ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.922.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 922/2020-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: L. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalované: SOCIETE AIR FRANCE , se sídlem 45, Rue de Paris, 95747 Roisy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky SOCIETE AIR FRANCE – obchodní zastoupení, odštěpný závod, IČO 16191382, se sídlem Karla Engliše 3219/4, Smíchov, Praha 5, zastoupená Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, o 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 110/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 19 Co 294/2019-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 2.516 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Roberta Jehne, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Přípustnost dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 19 Co 294/2019-78, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 600 EUR s příslušenstvím). Nejde přitom o vztah ze spotřebitelské smlouvy, kde se tento limit neuplatní, ale o nárok vyplývající z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2376/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3932/2019).
Dovolací soud poznamenává, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Dovoláním lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 238a o. s. ř.) připuštěna, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu