ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.912.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 912/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce MUDr. J. P. , CSc., zastoupeného JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, Palác Ligna, proti žalovanému Ing. M. L. , za účasti Deutsche Allgemaine Versicherungen AG, se sídlem D-50657 Köln, Riehlerstr. 90, Spolková republika Německo, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Petrem Fohlem, advokátem se sídlem Praha 6, Milady Horákové 101, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 59/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2008, č.j. 20 Co 357/2008-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.560,- Kč k rukám Mgr. Petra Fohla, advokáta se sídlem Praha 6, Milady Horákové 101, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 54.191 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví (bolestného a náhrady za ztrátu na výdělku).
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č.j. 6 C 59/2006-125, uložil žalovanému zaplatit žalobci 34.680 Kč, do částky 19.511 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 3. 2005 žalovaný při jízdě v osobním automobilu zachytil pravým zpětným zrcátkem o levou ruku žalobce (za což byl pravomocně uznán vinným z přestupku), a způsobil mu tak zranění (pohmoždění levého předloktí), jež si vyžádalo pracovní neschopnost a následné rehabilitace, v důsledku nichž ušel žalobci jako stomatologovi výdělek za 15 dní. Dovodil, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví způsobenou žalobci podle §420 obč. zák. (jako řidiče) i podle §427 obč. zák. (jako provozovatele vozidla) byly naplněny. Náhrada za bolest byla stanovena na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. částkou 3.000 Kč. Při výpočtu ušlého zisku vyšel soud prvního stupně z celkového příjmu žalobce v roce 2004 v částce 894.229 Kč, který snížil o 40 % z důvodu, že „v době pracovní neschopnosti žalobce ušetřil materiální náklady, které dle jeho vlastního tvrzení činí asi 40 % tržby“, „další náklady však neušetřil, protože to je povinen platit bez ohledu na svou pracovní neschopnost“. Výslednou částku 536.537,- Kč vydělil počtem pracovních dnů v roce 204 (254) a dospěl tak k ušlému dennímu výdělku žalobce 2.112 Kč, což za 15 pracovních dní neschopnosti představuje 31.680 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 11. 2008, č.j. 20 Co 357/2008-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že v napadené části co do částky 22.879 Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil názor, že pro zjištění ušlého zisku podnikatele jsou významná tvrzení o konkrétních nasmlouvaných úkonech, které se neuskutečnily, tvrzení o snížení zisku o prostředky vynaložené na mzdu jiné osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku apod. S poukazem na zjištění, že i v době pracovní neschopnosti žalobce jeho ordinace fungovala, žalobce připustil, že do ní mohl docházet, jiný zubař jeho práci nevykonával, žalobce k doložení ztráty na výdělku kromě daňového přiznání nepředložil žádné důkazy a jeho tvrzení o podílu jednotlivých druhů výdajů na celkových nákladech byla rozporná, odvolací soud dovodil, že není důvod od příjmů žalobce v roce 2004 odečítat ničím nedoložených 40 % výdajů, nýbrž že při určení náhrady ušlého výdělku je třeba vycházet z rozdílu příjmů a výdajů podle daňového přiznání za rok 2004 v částce 149.035 Kč (849.229,- Kč – 745.194,- Kč), ušlý denní výdělek tedy (při 254 pracovních dnech) činil 586,75 Kč, což za 15 pracovních dní představuje 8.801 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ohledně způsobu určení výše jeho ušlého zisku jako podnikatele. Domnívá se, že je třeba vykládat pojem „ušlý zisk“ jako ušlý příjem (výdělek) související s jeho výdělečnou podnikatelskou činností, který slouží ke krytí všech výdajů podnikatele, tedy i fixních výdajů, které musí platit, i když je z výdělečné činnosti vyřazen, jako je nájemné za ordinaci a kancelář, leasing stomatologického zařízení, mzdy, odvody na sociální a zdravotní pojištění, pojištění odpovědnosti atd. Namítá, že ušlý zisk nelze „nespravedlivě“ zúžit pouze na rozdíl mezi příjmy a výdaji. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit. Toto východisko žalobce ani nezpochybňuje. Předmětem jeho kritiky je okolnost, že odvolací soud nevzal v úvahu tzv. fixní výdaje na dosažení příjmů a (na rozdíl od soudu prvního stupně) neodečetl od příjmů pouze 40 %, nýbrž veškeré daňovým přiznáním vykázané výdaje.
Odvolací soud však vysvětlil, z jakého důvodu neakceptoval postup soudu prvního stupně a proč nejsou dány skutkové ani právní důvody ke snižování výdajů, které podle daňového přiznání žalobce vynaložil na dosažení příjmů. Dovolací soud se s posouzením věci odvolacím soudem ztotožňuje a odkazuje na ně s tím, že dovolací argumenty žalobce nejsou způsobilé závěry odvolacího soudu zvrátit. Odvolací soud si byl vědom toho, že daňové přiznání není samo důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169), jiné podklady však pro zjištění výše ztráty na výdělku k dispozici neměl. Pokud tedy dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vyšel pouze z daňového přiznání a nezabýval se otázkou materiálních nákladů, nejde o polemiku s právním posouzením věci, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na právním názoru, že ztráta na výdělku podnikatele je vždy bez dalšího představována rozdílem mezi příjmy a výdaji uvedenými v daňovém přiznání.
Lze dodat, že od skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolací soud důvod se odchylovat, neboť dovolatel ani netvrdí, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Nelze přitom důvodně vytýkat odvolacímu soudu, že odmítl vycházet z toho, co žalobce „uvedl“ (navíc rozporně), pokud to také neprokázal.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a jelikož dovolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo procesními vadami ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastník má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 8.260 Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. v aktuálním znění, krácená o polovinu podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 8. 4. 2008), tj. celkem 8.560 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu