ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.811.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 811/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o zaplacení 2.466.409,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 13 Co 67/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 13 C 75/2004-14, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.466.409,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobce jako vlastník nájemního domu domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující rozdíl mezi smluvním nájemným ve výši, jaké dosahuje u čtyř bytů ve svém domě, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že možnost státu regulovat ceny výrobků, prací a služeb upravoval zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, na základě něhož pak Ministerstvo financí stanovilo vyhláškou č. 176/1993 Sb. způsob určení maximální výše nájemného z bytu, a že stanovení maximální ceny není tím omezením vlastnického práva, které má na mysli čl. 11 Listiny základních práv a svobod, za něž by vlastník nemovitosti mohl po státu požadovat náhradu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j. 13 Co 67/2005-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zrekapituloval dosavadní vývoj právní úpravy regulovaného nájemného včetně nálezů Ústavního soudu vztahujících se k uvedenému institutu a uvedl, že pokud stát prostřednictvím legislativních orgánů činí kroky směřující k přijetí zákona a k jeho přijetí přesto nedojde, je tento stav výrazem zastupitelské demokracie a ne stavem protiprávním či dokonce protiústavním. Nepřijetí zákona tedy není nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí řeší „otázku, která doposud nebyla vyřešena“, a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že orgány veřejné moci, které právní předpisy zrušené Ústavním soudem přijaly, porušily své povinnosti a nepostupovaly správným úředním postupem, jelikož jejich normy stanovovaly výši nájemného nepřiměřeně nízko a odporovaly tak normám ústavním (jak také konstatoval Ústavní soud ve svých nálezech). Stát nepřijal žádný právní předpis, který by umožňoval zvýšení nájemného na úroveň odpovídající alespoň nákladům na opravy a údržbu nemovitostí; jejich vlastníci tak byli protiústavním způsobem omezováni a diskriminováni ve svých vlastnických právech. Žalobce má za to, že nepřijetí odpovídajícího právního předpisu je nesprávným úředním postupem a že mezi ním a vznikem škody je vztah příčiny a následku. Jelikož soudy obou stupňů svými rozhodnutími zcela popřely právní závěry Ústavního soudu a porušily tak žalobcova ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 13, 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně jejího Dodatkového protokolu, navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V daném případě se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, kdy s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Na tom nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podle Ústavy České republiky (zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu orgánu státu při uplatňování veřejné moci, je tedy správný a v souladu s vysloveným názorem dovolacího soudu.
Rovněž námitkou, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastníka domu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Proto ani otázka, zda nepřiznání náhrady škody dovolateli je či není porušením jeho práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle Čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže nějaké další nároky konstituovat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak není podle těchto ustanovení přípustné a Nejvyšší soud je odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu