ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.799.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 799/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Č. k. p., jednající Č. p., a. s., s adresou pro doručování R. P., proti žalované A. A. P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o 140.039,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 96/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 29 Co 275/2005-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 29 Co 275/2005-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 54 C 96/2003-57, uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalobkyni 70.020,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 4. 2000 do zaplacení, řízení co do částky 70.019,- Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 1. 1999 došlo k poškození vozidla zn. M. B. společnosti B. L., s. r. o., při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem žalované, který řídil k provozu technicky nezpůsobilé vozidlo zn. S. C., jehož provozovatelem byla žalovaná. Žalobkyně z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla uhradila škodu vzniklou na vozidle zn. M. B. a podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. (ve znění tehdy účinném) uplatnila nárok na náhradu částek, které vyplatila, proti žalované coby provozovateli a zaměstnavateli řidiče vozidla, jímž byla škoda způsobena a které bylo užito k provozu, ačkoliv podle právních předpisů užito být nesmělo. Námitku promlčení neshledal soud důvodnou, neboť žalobkyní uplatněný nárok nemá povahu práva na náhradu škody, nýbrž jde o specifický nárok na náhradu poskytnutých částek, který se promlčuje podle §101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době. Promlčecí doba začala plynout dne 28. 8. 1999, tj. den následující po dni plnění pojišťovny a skončila 28. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 5. 8. 2002, nárok pojišťovny není promlčen.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 29 Co 275/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Uvedl, že promlčení uplatněného nároku nelze posuzovat podle §101 obč. zák., neboť nárok žalobkyně je sice specifický, je však nepochybně nárokem na náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák a jeho promlčení je třeba posuzovat podle §106 obč. zák. Protože žalobkyně se dozvěděla o škodě a odpovědné osobě dne 27. 8. 1999, tj. dnem kdy plnila za pojištěného, dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet tímto dnem a skončila 27. 8. 2001. Žaloba byla podána u soudu až dne 5. 8. 2002, takže námitka promlčení byla vznesena důvodně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že v daném případě se nejedná o zákonnou cessi, ale o zvláštní nárok, který má pojišťovna přímo vůči pojištěnému podle zvláštního právního předpisu, jímž je vyhláška č. 492/1991 Sb., která upravovala zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve vztahu k třetím osobám a mimo jiné stanovila tzv. postih pojistitele vůči těm, kdo nesplní povinnosti v pojistném vztahu. Postih pojistitele vůči pojištěnému, který způsobil škodu, má povahu originárního nároku vyplývajícího ze zvláštní právní úpravy, jenž se promlčuje podle §101 obč. zák. v obecné tříleté lhůtě počínající běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, což je v daném případě den následující po dni výplaty částky. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, dovozuje, že žaloba byla podána včas. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Podle jejího názoru vyhláška č. 492/1991 Sb. upravuje pouze přechod práva na náhradu škody, které přechází na pojišťovnu. Nárok žalobkyně je nárokem na náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák., proto se promlčecí doba posuzuje podle §106 obč. zák, nikoliv podle §101. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“) provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen \"pojištěný\"), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému a) na zdraví nebo usmrcením; b) poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci; c) vznikem jiné majetkové újmy; avšak jen pokud pojištěný za tuto škodu odpovídá podle zákona a pokud se dále nestanoví jinak.
Podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. pojišťovna má právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který a) způsobil škodu úmyslně nebo po prokázaném požití alkoholického nápoje, po požití návykové látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo; b) způsobil škodu provozem motorového vozidla, kterého podle pravomocného rozsudku v trestním řízení soudním použil nebo spolupoužil neoprávněně nebo si ho přivlastnil anebo svojí nedbalostí takové užití motorového vozidla umožnil; c) řídil motorové vozidlo bez platného předepsaného řidičského oprávnění nebo v době zákazu činnosti řídit motorové vozidlo; d) způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil k provozu, ačkoliv podle platných předpisů tak učinit nesměl; e) svěřil řízení motorového vozidla osobě, která neměla platné předepsané řidičské oprávnění nebo osobě, o níž věděl, že požila alkoholický nápoj, návykovou látku nebo lék označený zákazem řídit motorové vozidlo.
Podle §11 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. nastala-li skutečnost uvedená v odstavci 1 pod písmeny a), c) až e) nebo v odstavci 2 při plnění úkolů v pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na náhradu vůči zaměstnavateli.
Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je pojištěním zákonným; vzniká automaticky ze zákona, dojde-li ke skutečnosti, s níž zákon vznik tohoto pojištění spojuje, bez ohledu na to, zda pojistné bylo zaplaceno. Jak dovolací soud již uvedl ve svých rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000, popř. ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99), ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky zakládá specifické právo pojišťovny na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem je pojištěný. Provozovatelem motorového vozidla, a tedy pojištěným je ten, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice s vozidlem; zpravidla jde zároveň o vlastníka motorového vozidla.
Podmínky občanskoprávní odpovědnosti za škodu (§420 a násl. obč. zák.) a podmínky, za nichž vzniká pojišťovně právo proti pojištěnému na náhradu částek, které zaplatila poškozenému z titulu zákonného pojištění, je třeba rozlišovat. V dané věci nejde o nárok na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani o zákonnou cessi tohoto nároku poškozeného, nýbrž o zvláštní postihový nárok pojišťovny podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., která upravuje pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným. Podmínkou vzniku tohoto nároku pojišťovny proti pojištěnému je, že pojišťovna nahradila škodu, způsobenou provozem vozidla, které pojištěný užil k provozu, ačkoliv jej užít nesměl.
Právo pojišťovny vůči pojištěnému má povahu zvláštního, originárního nároku, který se promlčuje podle ust. §101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle ust. §106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99).
V posuzovaném případě tříletá promlčecí doba začala plynout dne 28. 8. 1999, tj. následující den po dni, kdy pojistitel plnil poškozenému a skončila dne 28. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok vůči provozovateli (pojištěnému) podáním žaloby dne 5. 8. 2002, učinila tak včas a její nárok není promlčen.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně promlčení uplatněného nároku není správný a dovolací důvod je naplněn (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu