ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.98.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 98/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem , o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 7 C 209/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, č.j. 13 Co 492/97-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 1999, č.j. 13 Co 492/97-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 4. 1997, č.j. 7 C 209/96-42, zamítl žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se uvedené částky domáhal s odůvodněním, že na základě ústní dohody ze 14.4.1996 poskytl žalovanému půjčku ve výši 200.000,-Kč, kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do konce r. 1996. Okresní soud v řízení zjistil, že žalobce dne 18. 4. 1996 převedl na účet žalovaného částku 200.000,- Kč, nejpozději dne 17. 5. 1996 účastníci uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobci rodinný domek v N. za cenu 793.130,- Kč. Podle článku 2 smlouvy žalobce jako kupující zaplatil tuto kupní cenu před podpisem smlouvy a dále bylo smluveno, že poplatek z registrace a daň z převodu nemovitostí budou uhrazeny oběma smluvními stranami rovným dílem. Žalobce tvrdil, že kromě půjčené částky 200.000,- Kč dne 18. 4. 1996 zaplatil žalovanému v květnu 1996 celou kupní cenu 793.130,- Kč. Podle tvrzení žalovaného částka 200.000,- Kč byla zálohou na koupi domu a zaplacením částky 473.100,- Kč dne 16. 5. 1996 na účet žalovaného (jež je mezi účastníky nesporná) a částky 175.110,- Kč, zaplacené v hotovosti před ověřením podpisů na kupní smlouvě dne 17. 5. 1996, žalobce uhradil kupní cenu domu 793.130,- Kč, polovinu poplatku z registrace a daně z převodu nemovitostí ve výši 20.080,- Kč a za kuchyňskou linku 35.000,- Kč. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žalobce, a to ani na základě výpovědí jím navržených svědků neprokázal, že by se žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, a neprokázal ani to, že by kromě kupní ceny podle smlouvy z 15.5.1996 zaplatil žalobci navíc částku 200.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by částka poukázaná žalovanému dne 18.4.1996 byla platbou z půjčky, považoval soud tuto částku, zaplacenou krátce před uzavřením kupní smlouvy, za zálohu na kupní cenu rodinného domku v N., a přiklonil se tak k tvrzení žalovaného.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 1999, č.j. 13 Co 492/97-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po opakování výslechů účastníků a doplnění dokazování listinnými důkazy vycházel shodně se soudem prvního stupně z nesporného faktu, že z účtu žalobce byla dne 18.4.1996 převedena na účet žalovaného částka 200.000,- Kč, a plně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědi slyšených svědkyň neprokazují tvrzení žalobce o smlouvě o půjčce. Odvolací soud shledal rozpory v tvrzeních žalovaného ohledně doby a místa jeho jednání se žalobcem o poskytnutí částky 200.000,- Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný ve své výpovědi před odvolacím soudem připustil, že po prodeji domu dostal ještě peníze od žalobce za kuchyňskou linku, telefon a snad i daň, odvolací soud i s přihlédnutím k prostředkům, které v době plnění kupní ceny měl žalobce k dispozici, uvěřil tvrzení žalobce, že svou povinnost z kupní smlouvy splnil - kromě nesporné platby 473.100,- Kč - částkou 330.000,- Kč (a nikoliv 175.110,- Kč, jak tvrdil žalovaný) předanou dne 17. 5. 1996 v hotovosti, a další částkou 47.580,- Kč předanou po prodeji domu. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud uzavřel, že částka 200.000,- Kč nebyla zálohou na kupní cenu, nýbrž že byla žalovanému poskytnuta jako půjčka, kterou žalovaný dosud nevrátil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou, když v otázce místa a doby jednání účastníků o žalované částce v dubnu 1996 vycházel z rozporuplných výpovědí tří svědkyň, a v úvahu nevzal jejich příbuzenský poměr se žalobcem. Vyvracel jednotlivě další důvody, jimiž odvolací soud zdůvodnil nevěrohodnost jeho tvrzení s tím, že pokud on připustil, že ještě po prodeji domu obdržel od žalobce nějaké peníze, jednalo se o částku 2.500,- Kč za telefon, kterou žalovaný do celkové částky vyplacené mu žalobcem ve výši 848.210,- Kč nezahrnoval. Poukazoval na to, že v podstatných okolnostech jsou nevěrohodné naopak výpovědi žalobce, který měnil svá tvrzení o výši a způsobu úhrady kupní ceny, když před soudem prvního stupně opakovaně tvrdil, že zaplatil celou kupní cenu v hotovosti před podpisem kupní smlouvy a v řízení u odvolacího soudu začal tvrdit zaplacení kupní ceny po částech (473.100,- Kč + 330.000,-Kč a po koupi dalších 47.580,- Kč). Namítá, že odvolací soud své rozhodnutí postavil toliko na tvrzení žalobce, který však má povinnost svá tvrzení prokázat, a ani případná nevěrohodnost druhého účastníka řízení nemůže sama o sobě vést k závěru, že požadavek žalobce je důvodný. Podle názoru dovolatele se odvolací soud nevypořádal se zásadními rozpory v tvrzeních žalobce, na které konkrétně poukazuje, a zdůrazňuje, že uzavření smlouvy o půjčce nebylo žádným způsobem prokázáno. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z toho, že je nesprávný skutkový závěr odvolacího soudu, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce, podle níž mu žalobce plnil 18.4.1996 částku 200.000,-Kč. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat.
Vzhledem k tomu, že k půjčce (§657 obč. zák.) dochází na základě smlouvy, bylo na žalobci důkazní břemeno nejen o tom, že částku 200.000,- Kč žalovanému skutečně zaplatil, ale i o tom, že poskytnutá částka byla plněním v jejich právním vztahu založeném smlouvou o půjčce. Odvolací soud sice zcela správně uvedl, že při neexistenci písemného ujednání bylo na žalobci, aby doložil své tvrzení, že právním důvodem částky poukázané žalovanému byla smlouva o půjčce, z tohoto hlediska však při zjišťování skutkového stavu věci důsledně nevycházel, když prokázání existence a obsahu tvrzené smlouvy o půjčce nepovažoval za potřebné, a chybějící zjištění o právním důvodu poskytnutého plnění nahradil úvahou, že vzhledem k tomu, že uvěřil tvrzení žalobce o výši částek předaných žalovanému na kupní cenu dne 17. 5. 1996 a při předání domu, nelze než uzavřít, že částka 200.000,- Kč nebyla žalobcem poskytnuta jako záloha na kupní cenu převáděných nemovitostí, nýbrž jako půjčka.
Ustanovení §498 obč. zák. stanoví, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu.
Za skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a z něhož vycházely oba soudy, že účastníci spolu jednali v dubnu 1996 o koupi rodinného domku žalovaného, že dne 18. 4. 1996 žalobce převedl na účet žalovaného částku 200.000,- Kč a že dne 15.5.1996 byla sepsána a dne 17. 5. 1996 podepsána kupní smlouva na rodinný domek žalovaného, v níž je uvedeno, že celá kupní cena byla žalobcem před podpisem smlouvy zaplacena, bylo třeba vycházet ze zákonné domněnky §498 obč. zák., která platí, pokud účastníci nesjednali něco jiného. V dané věci bylo proto rozhodující, zda žalobce, který tvrdí, že nešlo o zálohu na kupní cenu, ale že částku 200.000,- Kč poskytl ke splnění svého závazku poskytnout žalobci půjčku, vyvrátil uvedenou domněnku, tedy zda prokázal smlouvu o půjčce jakožto právní důvod, na jehož základě žalovanému plnil dne 18.4.1996.
Ke zjištění této sporné skutečnosti však nestačí jen tvrzení žalovaného o ústní dohodě, které žalobce popírá, a za skutečnost prokazující uzavření smlouvy o půjčce v dubnu 1996 nelze považovat ani tu okolnost, zda žalobce prokázal, že následně v květnu 1996 zaplatil žalovanému víc, než kolik by měl zaplatit podle jejich smluvního ujednání o koupi domu.
Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který určité skutečnosti tvrdí a z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, bylo na žalobci, aby rovněž svá tvrzení o výši částek zaplacených na kupní cenu domu v květnu 1996 (konkrétně ohledně výše částky zaplacené v den podpisu smlouvy a následně při předání domu) prokázal. Proto i za situace, že se tvrzení účastníků o výši plateb lišila, záleželo zjištění skutkového stavu v tomto směru především na hodnocení věrohodnosti tvrzení žalobce a důkazů svědčících v jeho prospěch. Tak ovšem odvolací soud nepostupoval, když z hlediska věrohodnosti žalobcových tvrzení posuzoval jednotlivé údaje žalovaného a svůj závěr o věrohodnosti tvrzení žalobce o výši zaplacených částek odůvodnil v podstatě jen poukazem na některé rozpory v tvrzeních žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování, takže dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. je naplněn. Proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ( §243b odst. 1,2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu