ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.722.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 722/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) nezl. M. Č., zastoupenému Magistrátem města H. K. jako opatrovníkem, 2) V. Č., a 3) I. Č., oběma zastoupeným advokátkou, o 69.936,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 33/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2004, č. j. 21 Co 367/2004-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté,co usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2003, č. j. 21 Co 34/2003-102, byl zrušen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2002, č. j. 12 C 33/2001-86, jímž bylo rozhodnuto, že odpovědnost všech žalovaných za škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4. 2000 je dána do výše jedné poloviny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Okresní soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem ze dne 19. 12. 2003, č. j. 12 C 33/2001-146, rozhodl, že odpovědnost prvního žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4. 2000 je dána do výše jedné poloviny a že odpovědnost druhého a třetího žalovaného za škodu není dána. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 4. 2000 okolo 17 hodin utrpěla pád při jízdě na kole, když se střetla s prvním žalovaným, který hrál kopanou se svědkem M. M. v pravé části vozovky. Žalobkyně přijížděla na kole k nim, v té době první žalovaný stál zády k ní a když M. M. nakopl míč směrem na prvního žalovaného, tj. proti žalobkyni, první žalovaný, aby míč zachytil, vběhl žalobkyni do její jízdní dráhy. Žalobkyně v důsledku kolize s prvním žalovaným s kola spadla a utrpěla zlomeniny několika kostí s následným lehkým omezením hybnosti kyčelního kloubu. První žalovaný v době nehody byl téměř desetiletý, normální dítě bez výchovných problémů, spíše uzavřené povahy. Od rodičů (tj. od druhého a třetího žalovaného) a od babičky věděl, že si nesmí hrát na silnici. Nehoda se stala na rovném a přehledném úseku vozovky, žalobkyně musela dobře vidět všechny hrající si děti předtím, než se k nim přiblížila. Jízdní kolo žalobkyně nebylo vybaveno zvonkem ani účinnou přední brzdou, mělo pouze nedostatečně účinnou zadní brzdu. V místech, kde k nehodě došlo, je velmi slabý provoz. Soud věc posoudil podle ust. §422 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že první žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni, neboť hraním kopané na vozovce porušil ust. §2, bod 30, §3 odst. 1 a 2, §54 odst.1 a §55 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., ve znění tehdy účinném. Na vozovce se neměl bezdůvodně zdržovat a nacházel-li se na ní, měl povinnost neprodleně uvolnit prostor pro projetí. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vznik škody spoluzavinila (§441, §415 a §420 obč. zák.), neboť její jízdní kolo nemělo předepsanou výbavu, zejména zvonek, kterým by mohla dát výstražné znamení ve smyslu ust. §30 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., a žalobkyně tedy nesplnila povinnost dát výstražný signál a odvrátit tak nebezpečí, které hrozí za situace, kdy na vozovce v blízkosti jízdní dráhy hrají děti kopanou. Míru spoluzavinění žalobkyně soud stanovil v rozsahu jedné poloviny vzniklé škody. Odpovědnost rodičů nezletilého – tj. druhého a třetí žalované - za škodu způsobenou žalobkyni soud neshledal, neboť svěřili dohled nad prvním žalovaným jeho babičce.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č. j. 21 Co 367/2004-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že odpovědnost prvního žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 19. 4. 2000 je dána do výše tří čtvrtin, a ve vztahu k druhému a k třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se ztotožnil se závěrem o odpovědnosti prvního žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle ust. §422 odst. 1 obč. zák. i o spoluzavinění žalobkyně, která svým počínáním porušila prevenční povinnost podle ust. §415 obč. zák. Jestliže děti stály na silnici, dal se předpokládat jejich pohyb, a to i směrem do jízdní dráhy žalobkyně. Ta měla na svou přítomnost alespoň hlasem upozornit děti a tím omezit riziko vzniku škody. Žalobkyně to však neučinila a toto její opomenutí je jednou z příčin vzniku škody na její straně. Odvolací soud však dovodil, že míra spoluzavinění žalobkyně je nižší než míra zavinění prvního žalovaného, proto rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru změnil tak, že první žalovaný za škodu odpovídá ze tří čtvrtin.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a tedy nebylo vyhověno žalobě v rozsahu jedné čtvrtiny základu nároku, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení jejího spoluzavinění. Namítá nesprávnost názoru, že měla použít výstražného znamení a upozornit tak děti na svůj příjezd, neboť by bylo v rozporu s ust. §30 vyhl. č. 99/1989 Sb. (ve znění tehdy účinném), podle nějž se smí dát výstražné zvukové znamení pouze tehdy, jestliže je to nutné k odvrácení hrozícího nebezpečí, což podle jejího názoru nebyla tato situace. Teprve v okamžiku, kdy se první žalovaný náhle a neočekávaně rozběhl směrem do jízdní dráhy žalobkyně, nastala taková situace a v tomto okamžiku by již ani výstražné znamení nedokázalo střetu zabránit. Rovněž nebyl dán důvod pro zpomalení její již tak pomalé jízdy, neboť první žalovaný byl dostatečně vzdálen od její jízdní dráhy a ona nemohla předpokládat, že jí některé z dětí do jízdní dráhy vběhne. Poukazuje dále na ust. §5 odst. 2 písm. f) uvedené vyhlášky o tom, že řidič nesmí snížit náhle rychlost jízdy nebo zastavit, pokud to nevyžaduje bezpečnost silničního provozu. Nesouhlasí proto se závěrem, že porušila prevenční povinnost podle ust. §415 obč. zák., uvádí, že bylo prokázáno, že jela na kole pomalu, před nehodou první žalovaný stál s ostatními dětmi mimo její jízdní dráhu, a dovozuje, že za této situace neměla důvod, aby je hlasem upozornila na svůj příjezd nebo aby začala brzdit. Dále poukazuje na znalecký posudek Ing. J. J., z něhož vyplývá, že by střetu zabránila pouze v případě, že by začala brzdit hned, jak viděla stojící děti, zatímco pokud by začala brzdit až v okamžiku, kdy se první žalovaný rozeběhl směrem do její jízdní dráhy, nedokázala by střetu zabránit ani v případě, kdy by její brzdy splňovaly technickou normu.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odpovědnost za dopravní nehodu nese v celém rozsahu žalobkyně, která při řízení jízdního kola porušila celou řadu ustanovení právních předpisů. Její jízdní kolo nemělo povinné vybavení, žalobkyně se nevěnovala řízení s náležitou péčí ani poté, když zjistila, že se na silnici nacházejí děti hrající si s míčem, nereagovala na ně snížením rychlosti, případně úplným zastavením kola. Její kolo nebylo vybaveno zvonkem, proto nemohla na svou přítomnost upozornit zazvoněním a odvrátit tak možnost vzniku dopravní nehody. V důsledku technického stavu kola nebyla schopna snížit rychlost a pokusit se střetu s prvním žalovaným vyhnout. Po dopravní nehodě se chovala v rozporu s ust. §38 odst. 3 písm. a) vyhlášky, neboť nehodu neohlásila policii ani nesdělila tuto skutečnost lékaři, proto nemohla být nehoda řádně vyšetřena a zadokumentována.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s jejím argumentem, že by se hlasovým upozorněním chlapců na svůj příjezd dopustila dopravního přestupku, poukazují na to, že žalobkyně měla možnost děti vidět mnohem dříve, než ze vzdálenosti 13,8 m od místa nehody, a pokud by adekvátně na děti reagovala, měla možnost nehodě zabránit. Jízdní kolo žalobkyně nesplňovalo podmínky pro jízdu na veřejné komunikaci a technický stav kola významně ovlivnil možnost zabránění střetu. Mezi základní povinnosti řidiče podle ust. §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky patří povinnost dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám uvedeným v §3 odst. 2, zejména vůči dětem, avšak žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsahu jedné čtvrtiny základu nároku, v níž nebylo návrhu žalobkyně vyhověno soudy obou stupňů, se jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a přípustnost dovolání proti němu se posuzuje podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závěr odvolacího soudu o spoluzavinění žalobkyně (§441 obč. zák.) vychází z názoru, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou v §415 obč. zák.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž je dovolací soud povinen vycházet (§241a odst. 3 o. s. ř.), žalobkyně se na jízdním kole za dobré viditelnosti blížila k dětem, které na silnici hrály s míčem kopanou, v tu chvíli byl první žalovaný otočen k ní zády a děti stály mimo její jízdní dráhu. Za takovéto situace existuje vždy objektivní nebezpečí vzniku škody, a to jak pro hrající si děti, jejichž pohyb nelze dopředu předvídat, tak pro ostatní účastníky silničního provozu. Pokud kolo žalobkyně nebylo vybaveno účinnými brzdami, bylo zcela na místě, aby žalobkyně přinejmenším přibrzdila a děti na svůj příjezd upozornila výstražným zvukovým znamením, popř. zastavila, neboť u dětí hrajících míčovou hru se dá pohyb předpokládat, a i kdyby žádné dítě do jízdní dráhy žalobkyně nevběhlo, mohla být žalobkyně ohrožena např. míčem, s nímž si hrály. Objektivně se tedy dalo předpokládat nebezpečí, že některé z dětí nebo jejich míč zkříží dráhu žalobkyně, a pokud žalobkyně za této situace, kdy měla možnost děti včas zpozorovat, v zájmu i vlastní bezpečnosti nezpomalila svoji jízdu natolik, aby byla schopna v případě potřeby zastavit či provést úhybný manévr, a ani na svůj příjezd děti neupozornila (a to bez ohledu na to, že hra dětí na silnici byla protiprávní), nepočínala si tak, aby předešla reálně hrozící škodě. Jestliže soudy obou stupňů na tomto skutkovém základě aplikovaly ust. §415 obč. zák. a dospěly k závěru o spoluzavinění žalobkyně na škodě jí vzniklé pádem s kola, nelze jim vytknout nesprávnou aplikaci §441 obč. zák. Ustanovení §415 obč. zák. ukládá totiž povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak bedlivě, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Chovat se v rozporu s touto povinností znamená chovat se protiprávně.
Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud posoudil po právní stránce otázku spoluzavinění poškozené v souladu s hmotným právem a není tak důvodu pro závěr, že by jeho rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu a porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o. s. ř., odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly a druhý žalovaný a třetí žalovaná nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť dovolání bylo podáno pouze do výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému a náklady vynaložené na sepsání vyjádření k dovolání tak nelze považovat za účelně vynaložené k bránění jejich práv.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu