ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.734.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 734/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Č. k. p., 2/ O. Z., zastoupené advokátkou, nezletilému O. Z., zastoupenému matkou O. Z., nezletilé L. Z., zastoupené matkou D. Z., všichni dědicové po J. Z. a 3/ Správě a údržbě silnic S., příspěvkové organizaci, o 3.119,20 DM s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 31/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 404/2000-109, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované se zamítá, rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby proti dědicům J. Z. a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi nimi a žalobcem se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první a třetí žalovanou nemají účastníci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 25 C 31/92-60, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci 2.240,- DM s 3 % úrokem od 3. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do dále požadované částky 879,20 DM s příslušenstvím žalobu proti první žalované zamítl a v plném rozsahu zamítl žalobu proti dědicům zemřelého J. Z. a proti třetí žalované organizaci silničního hospodářství, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 16. 2. 1991 došlo na silnici u obce B. k dopravní nehodě vozidla Toyota Corola, které řídil žalobce, a osobního vozidla Fiat 125p, které řídil J. Z., a to tak, že J. Z. poté, co uviděl obrysy neosvětleného odstaveného kamionu, začal brzdit, srazil dopravní značku „jiné nebezpečí“ označující odstavený kamion (umístěnou třetí žalovanou), dostal se do smyku a stočil se do levé strany vozovky a zastavil. Žalobce, který se ho právě chystal předjíždět, nestačil zastavit a pravou přední částí narazil do zadní části vozu Fiat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná (pojistitel) odpovídá podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb. za neznámého řidiče kamionu s tureckou poznávací značkou, který svůj vůz řádně neoznačil a neosvítil a jeho odstavením na okraji silnice vytvořil překážku silničního provozu, což bylo příčinou náhlého brždění J. Z. a jeho smyku na jinak suché komunikaci. Proto z titulu odpovědnosti za neznámého pachatele přestupku uložil první žalované povinnost žalobci uhradit škodu na jeho voze ve výši 2.240,- DM, když přihlédl ke spoluzavinění žalobce podle ust. §441 obč. zák., které určil 20 %, a v rámci rozhodnutí o nákladech řízení mu přiznal částku 319,20 DM, vynaloženou žalobcem na odměnu znalce, která je nákladem na důkaz. Ve vztahu k J. Z. se jednalo o střet dvou provozů podle ust. §431 obč. zák., a protože hlavní míru účasti na střetu nese žalobce, který porušil povinnosti uložené vyhláškou č. 99/1989 Sb., neboť nepřizpůsobil svoji rychlost jízdě za snížené viditelnosti a nedodržel za vozem J. Z. dostatečnou vzdálenost, žalobu proti dědicům J. Z. i s odkazem na §450 a §3 obč. zák. zamítl. Jako nevěrohodná hodnotil tvrzení žalobce, že vozovka byla v místě nehody zledovatělá a že vůz J. Z. nebyl dostatečně osvětlen, neboť jsou v rozporu se záznamem policie o dopravní nehodě, podle kterého veškerá světla u auta J. Z. byla bez závad a vozovka byla čistá a suchá, pouze v místě, kde stála dopravní značka, byla souvislá vrstva zledovatělého sněhu. Protože bylo v řízení prokázáno, že třetí žalovaná prováděla řádnou údržbu silnice, když v den nehody provedla chemický posyp, před odstavený kamion umístila značku „jiné nebezpečí“, kterým mohl být jak kamion, tak zledovatělý úsek vozovky, a zledovatělý sníh se vyskytoval pouze ojediněle u krajnice silnice, nikoliv na celém jejím povrchu, nebyla příčinou nehody závada ve sjízdnosti komunikace, za kterou by třetí žalovaná jako její správce odpovídala.
K odvolání žalobce a první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2000, č. j. 18 Co 404/2000-109, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti první žalované na zaplacení částky 2.240,- DM s příslušenstvím zamítl, v zamítavých výrocích o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zároveň nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce výkladu ustanovení §431 obč. zák. a výkladu pojmu závady ve sjízdnosti vozovky podle silničního zákona, neboť se nejedná o otázky zásadního právního významu, které dosud nebyly judikaturou řešeny. Odvolací soud po doplnění dokazování spisem Policie ČR, DI T., č. j. VB 80/P-91 a VB-8-49/DI-91, se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti první žalované a dovodil, že její odpovědnost není dána pro nedostatek příčinné souvislosti mezi počínáním řidiče odstaveného kamionu, za nějž by měla podle §9 odst. 1 vyhl. č. 123/1974 Sb. odpovídat, a mezi vznikem škody na vozidle žalobce. Škoda na voze žalobce vznikla totiž při střetu s vozidlem J. Z., který náhle zastavil, avšak příčinou jeho zastavení mohlo být cokoli jiného než odstavený kamion. Navíc nelze dovodit, že v případě odstaveného kamionu by šlo o provoz motorového vozidla ve smyslu ust. §3 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb., neboť motorové vozidlo je v provozu, pokud se pohybuje a jeho motor je v provozu, a není ani doloženo, zda je splněna podmínka podle ust. §9 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb., že osoba odpovědná za škodu nebyla zjištěna, když odstavený kamion byl identifikovatelný podle jeho SPZ a MPZ. Nepřichází v úvahu aplikace ust. §431 obč. zák. o střetu provozů, a pasivní legitimaci první žalované nelze dovodit ani z ust. §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., neboť ke škodě došlo ještě před účinností této vyhlášky (1. 1. 1992). Se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nese hlavní míru účasti na střetu svého vozu s vozem J. Z., se odvolací soud ztotožnil, nikoliv však s právním posouzením. Dovodil, že aplikace ust. §3 a §450 obč. zák. je vyloučena a rovněž aplikace §431 obč. zák. není namístě, je-li míra účasti provozovatele na škodlivém výsledku nulová. Věc proto posuzoval podle ustanovení §427 odst. 2 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a uzavřel, že v příčinné souvislosti se vznikem škody bylo výlučně počínání žalobce, který porušil ust. §15 odst. 5 písm. a) a §17 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., neboť začal předjíždět vůz J. Z. za situace, kdy přes něj neviděl dopředu, a zjevně nedodržel bezpečný odstup za jeho vozem. Ve vztahu ke třetí žalované pak ani podle odvolacího soudu v řízení nebylo prokázáno, že by škoda na vozidle žalobce vznikla v důsledku nedostatků ve sjízdnosti nebo v dopravním značení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že rozsudek je nesprávný, trpí vadami a nesprávně řeší právní předpisy, které mají po právní stránce zásadní význam. Především odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně interpretoval skutkový děj, neboť žalobce předjížděl vozidlo Moskvič (?) a byl v levém jízdním pruhu, když náhle Moskvič (zřejmě míněn vůz J. Z. Fiat) vjel doleva, zatarasil žalobci cestu a vytvořil tak náhlou a neočekávanou překážku, a to proto, že řidič Z. pro vadný stav elektroinstalace jeho vozidla dopředu téměř neviděl a narazil do dopravní značky. Nesouhlasí s názorem, že nezachoval bezpečný odstup, neboť o bezpečný odstup může jít jen případě, kdy jsou vozidla za sebou v jednom jízdním pruhu, avšak při předjíždění bezpečný odstup ani zachovat nelze; správný výklad příslušných ustanovení vyhlášky má po právní stránce zásadní význam. Namítá nesprávnost výkladu §431 obč. zák. a právního posouzení, neboť podle jeho názoru alespoň část náhrady škody se musí dostat tomu, kdo má na nehodě větší účast, a proto nelze žalobu zcela zamítnout. Nesouhlasí s konstatováním, že on „neviděl dopředu“ a předjížděl, neboť jeho vozidlo svítilo a byl to naopak J. Z., kdo neviděl, narazil na značku, začal brzdit a jeho podíl na nehodě je nepopiratelný. Ohledně odpovědnosti první a třetí žalované dovolatel odkázal na obsah svého odvolání, v němž dovozuje odpovědnost první žalované za neznámého řidiče kamionu a poukazuje na to, že účastníci nehody hovořili o kluzké vozovce a že souvislá vrstva sněhu, která je závadou ve sjízdnosti, byla zřejmě příčinou smyku J. Z. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce není důvodné, neboť žalobce se fakticky domáhá změny právního základu na základě svých subjektivních pohledů na věc. Nesdílí názor žalobce, že by objektivní odpovědnost nemohla nikdy být nulová, neboť by byl každý odpovědný už jen proto, že vjel do silnice.
Podle vyjádření O. Z. dovolání ve vztahu k dědicům J. Z. není přípustné, neboť nedošlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně a nejde o otázku zásadního právního významu. V řízení bylo prokázáno, že vozidlo J. Z. řádně svítilo a závada na elektroinstalaci nebyla zjištěna a jestliže J. Z. srazil dopravní značku, je pravděpodobné, že mohla být předtím s ohledem na sníženou viditelnost jiným vozem odhozena, takže nebyla vidět. Dovolatelem interpretovaný skutkový děj nemá žádnou oporu v důkazech a jím prosazovaný výklad dopravních předpisů by vedl k prosazování práva silnějšího na silnicích. Žalobce jel nepřiměřenou rychlostí a dopravní nehodu sám zavinil. Pokud dle vlastního tvrzení neviděl odstavený kamion, který by z levého jízdního pruhu vidět musel, potvrzuje tím nepřehlednost daného úseku silnice a tudíž nemožnost bezpečného předjetí jiného vozidla.
Třetí žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k první žalované není opodstatněné, ve výroku ve vztahu k dědicům J. Z. je důvodné a tedy podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, a ve vztahu k třetí žalované není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). A konečně, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v těch výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti dědicům J. Z. a proti třetí žalované potvrzen, aniž by odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam po stránce právní (§239 odst. 1 o. s. ř.), se řídí ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř. Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají a přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Pokud výtky žalobce v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitku nesprávného řešení otázky právní.
Otázka výkladu ustanovení §431 obč. zák. a právního posouzení uplatněného nároku na náhradu škody ve vztahu k J. Z., respektive jeho právním nástupcům, by byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. za předpokladu, že z jejího řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.
Podle ustanovení §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Odvolací soud sice správně stručně popsal podstatu odpovědnosti provozovatelů za škodu jim vzniklou při střetu provozů podle §431 obč. zák., avšak podle tohoto ustanovení při vypořádání škody nepostupoval a nárok žalobce na náhradu škody vzniklé na jeho voze při střetu s vozem J. Z. posoudil podle ustanovení §427 odst. 2 obč. zák., které upravuje odpovědnost provozovatele za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, a podle ustanovení §441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je zcela jednoznačné, že k poškození vozu žalobce došlo v důsledku střetu s vozem J. Z.
Jestliže došlo ke střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah při vypořádání škody posuzovat podle §431 obč. zák., které upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi, a nikoliv podle §427 obč. zák., které lze aplikovat na nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního prostředku, tedy na nároky poškozených, jimž byla zvláštní povahou provozu dopravních prostředků způsobena škoda, popř. kteří nebyli provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků a při střetu utrpěli škodu (srov. R 3/1984).
I když v obou případech jde o objektivní odpovědnost a ust. §431 navazuje na právní úpravu podle ustanovení §427 a §428 obč. zák., podle §431 obč. zák. je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního zaviněného jednání poškozeného (§441 obč. zák.), nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy. Zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě je splněn, pokud s určitou okolností na straně některého z provozovatelů je spojen vznik škody (srov. R 64/1972).
Právní názor odvolacího soudu, že na nárok uplatněný žalobcem proti právním nástupcům J. Z. nedopadá ustanovení §431 obč. zák., není správný, a protože odvolací soud posoudil tuto právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře, z hlediska tohoto ustanovení účast obou provozovatelů na škodě vzniklé žalobci následkem střetu neposuzoval, je dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn a dovolání je tak podle §239 odst. 2 přípustné. Rozsudek odvolacího soudu byl proto v potvrzujícím výroku o zamítnutí žaloby proti dědicům J. Z. a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi nimi a žalobcem zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ohledně částky 2.240,- DM s příslušenstvím je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Českou státní pojišťovnou (dále jen „vyhláška“), provozovatel a řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen \"pojištěný\"), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila škodu způsobenou provozem motorového vozidla jinému na zdraví nebo usmrcením, jakož i poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci, avšak jen pokud pojištěný za tyto škody ze zákona odpovídá a pokud se dále nestanoví jinak. Podle odst. 2 je pojistnou událostí vznik povinnosti pojištěného nahradit tuto škodu.
Podle ust. §8 odst. 1 věty první vyhlášky náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však nemá právo na plnění proti pojišťovně, s výjimkou případu uvedeného v §9.
Podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky nebyla-li zjištěna osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla na území České republiky, má poškozený přímo vůči pojišťovně právo, aby mu tuto škodu nahradila, pokud se dále nestanoví jinak, v témže rozsahu, v jakém by mu ji nahradila, kdyby tato osoba byla známa.
Zcela správný je právní názor odvolacího soudu, že povinnost pojistitele nahradit škodu poškozenému za neznámého provozovatele či řidiče podle §9 odst. 1 vyhlášky není dána, není-li ten, za nějž je pojistitel povinen plnit, za vznik škody odpovědný. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nezpochybněného skutkového závěru, že škoda na voze žalobce, jejíž náhrady se domáhá, byla způsobena srážkou s vozem J. Z. a nikoliv s cizím kamionem stojícím na vozovce. Už z toho důvodu nepřichází v úvahu vypořádání podle §431 obč. zák. mezi provozovatelem kamionu a žalobcem podle účasti na způsobení škody vzniklé žalobci, a proto také ta skutečnost, jíž byla škoda na voze žalobce způsobena, nezakládá odpovědnost provozovatele kamionu vůči žalobci podle §427 obč. zák., popř. jeho řidiče podle §420 obč. zák. Pro posouzení důvodnosti přímého nároku žalobce na plnění proti pojistiteli podle §9 odst. 1 cit. vyhlášky jsou pak irrelevantní námitky žalobce o stavu světel vozu J. Z. a o důvodech, pro které J. Z. narazil do dopravní značky.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované, bylo proto zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o otázku výkladu závady ve sjízdnosti vozovky podle silničního zákona, pro kterou dovolatel návrh na připuštění dovolání proti výroku ve vztahu ke třetí žalované učinil, vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu rovněž ze závěru, že k poškození vozu žalobce došlo nárazem do vozu J. Z. a nikoliv v důsledku nedostatků ve sjízdnosti nebo v dopravním značení. Chyběl tedy skutkový základ, na nějž by soud mohl aplikovat ustanovení silničního zákona, týkající se odpovědnosti správce komunikace vůči žalobci jakožto uživateli komunikace za škody způsobené závadami ve sjízdnosti. Otázka výkladu pojmu závad ve sjízdnosti, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a v dovolání byla uplatněna, nemá vliv na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na náhradu škody proti správci komunikace, protože na jejím právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Vzhledem k tomu, že z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře, a protože v dané věci se o takový případ nejedná, je zřejmé, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti tomuto rozsudku podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu mezi žalobcem a první a třetí žalovanou nemá žalobce s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a těmto žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu mezi žalobcem a dědici J. Z. rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu