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládáno. Rybník tedy nemůže být samostatným objektem občanskoprávních vztahů, přičemž se nemůže jednat ani o stavbu z hlediska občanského práva, ani podle zákona č. 172/1991 Sb. Jestliže tedy předmětem sporu byl pozemek parc.č. 376/3 - rybník v katastrálním území L., u něhož nebyla naplněna podmínka, že právnímu předchůdci žalobce příslušelo právo hospodaření k tomuto pozemku, bylo důvodně odvolacím soudem posouzeno, že tato nemovitost nemohla podle ustanovení §1 odst. 1 přejít dnem účinnosti zmiňovaného zákona do vlastnictví žalobce. Nedošlo však ani k naplnění předpokladu ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 cit. zákona. Nepřešlo-li totiž právo hospodaření, resp. jiné obdobné právo na obec zákonem stanoveným způsobem, pak nejsou splněny předpoklady tohoto ustanovení. Je totiž nezbytné, aby obec hospodařila s věcmi z vlastnictví České republiky právem, t.j., aby k nim měla právo umožňující s nimi hospodařit způsobem obdobným právu hospodaření. Ani splnění tohoto předpokladu však v posuzovaném případě prokázáno nebylo.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je třeba dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Českých Budějovicích pokládat za správné. (§243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §132 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením (jeden úkon právní pomoci ve výši 1.000,- Kč podle §11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jedna paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu