ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.845.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 845/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. K., nar. 4. 1. 1952, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., nar. 10. 3. 1954, zastoupenému advokátem, 2) P. T., nar. 21. 1. 1957, zastoupenému JUDr. P. N., a 3) B. H., nar. 22. 8. 1937, zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 200/95, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 1999, č. j. 22 Co 106/99-117, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o opodstatněnosti nároku žalobce proti žalovanému 1) v rozsahu 20 %, se zamítá, jinak se jeho dovolání odmítá.
II. Dovolání žalovaného 3) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o opodstatněnosti nároku žalobce proti žalovanému 3) v rozsahu 10 %, se zamítá, jinak se jeho dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, č. j. 5 C 200/95-75, vyslovil, že nárok žalobce je opodstatněn proti žalovanému 1) v rozsahu 30 % a proti žalovanému 3) v rozsahu 40 %, žalobu ohledně 30 % proti těmto žalovaným zamítl, zamítl v celém rozsahu žalobu proti žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2). Rozhodl tak o základu nároku na náhradu škody na zdraví, k níž došlo dne 21. 10. 1992, kdy žalobce při práci na lešení vinou mezer v podlážce lešení upadl a propadl pod zábradlím lešení z výše čtyř metrů; utrpěl vážnou zlomeninu ruky a paty a po roce pracovní neschopnosti mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce na lešení prováděl pro žalovaného 1) podle ústní smlouvy (jako podnikatel s vlastním živnostenským listem) klempířské práce na stavbě přípojky teplovodu pro SOU P. Ačkoliv žalobce poukazoval na nedostatky v konstrukci lešení, po ubezpečení žalovaným 3), že lešení je v pořádku, pokračoval v práci, čímž podle soudu porušil ustanovení §6 odst. 1 a §9 odst. 5 vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích (dále též jen „vyhláška“), a proto soud dovodil jeho spoluzavinění v rozsahu 30 %. Soud dospěl k závěru, že žalovaný 2), který lešení vystavěl a jako bezvadné je předal žalovanému 3), neučinil žádný protiprávní úkon, který by přivodil žalobcův úraz. Oproti tomu žalovaní 1) a 3), kteří se zavázali [žalovaný 1) smlouvou o zajištění a dodávce stavebních prací ze dne 20. 8. 1992 a žalovaný 3) smlouvou o inženýrské činnosti ze dne 10. 7. 1992] provést práce na stavbě přípojky teplovodu pro SOU P., za škodu žalobci odpovídají. Uzavřeli totiž při své činnosti smlouvy s dalšími subdodavateli, avšak nezajistili koordinaci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a nesplnili ani povinnost všestranně pečovat o bezpečnost a ochranu zdraví všech osob, které se s vědomím zaměstnavatelů zdržují na jejich pracovištích (v podlážkách lešení byly mezery a chyběly příčné trubky ve výši 50 cm), čímž porušili ustanovení §133 odst. 5, 6 zákoníku práce a §5 odst. 1, 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb. Žalovaný 1), který vykonával funkci stavebního dozoru, nezajistil bezpečnost práce na staveništi a se žalobcem, s nímž uzavřel smlouvu o dílo, ani se žalovaným 3) nedohodl vzájemné vztahy, závazky a povinnosti v oblasti bezpečnosti práce a je proto odpovědný za škodu vzniklou žalobci v rozsahu 30 %. Žalovaný 3), který pro stavbu objednal u žalovaného 2) postavení lešení a který byl ve funkci stavbyvedoucího, nezajistil koordinaci v oblasti bezpečnosti práce a nevykonával řádně ani výkon funkce technického dozoru; na jeho straně je proto vyšší míra zavinění než u žalovaného 1), a odpovídá za škodu vzniklou žalobci v rozsahu 40 % (§420 odst. 1 ve spojení s §438 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, č. j. 22 Co 106/99-117, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalovanému 2) potvrdil, jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl do výše 50 %, určil, že nárok žalobce je opodstatněn proti žalovaným 1) a 3) do výše 50 % při jejich společné a nerozdílné odpovědnosti, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále zjistil, že žalobce upozorňoval žalované 1) a 3) pouze na nedostatečnou šíři lešení. Vzhledem k tomu, že přes nedostatky lešení nepřerušil svoji činnost (§6 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb.), podílí se žalobce na vzniku škody více, než dovodil soud prvního stupně, a to v rozsahu 50 %. Podle odvolacího soudu prováděl-li žalobce práce na základě smlouvy se žalovaným 1), je třeba věc posuzovat nikoliv jako pracovní úraz ve smyslu §189 a násl. zák. práce, nýbrž podle §420 obč. zák. V době úrazu lešení neodpovídalo příslušné normě a jestliže zároveň převzetí staveniště žalovaným 1) nebylo zaznamenáno v zápise o převzetí, stejně jako nebyly předem dohodnuty vzájemné vztahy, závazky a povinnosti všech dodavatelů stavebních prací v oblasti bezpečnosti práce, je porušení právní povinnosti obou žalovaných v příčinné souvislosti se vznikem škody na zdraví žalobce. Odvolací soud neshledal důvod k použití ustanovení §438 odst. 2 obč. zák. a odpovědnost žalovaných 1) a 3) posoudil jako solidární. O návrhu žalovaného 1) na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl s odkazem na přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaný 1) a 3) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Žalovaný 1) s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítá, že nemůže být odpovědný ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., neboť vstoupil na staveniště již předem připravené generálním dodavatelem - žalovaným 3), který zhotovil i stavbu lešení a později provedl jeho úpravu na žádost žalobce. Žalovaný 1) se nepodílel na úpravách lešení, neměl k tomu ani potřebné znalosti a oprávnění, a nepřebíral ani staveniště jako celek, neboť prováděl pouze pomocné stavební práce na základě smlouvy s investorem (SOU P.). Nemohl tedy převzít odpovědnost za bezpečnost práce na lešení, které dodal a po připomínkách žalobce upravoval žalovaný 3). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby vrátil věc Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) v dovolání namítá, že neporušil žádnou právní povinnost a že by proto měl
být zproštěn odpovědnosti podle §420 odst. 3 obč. zák. Poukazuje na to, že dne 6. 10. 1992 převzal lešení od žalovaného 2) ve stavu odpovídajícím právním předpisům i ČSN a předal je SOU P., od nějž je převzal žalovaný 1), aniž provedl záznam do stavebního deníku nebo jiného provozního dokladu. Pokud si žalovaný 1) neověřil stav lešení, nese odpovědnost za jeho provoz a užívání až do dokončení vlastních prací a následnému předání lešení dalšímu dodavateli. Dne 21. 10. 1992, kdy došlo k úrazu žalobce, nebyl žalovaný 3) v žádném přímém ani nepřímém právním vztahu k žalobci, byl na stavbě pouze dílčí dodavatel, a vzhledem k tomu, že současně na jednom pracovišti nepracovali pracovníci žalovaných 2) a 3) s pracovníky žalovaného 1) a žalobcem, nemohlo dojít k porušení §5 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb. Soud prvního stupně podle dovolatele pochybil [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], když znalci JUDr. Ing. J. V. při zadávání posudku položil čistě právní otázku a naopak skutkové otázky nebyly dostatečně posouzeny. Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 3) poukazoval na to, že oba
dovolatelé byli ve smluvním vztahu s investorem stavebních prací SOU P. a dále pak uzavírali smluvní závazky s dalšími subdodavateli. Měli proto zabezpečit koordinovaný postup při výstavbě a zajistit otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; porušili ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb. a odpovídají za vzniklou škodu především proto, že lešení ani po provedených změnách neodpovídalo příslušným normám. Žalobce navrhl, aby dovolací soud obě dovolání zamítl.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalovaného 3) popírá, že by převzal postavené lešení. Převzal je totiž žalovaný 3), který též zajistil jeho úpravu podle požadavků žalobce, a odpovídal též za stavbu jako celek.
K dovolání žalovaného 1) se vyjádřil žalovaný 3) tak, že nesouhlasí s tvrzením, že by byl generálním dodavatelem celé výstavby. Namítá, že nekoordinoval práce ostatních firem ani neprováděl stavbu nebo úpravu lešení. Veškeré vztahy mezi danými (samostatně podnikajícími) subjekty byly pouze obchodněprávní, nikoliv občanskoprávní či pracovněprávní.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že je částečně přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není opodstatněné, zčásti pak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti - (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
V posuzovaném případě soud prvního stupně mezitímním rozsudkem rozhodl o základu nároku žalobce na náhradu škody tak, že žalobu v rozsahu 30% zamítl a ve zbývajících 70 % stanovil odpovědnost žalovaného 1) v rozsahu 30% a žalovaného 3) v rozsahu 40%. Odvolací soud tento rozsudek změnil tak, že nárok žalobce shledal důvodným pouze v rozsahu 50% a v tomto rozsahu stanovil společnou a nerozdílnou odpovědnost obou žalovaných. Oba soudy tedy posoudily důvodnost nároku žalobce rozdílně pouze v rozsahu 20% ve vztahu k žalovanému 1) a v rozsahu 10% ve vztahu k žalovanému 3). Pokud jde o základ nároku žalobce v rozsahu 30% proti žalovanému 1) a 40% proti žalovanému 3), jsou rozhodnutí soudů obou stupňů shodná (při vymezení práv a povinností ve vztahu mezi žalobcem a každým z dovolatelů se jejich závěry neliší). Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části třeba považovat - bez ohledu na formulaci výroku rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Přípustnost dovolání žalovaného 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu lze posuzovat jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť v odvolacím řízení podal návrh na připuštění dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný 1) v dovolání svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci v důsledku pádu z lešení, které neodpovídalo technické normě, vylučuje s odkazem na to, že lešení pro žalovaného 3) postavil žalovaný 2) a že žalovaný 1) neměl žádný podíl na stavu lešení, jehož technickou kvalitu nebyl ostatně ani schopen posoudit.
Pro posouzení odpovědnosti žalovaného 1) je podstatné, že žalobce utrpěl úraz při plnění smluvní povinnosti ve prospěch žalovaného 1), a to za použití prostředku nezbytného k výkonu sjednané práce (lešení). Není-li pochyb o tom, že lešení skutečně trpělo vadami odporujícími technické normě (dovolatel tento závěr odvolacího soudu v dovolání nezpochybňuje), je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) porušil právní povinnost v tom, že žalobci zadal práci ve výšce, při níž žalobce musel využít na staveništi připravené lešení, které bylo pro výkon takové práce technicky nevyhovující a jehož nedostatky vedly k pádu žalobce z výšky a k jeho zranění. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou i právní teorií a nejde proto o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení tedy nejsou splněny.
Protože v posuzované věci odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalovaný 3) nepodal návrh, aby přípustnost dovolání byla odvolacím soudem vyslovena (§239 odst. 2 o.s.ř.), protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelé netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolání žalovaných proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu proto byla podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuta.
Dovolání proti měnící části výroku odvolacího soudu shledal dovolací soud neopodstatněným.
Podle §511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu
stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle odst. 2 věty první tohoto ustanovení není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné.
Podle §438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Podle §439 obč. zák. kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Společný závazek vzniklý z odpovědnosti za škodu více škůdcům je ze zákona závazkem společným a nerozdílným, pokud soud nerozhodne o odpovědnosti dílčí podle účasti na způsobení škody. Smyslem tzv. solidární odpovědnosti je, aby byla prohloubena odpovědnost za škodu a aby byla důsledně zabezpečena ochrana práv poškozeného; pravomocně stanovená společná a nerozdílná odpovědnost totiž znamená, že škůdci (dlužníci) jsou povinni uhradit poškozenému (věřiteli) celý dluh společně s tím, že poškozený je oprávněn žádat jeho zaplacení po kterémkoliv z nich (žádný z nich není oprávněn takový požadavek odmítnout s odkazem na odpovědnost dalších škůdců); dluh zaniká v rozsahu, v němž byl některým ze škůdců splněn. Zatímco obecná úprava společné a nerozdílné odpovědnosti počítá s tím, že není-li stanoveno jinak, jsou podíly společných dlužníků stejné, ustanovení §439 obč. zák., které je ustanovením speciálním, zakládá mezi společnými škůdci pro účely vypořádání vzájemný poměr odvozený od jejich účasti na škodě. Důsledkem toho je, že nahradí-li jeden ze škůdců více (např. celou škodu), než odpovídá jeho účasti na vzniku škody, má právo požadovat adekvátní část plnění od dalších škůdců, samozřejmě v rozsahu vyplývajícím z jejich účasti na způsobení vzniklé škody. Posledně citované ustanovení představuje vnitřní úpravu poměrů škůdců, která se navenek nedotýká jejich celkové povinnosti ve vztahu vůči poškozenému.
Za situace, kdy dovolání obou žalovaných je v posuzované věci přípustné jen proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, zatímco správnost závěru odvolacího soudu o jejich odpovědnosti zakotveného v potvrzujícím výroku rozsudku nepodléhá dovolacímu přezkumu, je zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby na základě dovolání mohla být vyloučena odpovědnost některého z dovolatelů (společných škůdců) vůči žalobci. Dovolání tak vlastně směřují pouze k vymezení poměru, v jakém se dovolatelé účastnili na vzniku škody, tedy k jejich vzájemnému vypořádání podle §439 obč. zák. V řízení o nároku poškozeného na náhradu škody proti solidárně odpovědným škůdcům se však poměr, v jakém každý z nich za škodu odpovídá podle účasti na jejím poškození, neřeší; i v posuzované věci je pro rozhodnutí o nároku žalobce podstatný rozsah společné odpovědnosti žalovaných vzhledem ke spoluzavinění žalobce, nikoliv vzájemné vypořádání žalovaných podle §439 obč. zák.
Je proto zřejmé, že dovolání žalovaných směřující proti měnícímu výroku odvolacího soudu nejsou důvodná, a dovolací soud je tedy v uvedeném rozsahu zamítl (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval důvodnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen mezitímní a nikoliv konečný rozsudek soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v rozsudku konečném.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu