ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.813.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 813/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce B. S., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o 161.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 17/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č.j. 12 Co 185/2006-134, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje do části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č.j. 12 Co 185/2006-134, jíž bylo rozhodnuto o částce 3.800,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č.j. 12 Co 185/2006-134, se v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 157.300,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce, který na základě rozhodnutí Policie ČR provedl odtah automobilu, jehož provozovatelem byl žalovaný a které po dopravní nehodě tvořilo překážku silničního provozu, se na žalovaném domáhal zaplacení částky 161.100 Kč s příslušenstvím jako úhrady za provedený odtah (3.800 Kč) a umístění vozidla na střeženém parkovišti žalobce v období od 3. 9. 2002 do 31. 10. 2004 (157.300 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 25 C 17/2005-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 161.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 31. 10. 2004 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce je na základě smlouvy o vzájemné spolupráci a poskytování služeb ze dne 31. 8. 2000, uzavřené mezi žalobcem a Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, oprávněn provádět nucené odtahy vozidel. Dne 3. 9. 2002 provedl žalobce na základě rozhodnutí Policie ČR odtah automobilu zn. Š., reg. zn., jehož vlastníkem a provozovatelem byl žalovaný, neboť vozidlo po dopravní nehodě tvořilo překážku silničního provozu. Dopravní nehodu způsobil - v době pobytu žalovaného mimo P. – D. K. Automobil byl poté umístěn na střeženém parkovišti žalobce, kde se nacházel až do 31. 10. 2004. Dne 10. 11. 2004 jej převzal M. m. P. za účelem provedení likvidace, přičemž cena tohoto vozidla byla znalcem stanovena ve výši 600 Kč. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovanému bylo nejpozději dne 2. 3. 2003 písemně sděleno, kde se jeho vozidlo nachází, nicméně již z kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2003, podle níž měl D. K. automobil z parkoviště odebrat a zaplatit úhradu za parkování, vyplývá, že žalovaný věděl, že se jeho vozidlo nachází na parkovišti žalobce. V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k vyzvednutí vozidla a zaplacení úhrady za parkování, vozidlo si však nevyzvedl a požadovanou částku neuhradil, přestože se dne 28. 3. 2003 na parkoviště žalobce osobně dostavil; dožadoval se však pouze vydání registračních značek, které mu pro nezaplacení dlužné částky vydány nebyly. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu, soud prvního stupně dovodil, že podle ustanovení §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále jen zákon o silničním provozu), nastává odpovědnost provozovatele vozidla za odstranění překážky provozu na pozemních komunikacích bez ohledu na jeho zavinění na základě rozhodnutí policisty. Závěr, že se jedná o odpovědnost objektivní, vyslovil rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 150/03. Žalovaný je proto povinen zaplatit náklady na odtah vozidla a jeho další úschovu. Výše nákladů uplatňovaných žalobcem odpovídá nařízení m. P. č. 13/2001 Sbírky právních předpisů m. P., kterým byla stanovena maximální výše úhrady za nucený odtah osobního automobilu po dopravní nehodě a následné parkování odtaženého vozidla.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j. 12 Co 185/2006-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že podle ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu ve spojení s §489 a §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vzniká mezi provozovatelem vozidla tvořícího překážku na pozemní komunikaci a osobou oprávněnou k nucenému odtahu takového vozidla závazkový právní vztah na základě způsobené škody, jejíž výše je dána náklady vynaloženými na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Co se týče úhrady za „parkování“ vozidla žalovaného na parkovišti žalobce, odvolací soud poukázal na neadekvátní jednání žalovaného, který o své vozidlo nejevil žádný zájem, nárok žalobce tudíž nelze považovat za rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda je dána odpovědnost provozovatele vozidla za způsobenou škodu ve smyslu ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu v případě, kdy provozovatel vozidla nezavinil dopravní nehodu, v jejímž důsledku se vozidlo stalo překážkou provozu na pozemní komunikaci, a nebyl ani účastníkem takové dopravní nehody. Dovolatel má za to, že odpovědným subjektem je v takovém případě ten, kdo svým jednáním způsobil překážku na pozemní komunikaci (v posuzovaném případě řidič D. K.), přičemž jeho odpovědnost je odpovědností objektivní. Za nesprávný považuje právní názor soudů obou stupňů, pokud dovodily, že z ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu vyplývá nejen povinnost k úhradě nákladů na nucený odtah vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci, ale i povinnost hradit náklady spojené s úschovou takového vozidla. Otázka, co je právním důvodem existence nároku žalobce na zaplacení „parkovného“, je dle dovolatele rovněž otázkou zásadního právního významu. Dovolatel se dále domnívá, že bylo na žalobci, aby prokázal splnění podmínek vzniku odpovědnosti dovolatele za škodu (tj. že dovolatel porušil svou právní povinnost, žalobci vznikla škoda a mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou je příčinná souvislost), avšak žalobce žádnou z těchto skutečností ani netvrdil. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel také v tom, že jeho námitku rozporu nároku žalobce s dobrými mravy neshledal oprávněnou. Soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., zejména neprovedl některé důkazy navržené dovolatelem a nepřihlédl k provedeným důkazům podporujícím jeho tvrzení. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, čímž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na právní závěry soudů obou stupňů, které považuje za správné a souladné s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 150/03. Co se týče zadržování vozidla dovolatele, uvádí, že zcela jednoznačně vyjádřil vůli uplatnit vůči dovolateli zadržovací právo ve smyslu ustanovení §175 – §180 obč. zák., když odmítl vozidlo dovolateli vydat bez zaplacení dlužné částky. Z ustanovení §178 ve spojení s §162 obč. zák. dle žalobce vyplývá jeho oprávnění požadovat po dovolateli náklady na střežení vozidla i po uplatnění zadržovacího práva. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o dvou samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobcem požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících náklady odtahu vozidla (3.800 Kč) a náklady umístění vozidla na střeženém parkovišti žalobce (157.300 Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku v částce 3.800,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou těchto samostatných nároků přesahuje částku 20.000 Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 3.800 Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pokud žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 157.300 Kč s příslušenstvím potvrzen, dovolání není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatel namítá, že v řízení nebyly prokázány (ani tvrzeny) skutečnosti nezbytné pro závěr o naplněnosti předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (tj. porušení právní povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody) a že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., když nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle §241 a odst. 3 o. s. ř., nikoliv dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze zpochybňovat skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, je však možné uplatnit pouze tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (popř. z obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem není tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. písm. c) o. s. ř.].
Dovolatelem vymezené otázky určení subjektu odpovědného za úhradu nákladů spojených s odstraněním překážky provozu na pozemní komunikaci a rozsahu, v jakém je možné náhradu nákladů uplatňovat, nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, proto lze rozhodnutí odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam, co se řešení těchto otázek týče.
Z dikce ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu jednoznačně plyne, že provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci je povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé vlastníkovi pozemní komunikace nebo osobě, jež je na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo tvořící překážku provozu na pozemní komunikaci. Rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128, vyslovil závěr, že závazkový vztah založený podle §45 odst. 4 zákona o silničním provozu ve spojení s §489 a §420 obč. zák. způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci, vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, která byla k nucenému odtahu oprávněna a jíž škoda vznikla, přičemž tento odpovědnostní vztah je budován na principu odpovědnosti objektivní. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že k náhradě nákladů na odstranění překážky provozu na pozemní komunikaci ve smyslu ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu je povinen provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci bez ohledu na to, kdo vznik této překážky skutečně zapříčinil, koresponduje jeho závěr názoru Ústavního soudu vyslovenému v citovaném nálezu, na nějž ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Dovolací soud proto nemá důvod považovat jeho (ústavně konformní) právní posouzení otázky právní povahy uplatněného nároku a určení odpovědného subjektu za nesprávné.
Osobou oprávněnou k odstranění vozidla byl v posuzovaném případě žalobce, a to podle smlouvy o vzájemné spolupráci a poskytování služeb ze dne 31. 8. 2000, uzavřené mezi žalobcem a T. s. k. m. P. – příspěvkovou organizací m. P. zřízenou za účelem správy a údržby pozemních komunikací ve vlastnictví m. P. Žalobce byl uvedenou smlouvou zavázán nejen k provádění odtahů vozidel tvořících překážku provozu na pozemních komunikacích podle pokynů Policie ČR, ale také k následnému umístění těchto vozidel na přesně specifikovaných střežených parkovištích, přičemž výše úhrady za odtah i střežení vozidla byla stanovena příslušným právním předpisem m. P. (nařízení. m. P. č. 13/2001 Sbírky právních předpisů m. P.). Za odstranění vozidla z pozemní komunikace ve smyslu cit. ustanovení §45 zákona o silničním provozu nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto vozidlo nebude představovat překážku provozu. S ohledem na obecnou prevenční povinnost, tedy povinnost předcházet vzniku škod, zakotvenou ustanovením §415 obč. zák., jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, nelze přičítat k tíži vlastníka pozemní komunikace, resp. osoby oprávněné k odstranění vozidla, pokud v zájmu zabránění vzniku škody vozidlo umístí na parkovišti s nepřetržitou ostrahou. Smyslem a účelem zákona o silničním provozu je zejména stanovit pravidla zabezpečující ochranu veřejnému zájmu – provozu na pozemních komunikacích; po vlastníkovi pozemní komunikace však nelze spravedlivě požadovat, aby nesl náklady vynaložené v souvislosti s plněním povinností uložených mu tímto zákonem v zájmu zabezpečení provozu na pozemní komunikaci, byl-li provoz ohrožen jednáním třetí osoby. Je-li tedy odtažení vozidla spojeno s jeho umístěním na střeženém parkovišti, jsou i s tím spojené náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu §45 odst. 4 zákona o silničním provozu. Ostatně ani Ústavní soud ve výše citovaném nálezu nerozlišoval mezi náklady vlastního odtahu a náklady spojenými s umístěním vozidla na střeženém parkovišti.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení jeho námitky rozporu uplatněného žalobcova nároku s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Citované ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007).
Při posouzení rozsahu náhrady škody však odvolací soud opomněl posoudit věc z hlediska ustanovení §450 obč. zák., dle něhož z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží; vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena; snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Odvolací soud se aplikací citovaného ustanovení nezabýval navzdory tomu, že žalovaný poukazoval na svou sociální situaci, na značnou výši požadované částky (zjevně neúměrné zůstatkové ceně vozidla), na to, že škodu nezpůsobil, neboť vozidlo přenechal do užívání třetí osobě, v době nehody však jej řídila bez jeho vědomí osoba jiná a nikdo jej po nehodě neinformoval, že došlo k odtahu a kde se vozidlo nachází. V této souvislosti bylo třeba klást si otázku, proč žalobce žalovaného o umístění vozidla informoval až písemným oznámením ze dne 2. 3. 2003 (tj. šest měsíců po umístění vozidla na parkoviště), proč bylo zjevně zničené vozidlo (v zůstatkové ceně 600 Kč) žalovaným drženo na parkovišti po dobu dvou let s vědomím pronikavého narůstání úhrady za parkování a zda nemohlo být odevzdáno M. m. P. k likvidaci dříve, zda bylo adekvátní odpírat žalovanému vydání registračních značek vozidla a ztěžovat mu tak řešení nastalé situace. Nezohledněním uvedených okolností představuje neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci, tedy naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výroku o nákladech řízení, aniž by však proti tomuto výroku byly vzneseny jakékoli námitky. Z obsahového hlediska proto dovolací soud považoval za dovoláním napadený jen meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Jelikož dovolání bylo v rozsahu jeho přípustnosti shledáno důvodným, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. (aniž nařizoval jednání - §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O nákladech řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu