ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.72.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 72/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. L., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. J. H., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 119/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č.j. 15 Co 243/2008-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 183.435,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako advokátka zastupující tehdy nezletilého žalobce nedoplnila blanketní odvolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 42/2002.
Obvodní soud pro Prahu 2 mezitímním rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č.j. 21 C 119/2006-130, shledal nárok žalobce co do základu opodstatněným, rozhodnutí o jeho výši a nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 42/2002 zamítl žalobu, jíž se tehdy nezletilý žalobce domáhal náhrady škody vůči ÚVN P. – S., z důvodu, že při operačním zákroku, jemuž se v uvedeném zdravotnickém zařízení podrobil, došlo k poškození jeho zdraví (perforaci trachey). Proti zamítavému rozsudku obvodního soudu podala žalovaná jako advokátka nezletilého žalobce blanketní odvolání. Odvolání nebylo v souladu se zákonem doplněno ani po výzvě soudu (usnesení s výzvou k doplnění odvolání bylo žalované doručeno fikcí doručení), proto Městský soud v Praze toto odvolání odmítl. Následně bylo právní zastupování nezletilého žalobce žalovanou ukončeno, a to ke dni 4. 11. 2005, kdy byla ze strany zákonných zástupců nezletilého žalobce udělena plná moc advokátce JUDr. M. C. K námitce žalované, že jí nebylo doručeno usnesení, jímž byla soudem vyzvána k doplnění odvolání, soud prvního stupně uzavřel, že sice bylo prokázáno, že žalovaná požádala příslušnou poštu o prodloužení úložní doby doručovaných písemností z důvodu své delší nepřítomnosti v P., a pošta její žádost nerespektovala, tato skutečnost však nic nemění na tom, že uvedené usnesení bylo žalované v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu doručeno na adresu sídla její advokátní kanceláře. Stejně tak shledal soud prvního stupně neopodstatněnou námitku žalované, že odvolání nedoplňovala v souladu s pokynem zákonného zástupce nezletilého žalobce, neboť v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalované byl takový pokyn dán. Soud prvního stupně tak dovodil, že nedoplněním odvolání proti rozsudku obvodního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 42/2002 žalovaná jako advokátka porušila ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) povinnost řádně zastupovat klienta – nezletilého žalobce. Dále se soud prvního stupně ke zjištění, zda žalobci vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany žalované škoda, jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda by nezletilý žalobce mohl být v soudním řízení vedeném pod spn. zn. 18 C 42/202 při řádném doplnění odvolání úspěšný. Provedl dokazování a dospěl k závěru, že lze reálně předpokládat, že by odvolací soud (Městský soud v Praze) odpovědnost žalované ÚVN P. – S. za škodu na zdraví nezletilého žalobce posoudil, na rozdíl od obvodního soudu, podle ustanovení §421a obč. zák. a že by v případě zrušení rozsudku obvodního soudu bylo důvodné předpokládat, že by nezletilému žalobci bylo přiznáno minimálně odškodnění požadovaného bolestného.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, č.j. 15 Co 243/2008-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci jako správné a dostatečné. K odvolacím námitkám konstatoval, že je nepochybné, že žalovaná podala proti zamítavému rozsudku obvodního soudu blanketní odvolání, v němž uvedla, že je odůvodní do poloviny října roku 2005. Přes výzvu obvodního soudu však odvolání ve stanovené lhůtě do 15. 10. 2005 nedoplnila, čímž porušila povinnost advokáta zastupovat řádně klienta, neboť odvolání bylo v důsledku nedoplnění jeho náležitostí odmítnuto. Jako správný zhodnotil odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, že odpovědnost zdravotnického zařízení bylo třeba posuzovat podle ustanovení §421a obč. zák. Soud prvního stupně nepochybil, když se zabýval otázkou předpokládaného výsledku odvolacího řízení u Městského soudu v Praze v dotčené věci, neboť předpokladem vzniku odpovědnosti advokáta za škodu je nejen porušení povinnosti advokáta ve smyslu zákona o advokacii, ale také závěr, zda poškozenému v důsledku jednání (opomenutí) advokáta vznikla škoda.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za výslovného uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že žalobce nebyl při jednání u odvolacího soudu řádně zastoupen, neboť v době od vydání rozsudku soudu prvního stupně dosáhl zletilosti, čímž se plná moc udělená advokátce JUDr. M. C. jeho zákonnými zástupci stala neplatnou. Pochybení soudů obou stupňů spočívá dle dovolatelky v nesprávném posouzení odpovědnosti advokáta vůči klientovi. Dovolatelka se domnívá, že nedostane-li advokát od klienta jednoznačný pokyn stran podání odvolání, je jeho povinností posoudit situaci a rozhodnout se pro řešení, jež je pro klienta příznivější. Jelikož žalobce neprokázal, že by žalované dal pokyn k podání odvolání, a žalovaná v úspěšnost odvolání nevěřila, nepochybila, když odvolání nedoplnila, neboť je přesvědčena, že podáním odvolání by žalobce finančně poškodila. Dle dovolatelky není soud stejného stupně oprávněn v rámci řízení o odpovědnosti advokáta za škodu přezkoumávat pravomocné rozhodnutí jiného soudu. Pokud advokátovi nelze vytknout procesní chybu, jež měla za následek neúspěch jeho klienta v nalézacím řízení, „není možné, aby soud stejného stupně prejudikoval po věcné stránce rozhodnutí odvolacího soudu a stavěl své rozhodnutí nad dřívější rozhodnutí jiného soudu stejného stupně“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření vyvrací opodstatněnost v dovolání uplatněných námitek, zejména poukazuje na neprofesionální přistup žalované, která jako advokátka nedostála svým povinnostem ve smyslu ustanovení §16 zákona o advokacii. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dle žalobce „zcela běžným“ rozhodnutím o odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie, proto nelze dospět k závěru o jeho zásadním významu po stránce právní. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti výkonem advokacie. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. Proto soud při posuzování odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie jako předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta (žalovaného) klient (žalobce) se svým nárokem u soudu uspěl; v projednávané věci se tedy soud správně zabýval otázkou, zda by po řádném a včasném podání, resp. doplnění, odvolání mohl být nárok žalobce v původním řízení shledán opodstatněným (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1986, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2003, sešit č. 24, pod C 1743, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud ročník 2008, CD č. 6, pod C 5247).
Pokud dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně, že z její strany byla porušena povinnost advokáta řádně zastupovat klienta ve smyslu ustanovení §16 zákona o advokacii s tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce, resp. jeho zákonný zástupce, dal dovolatelce k podání odvolání pokyn, a ona sama v úspěšnost odvolání nevěřila, není tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Napadá-li dovolatelka skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě soud dospěl k závěru, že žalovaná (dovolatelka) jako advokátka nedostála své povinnosti zastupovat klienta řádně, nutno zdůraznit, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., ten však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci tím, že dle jejího právního názoru nedostane-li advokát od klienta jednoznačný pokyn stran podání odvolání, je jeho povinností posoudit situaci a rozhodnout se pro řešení, jež je pro klienta příznivější, pak kromě toho, že i tato námitka vychází ze skutkové verze předestřené dovolatelkou (po vyvrácení jejích předchozích odlišných verzí), nelze přehlédnout, že vzhledem k ostatním závěrům, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, okolnost, že žalovaná odvolání neodůvodnila, zjevně nepředstavovala řešení pro jejího klienta (žalobce) nejpříznivější.
Z hlediska přípustnosti dovolání nemohla být právně relevantní ani námitka, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jelikož žalobce nebyl v odvolacím řízení řádně zastoupen. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Nelze též přehlédnout, že žalovaná namítá vadu řízení, jejíž případná existence by zasahovala výlučně do procesních práv žalobce, ač smyslem dovolání nepochybně není ochrana zájmů protistrany.
Jelikož odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a v otázkách otevřených dovolacímu přezkumu nebyl shledán rozpor s hmotným právem, nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu