ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1014.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1014/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně S. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 284/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, č. j. 21 Co 373/99 - 89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. května 1999, č. j. 19 C 284/96-65, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků „k bytu č. 2 o velikosti 3+1 v přízemí domu na adrese P.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"), určil, že byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. listopadu 1999, č. j. 21 Co 373/99-89, změnil ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení účastníků citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu účastníků zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně odešla ze sporného bytu v měsíci říjnu 1993, že dne 24. dubna 1998 uzavřela nové manželství s J. K., že z manželství se dne 18. září 1998 narodil nezletilý J. K. a že dne 25. listopadu 1998 převedli J. K. a žalobkyně členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu v P., na M. a M. K., tj. rodiče manžela žalobkyně. Soud prvního stupně se otázkou trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní (§708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.\") v návaznosti na uzavření jejího nového manželství, tj. ke dni 24. dubna 1998, nezabýval. Dovodil pouze, stejně jako poté odvolací soud, že právo společného nájmu účastníků ke spornému bytu nezaniklo v měsíci říjnu 1993 ve smyslu §708 obč. zák., neboť ze zjištěných skutečností neusoudil, že by žalobkyně odchodem z bytu v této době trvale opustila společnou domácnost; šlo o dočasné (nikoli trvalé) opuštění sporného bytu v důsledku chování žalovaného a řady konfliktních situací, které mezi účastníky vznikaly. Za splnění předpokladů stanovených v §705 odst. 1 větě první obč. zák. proto dosud existující právo společného nájmu bytu účastníků zrušil, podle §705 odst. 1 věty druhé obč. zák. - s přihlédnutím k zájmu nezletilého dítěte a stanovisku pronajímatele (§705 odst. 3 obč. zák.) - určil, že byt bude nadále jako výlučná nájemkyně užívat žalobkyně, a ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázal vyklizení bytu žalovaným na zajištění náhradního bytu. Naproti tomu odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v §705 odst. 1 a 3 a §712 odst. 3 obč. zák. vůbec nezabýval. Dovodil totiž, že „podmínka\" trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní ve smyslu §708 obč. zák. se naplnila uzavřením jejího nového manželství v měsíci dubnu 1998, neboť žalobkyně nejpozději v té době „dala prokazatelně a jednoznačně najevo, že v předmětném bytě již společně s žalovaným bydlet nehodlá\". Podle §708 obč. zák. tudíž platí ustanovení §707 odst. 1 obč. zák., totiž v daném případě z něho plynoucí závěr, že právo společného nájmu sporného bytu účastníků podle tohoto ustanovení, tj. ze zákona (v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní), zaniklo a jediným nájemcem bytu se stal žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ a §237 odst. 1 písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) vyslovila názor, že odvolací soud jí v průběhu řízení nesprávným postupem, tj. tím, že žalobě zcela vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl „se zcela zásadně odlišným právním názorem oproti právnímu názoru, který ve věci samé zaujal soud prvního stupně\", odňal možnost jednat před soudem. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, podle něhož „změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního relevantní nebyly. Odlišný postup vyhodnotil Ústavní soud jako odejmutí možnosti jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat, tedy nesprávný postup zakládající dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.\". V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítla, že odvolací soud, aniž opakoval důkazy, učinil - na rozdíl od soudu prvního stupně - skutkové zjištění, podle něhož okamžikem uzavření nového manželství dala prokazatelně a jednoznačně najevo, že v bytě se žalovaným bydlet nehodlá. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zdůraznila, že uvedené skutkové zjištění navíc nemá oporu v provedeném dokazování. Konečně v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. žalobkyně zpochybnila právní závěr, že nejpozději v době uzavření nového manželství trvale opustila společnou domácnost (§708 obč. zák.). Má totiž za to, že odvolací soud posoudil „otázku nového manželství navrhovatelky a jeho právních účinků izolovaně, bez přihlédnutí k ostatním skutečnostem, které byly za řízení prokázány, z nichž nejpodstatnější je ta, že navrhovatelka sporný společný byt opustila již v roce 1993, a to z důvodu nesnesitelného chování odpůrce, tedy nikoliv dobrovolně a trvale …\". V závěru dovolání se žalobkyně zmínila o tzv. opomenutých důkazech, přičemž tuto okolnost vyhodnotila z pohledu závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 61/93 a III. ÚS 150/93, a dále namítla, že pokud soud prvního stupně opomenul některé provedené důkazy, měl odvolací soud jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítl, že ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání přípustné není. Má zato, že procesní podmínky pro postup odvolacího soudu ve smyslu §220 odst. 1 a 2 o.s.ř. byly v daném případě naplněny, přičemž odvolací soud se zásadním způsobem neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Námitka, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, má podle názoru žalovaného své opodstatnění pouze v případě, že odvolací soud podle §219 o.s.ř. potvrzuje (s odlišným právním názorem) rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyjádřil názor, že namítaná nesprávnost skutkových a právních závěrů odvolacího soudu není nikterak zdůvodněna. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) - dovolání shledal ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustným, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Poté přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolání je rovněž přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Protože vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř. žalobkyně nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným posoudit, zda odvolací soud v napadeném rozsudku skutečně zaujal „zásadně odlišný právní názor oproti právnímu názoru, který ve věci samé zaujal soud prvního stupně\", a tím žalobkyni odňal možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), jak namítá v dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Za „postup soudu v průběhu řízení\" je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 v sešitě č. 4 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Dovolací soud se především zabýval otázkou, zda odvolací soud v porovnání se soudem prvního stupně založil své měnící rozhodnutí na „zásadně odlišném právním názoru\", jak tvrdí žalobkyně, a dospěl k závěru, že tomu tak není. V daném případě totiž nedošlo ke „změně právního náhledu odvolacího soudu\" oproti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Otázkou, zda žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, se totiž zabývaly soudy obou stupňů; bez jakýchkoliv pochybností tedy věc posuzovaly podle §708 obč. zák. Proto právní posouzení věci odvolacím soudem nemohlo být pro žalobkyni „překvapivé\", resp. „nečekané\", jak to pro účely odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovodil v nálezu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud České republiky. Žalobkyně se tak mohla po celou dobu nalézacího řízení vyjadřovat k otázkám souvisejícím s posouzením věci podle §708 obč. zák. a nebyla vyloučena ani z možnosti navrhovat z tohoto pohledu relevantní důkazy, což ostatně také činila, jak je patrno z jejího postupu v průběhu řízení. Tak např. už v žalobě navrhla důkaz spisem sp. zn. 24 C 41/94 Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž mínila prokázat, že „neopustila byt trvale, nýbrž v důsledku nesnesitelného chování ze strany odpůrce\"; k otázce bydlení ve sporném bytě a odstěhování z něj byla podrobně slyšena při jednání u soudu prvního stupně dne 20. listopadu 1998. Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek nelze usoudit na naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. dovolací soud přihlédne k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), i když v dovolání uplatněny nebyly, je - li dovolání - byť z jiných důvodů - podáno v dovolací lhůtě legitimovaným subjektem a je přípustné.
Systém plné apelace se v úpravě odvolacího řízení v civilním procesu projevuje i tím, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může případně dokazování doplnit, nejde - li o rozsáhlejší doplnění a lze - li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má - li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má - li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil.
Skutkový závěr, podle něhož „nejpozději okamžikem uzavření nového manželství dala žalobkyně prokazatelně a jednoznačně najevo, že v bytě se žalovaným bydlet nehodlá\", učinil odvolací soud jednak na základě skutečnosti, že žalobkyně uzavřela dne 24. dubna 1998 manželství s J. K., a jednak na základě (dílčích) zjištění vyplývajících ze zpráv SBD P. se sídlem v P. (čl. l. 34 a 61 spisu) a z dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu (č. l. 62 spisu), totiž zjištění, podle nichž manžel žalobkyně byl členem družstva a nájemcem družstevního bytu (který dosud užívají) a spolu s žalobkyní převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na M. a M. K., rodiče manžela žalobkyně. Jelikož jde o zjištění vyplývající zčásti z přečtených listin a zčásti ze skutečnosti, jejíž správnost nebyla zpochybněna ani v dovolacím řízení (a tudíž ani při opakování příslušných důkazů se na těchto zjištění a zmíněné skutečnosti nemůže nic změnit), a navíc jde o zjištění, jež nejsou v rozporu se zjištěními, učiněnými v tomto ohledu soudem prvního stupně, nelze uvažovat ani o naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Na jiném místě tohoto rozhodnutí jsou uvedena zjištění, která - mimo jiných - vyplynula z provedených důkazů; jde o zjištění, že dne 24. dubna 1998 uzavřela žalobkyně nové manželství s J. K. a že manžel žalobkyně byl členem družstva a nájemcem družstevního bytu (který dosud užívají) a spolu s žalobkyní převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na M. a M. K. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů účastníků vyplynuly, a jeho skutkový závěr, že „nejpozději okamžikem uzavření nového manželství dala žalobkyně prokazatelně a jednoznačně najevo, že v bytě se žalovaným bydlet nehodlá\", je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.).
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalobkyně, půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžnou) otázku, zda lze v daném případě usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalobkyní a tudíž na zánik práva společného nájmu bytu ve smyslu §708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 1 obč. zák., jak dovodil odvolací soud.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití\". V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že „trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným\". Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že „v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 obč. zák. - nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely\", a jednak o závěr, že „ustanovení §181 obč. zák. (nyní §708 obč. zák.) platilo s použitím §496 obč. zák. (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §177 obč. zák. (nyní §705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - „rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení §181 obč. zák. (nyní §708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení §496 obč. zák. (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.\"
Nepodařilo - li se žalobkyni prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. zpochybnit správnost skutkového závěru, že nejpozději okamžikem uzavření nového manželství dala prokazatelně a jednoznačně najevo, že v bytě se žalovaným bydlet nehodlá, je - vzhledem k uvedené judikatuře - správný právní závěr, podle něhož trvale opustila společnou domácnost nejpozději v souvislosti s uzavřením nového manželství, čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobkyně, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř., a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání - v částce 500,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), kteréžto náklady bude žalobkyně povinna zaplatit žalovanému v souladu s ustanovením §149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho zástupce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní - li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová