ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.953.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 953/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce S. o. u. g. a s. a S., státní příspěvkové organizace, zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o 1,863.610,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 186/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, č. j. 13 Co 524/2002 - 40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 15. 12. 2000 domáhal zaplacení částky 5,463.610,19 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem žalované. V žalobě uvedl, že uzavřel s U. b., a. s., smlouvu, podle níž vložil do banky své finanční prostředky. Dne 23. 11. 1998 zahájila Č. n. b. (dále jen „Č.“) s U. b., a. s., správní řízení a svými rozhodnutími ze dne 17. 12. 1998 a ze dne 4. 2. 1999 jí odňala povolení působit jako banka. Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí byla vydána na základě opatření Č. o kapitálové přiměřenosti bank, jež nebyla v plném znění uveřejněna ve Sbírce zákonů, a nejedná se tudíž o platné a účinné předpisy, jsou rozhodnutí Č., jimiž uvedené bance odňala povolení působit jako banka, nezákonná. Protože Č. dále nesplnila svou povinnost vykonávat nad činností uvedené banky bankovní dohled a nevyužila všech pravomocí, které jí svěřil zákon o Č. n. b., dovozuje žalobce odpovědnost státu za škodu, která mu vznikla nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Výše škody (podle listu klienta ze dne 21. 5. 1999) vyplývá z rozdílu mezi vkladem žalobce vedeným u U. b., a. s., k datu prohlášení konkursu a částkou 400.000,-Kč, která mu byla vyplacena z Fondu pojištění vkladů.
Podáním ze dne 19. 4. 2002 vzal žalobce co do částky 3,600.000,- Kč žalobu zpět, neboť na základě novely o bankách mu v lednu 2002 byla vyplacena dodatečně pojištěná část vkladu u U. b., a. s. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 4. 2002, č. j. 12 C 186/2000, bylo řízení ohledně částky 3,600.000,- Kč zastaveno.
Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 4. 2002, č. j. 12 C 186/2000 - 29, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1,863.610,19 Kč s 12,5 % úrokem z prodlení od 13. 4. 1999 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 3,600.000,- Kč ve výši 12,5 % od 13. 2. 1999 do 4. 1. 2002, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že Č. rozhodnutím ze dne 17. 12. 1998, č. j. 1016/5/98, odňala U. b., a. s., s níž měl žalobce uzavřenou smlouvu o vkladovém účtu, povolení působit jako banka z důvodu, že poměr kapitálu banky k rizikově váženým aktivům byl menší než 1/3 poměru stanoveného žalovanou (§34 odst. 3 zákona o bankách). V této části bylo rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím rozkladové komise Č. ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310, ze stejného důvodu, protože poměr kapitálu banky k rizikově váženým aktivům dosáhl poměru menšího než 1/3 z 8 % poměru stanoveného Č. v ust. §10 opatření č. 3 z 5. 10. 1995, ve znění opatření č. 4 z 3. 7. 1996, opatření č. 11 z 1. 12. 1997 a opatření č. 20 z 1. 9. 1998, která byla uveřejněna oznámením v částkách 72/95, 61/96, 2/98 a 76/98 Sbírky zákonů. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 1999, č. j. 38 Ca 57/99 - 46, byla žaloba U. b., a. s., proti Č. ve věci jejího rozhodnutí ze dne 4. 2. 1999, č. j. 399/99-310, zamítnuta a rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 1999, č. j. 27 K 187/98 - 133, byl na U. b., a. s., prohlášen konkurzs. Soud prvního stupně vycházel z §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. a dovodil, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou splněny, neboť rozhodnutí Č., kterými U. b., a. s., odňala bankovní licenci, nebyla pro nezákonnost zrušena ani změněna příslušným orgánem. Č. tato rozhodnutí vydala jako správní úřad a proto se jedná o rozhodnutí mající charakter rozhodnutí správních, z nichž soud ve smyslu ust. §135 odst. 2 o. s. ř. vychází, a zabývat by se jimi mohl pouze v případě, že by se jednalo o paakty, což v daném případě nepřichází v úvahu vzhledem k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 1999, č. j. 38 Ca 57/99 - 46, z něhož vyplývá, že žádné formální ani věcné vady rozhodnutí Č. nebyly shledány. Dále obvodní soud dovodil, že uveřejnila-li Č. ve Sbírce zákonů pouze oznámení o kapitálové přiměřenosti bank, postupovala v souladu s ust. §2 zák. č. 545/1992 Sb., neboť zákon o Č. n. b. ani zákon o bankách jí neukládaly povinnost zveřejňovat plný text těchto opatření. Tvrzením žalobce, že Č. nevykonávala řádně bankovní dohled podle §44 zák. č. 6/1993 Sb., se obvodní soud nezabýval, protože žalobce nespecifikoval, jakou povinnost uloženou zákonem nebo jiným obecně závazným předpisem Č. porušila, a ani časově nevymezil, kdy k tomu mělo dojít. Nebyl proto splněn jeden ze základních předpokladů občanskoprávní odpovědnosti i odpovědnosti státu za škodu, předpokládaný jak zákonem č. 58/1969 Sb., tak i zákonem 82/1998 Sb., a to porušení právní povinnosti úředními osobami. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nevznikl odpovědnostní právní vztah. Nepřisvědčil ani tvrzení žalobce o rozporu mezi zákonem o Č., zákonem o Sbírce zákonů a Ústavou ČR spočívající v nejasnosti, „zda Č. byla oprávněna vydávat sekundární právní předpisy a zda opatření žalované byla platnými právními předpisy“, a proto nevyužil svého oprávnění uvedeného v čl. 95 odst. 2 Ústavy a věc nepředložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu.
K odvolaní žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 13 Co 524/2002 - 40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dovodil, že za stavu, kdy na majetek U. b., a. s., byl prohlášen konkurs, „který stále trvá, nemůže být najisto postaveno a objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem konkursní řízení skončí, a zda a jaké prostředky budou žalobci v rámci konkursu vyplaceny, a jaká bude případně jeho majetková újma“. Nebyl tudíž prokázán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to vznik škody jako majetkové újmy, která nastala v majetkové sféře žalobce, neboť její existence, příp. výše, bude známa až po ukončení konkursního řízení. Již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout a bylo nadbytečné se zabývat tím, zda jednání Č. bylo možno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup či nikoliv. I přesto považoval odvolací soud za správné závěry soudu prvního stupně, že „nelze přezkoumat správní rozhodnutí“ a že Č. neměla povinnost uveřejnit oznámení o vydání opatření o kapitálové přiměřenosti bank v plném znění, neboť se nejednalo o případ, kdy takovou povinnost ukládalo ust. §2 zák. č. 545/1992 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci podle zák. č. 82/1998 Sb., nebyly splněny. Nesprávný úřední postup žalované v období II. pololetí roku 1998 spatřuje v tom, že s vládou ČR a s Ministerstvem financí ČR vytvořila v součinnosti s Č. f., s. r. o., tzv. Stabilizační program vlády, jenž sice vytvářel na veřejnosti zdání státní záruky, avšak ve skutečnosti byl programem, který měl postupně zlikvidovat všechny malé banky, včetně U. banky, a. s. Tím žalovaná jednala v rozporu s čl. 98 Ústavy ČR, s §2 písm. d) a §44 odst. 2 zák. č. 6/1993, o Č. n. b., s částí šestou zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, a s §1 a §18 zák. č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Ve vztahu k U. b., a. s., neprováděla řádně bankovní dohled, neučinila žádná opatření ohledně vedoucích pracovníků této banky, odmítla investora, který měl navýšit základní kapitál banky, zanedbala své povinnosti ohledně bezpečného fungování bankovního systému, který záměrně a účelově nerozvíjela, napomáhala zhroucení malého bankovnictví, ohrozila vklady střadatelů, ač k jejich ochraně byla ze zákona povinna, po té, co valná hromada U., a. s., rozhodla o navýšení základního jmění, zahájila žalovaná správní řízení o odnětí povolení této bance působit jako banka, a tím odňala žalobci právo na výběr jeho finančních prostředků, které jí svěřil. Dále Č. pochybila i tím, že na základě nejasného zmocnění v zákoně o bankách vydala účelově zpřísněná kritéria pro tvorbu opravných položek a pro kapitálovou přiměřenost bank, která nebyla řádně zveřejněna v plném znění ve Sbírce zákonů, čímž vyloučila malé banky z veřejné soutěže; již ze skutečnosti, že v roce 1990 udělila řadu bankovních licencí, vyplývá, že bankovní dohled nemohl být dostatečně kvalitní, což je zřejmé i z toho, že novelou zákona o bankách č. 3/2001 Sb. bylo navýšeno odškodnění klientů U. b., a. s., P. a M. b. až do částky 4 mil. Kč. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že za stavu, kdy konkursní řízení úpadkyně U. b., a. s., nebylo dosud skončeno, nedošlo na jeho straně ke vzniku škody; poukazuje na to, že mu nebyl v plné výši vyplacen jeho vklad, což pokládá za „protiprávní útok na jeho majetek, protože mu byl vyvlastněn bez opory ve veřejném zájmu, jenž nelze spatřovat v úmyslu státu zlikvidovat malé bankovnictví“, a tedy v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o lidských právech.Vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti Č. a vznikem škody je dán tím, že Č. - na základě neplatných právních předpisů, za něž je třeba považovat vydaná opatření o kapitálové přiměřenosti, která nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů v plném znění - odebrala třem malým bankám licenci, což mělo za následek vznik škody žalobci tím, že mu bylo zabráněno nakládat s jeho vkladem. Pochybení ČNB dále spočívá i v tom, že po odnětí licence U. b., a. s., nevykonávala nad ní bankovní dohled ve smyslu ust. §35 odst. 2 o bankách až do vypořádání jejích pohledávek a závazků, a v důsledku toho nebyly závazky této banky vypořádány. Dovolatel soudům obou stupňů dále vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tímto postupem bylo žalobci rovněž odňato právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , není však důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť trvají-li v době rozhodování soudu účinky konkursu prohlášeného na majetek U. b., a. s., žalobci ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá z důvodu nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu žalované.
Otázka vzniku škody je sice otázkou skutkovou, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolací soud v posouzení otázky vzniku škody žalobci jako vkladateli (a majiteli vkladů na běžných účtech) u peněžního ústavu, na nějž byl prohlášen konkurs, jehož účinky v době rozhodování soudu trvaly, jakožto předpokladu pro uplatnění práva na náhradu škody proti státu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena. S tím, jak po právní stránce byla tato otázka odvolacím soudem posouzena, se dovolací soud ztotožňuje.
Vznik škody na straně poškozeného je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva a na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn uvedený zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností teprve nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Z listu klienta předloženého žalobcem spolu se žalobou a dalšího listu klienta předloženého v průběhu řízení, je zřejmé, že u U. banky, a. s., úpadkyně, měl žalobce vedeny dva běžné účty a dále vklad na vkladní knížce v původní celkové částce 5,863.610,19 Kč, z níž mu dne 21. 5. 1999 byla Fondem pojištění vkladů vyplacena náhrada ve výši 400.000,- Kč a dne 17. 1. 2002 další náhrada v částce 3,600.000,- Kč.
V posuzované věci je třeba vycházet z toho, že dnem právní moci rozhodnutí, jímž Č. odňala U. b., a. s., podle §34 odst. 3 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, povolení působit jako banka, nesměla tato banka přijímat vklady a poskytovat úvěry a provozovat další činnosti s výjimkami stanovenými v ust. §35 odst. 2 cit. zákona. V důsledku toho ztratil žalobce oprávnění nakládat s finančními prostředky na dvou běžných účtech i s vkladem na vkladní knížce. Podle §41e odst. 2 cit zákona mu vzniklo právo na náhradu za pojištěný vklad od Fondu pojištění vkladů ve výši 90 % částky vypočtené podle odst. 1 tohoto ustanovení, nejvýše však ve výši 400.000,- Kč, a posléze podle zák. č. 21/1992 Sb., kterým byl změněn zákon č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právo na náhradu jeho pohledávek vůči uvedené bance ve výši stanovené v ust. §41e odst. 2. Protože na majetek U. b., a. s., byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 1999, č. j. 27 K 187/98 - 133, prohlášen konkurs, jehož účinky trvají, může být nevyplacená nepojištěná část pohledávek žalobce vůči uvedené bance být uspokojena jen v rámci konkursního řízení.
Prohlášením konkursu pozbývá právnická osoba (v daném případě peněžní ústav) oprávnění nakládat s majetkem patřícím do podstaty. Ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu (§13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání), má oprávnění nakládat s tímto majetkem správce konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání]. Na správce konkurzní podstaty přecházejí oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona nebo jiných právních předpisů jinak přísluší právnické osobě (úpadci), jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty (§14a zákona o konkursu a vyrovnání, §68 odst. 5 obch. zák.).
Ani tím, že Č. odňala U. b., a. s., povolení působit jako banka a že na majetek této banky byl prohlášen konkurs (jehož účinky v době rozhodování soudu trvaly), však pohledávka žalobce ve výši dosud nevyplacené částky jeho vkladu, resp. zůstatku na běžných účtech, vůči této bance nezanikla, žalobce jen nemá oprávnění s těmito finančními prostředky v době trvání konkursu disponovat. Tato okolnost však sama o sobě vznik škody nepředstavuje; o majetkovou újmu by se jednalo jen v případě, že by tato pohledávka za povinným subjektem (úpadkyní) nemohla být již žádným způsobem uspokojena ani vymáhána. Po prohlášení konkursu na majetek U. b., a. s., však k uspokojení pohledávek jejích věřitelů může dojít právě prostřednictvím konkursu, a to bez zřetele k tomu, zda pohledávky budou zcela nebo zčásti uhrazeny až prostřednictvím rozvrhu (§30 zákona o konkursu a vyrovnání v platném znění) nebo již v průběhu konkursního řízení (např. podle §27 odst. 5 cit. zákona). Teprve po zrušení konkursu (§44 odst. 1 cit. zákona), nebyla-li by pohledávka žalobce uhrazena (vyplacena) z konkursní podstaty úpadkyně v plné výši, vznikla by mu majetková újma (škoda), která by představovala rozdíl mezi dosud mu nevyplacenou částí jeho vkladu, resp. zůstatku na běžných účtech, a tím, co mu bude v rámci konkursního řízení uhrazeno.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek úpadkyně U. b., a. s., nemohla žalobci ještě vzniknout škoda, spočívající v nevyplacené výši jeho vkladu, resp. zůstatku na běžných účtech, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu