ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1024.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1024/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, za účasti vedlejšího účastníka D. G., s. r. o., o uložení povinnosti převést pozemky z vlastnictví státu na oprávněnou osobu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 2023/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. ledna 2000, č. j. 29 Co 670/99-127, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. ledna 2000, č. j. 29 Co 670/99-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. srpna 1999 č. j. 12 C 2023/98-96 vyslovil, že žalovaný je povinen bezúplatně převést z vlastnictví „Českého státu\" do vlastnictví žalobce pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v Č. pro obec Č. a kat. území L., a to pozemek č. parc. 137 o výměře 3438 m2, č. parc. 20 o výměře 5097 m2, část pozemku č. parc. 116/1 o výměře 23 193 m2, část pozemku č. parc. 136/1 o výměře 10 400 m2, část pozemku č. parc. 24/1 o výměře 8 260 m2, část pozemku č. parc. 116/1 o výměře 6 500 m2, část pozemku č. parc. 136/1 o výměře 50 467 m2 a pozemek č. parc. 117/1 o výměře 9 212 m2 (to vše jako náhradu za pozemky č. parc. 5750/1 - část, 5750/6 - část, 5750/7, 5750/8, 5750/9, 5750/10, 5750/11, 5750/12, 5750/53 - část a 5750/13 - část o celkové výměře 35 789 m2 v kat. území Č., které nebyly žalobci vydány z důvodu zastavění), a to do l5 dnů od právní moci rozsudku. Vyhověl tak návrhu žalobce, který se jako osoba oprávněná ve smyslu §4 odst. l a odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost převést na žalobce pozemky specifikované ve výroku rozsudku jako pozemky náhradní za pozemky, které mu nemohly být vydány z důvodu jejich zastavění (§11 odst. l zákona o půdě). Vyšel ze zjištění, že žalobce uplatňuje pohledávku na náhradní pozemky za pozemky nevydané, a to na základě rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Č. ze dne 24. března 1993, č. j. PÚ 231-347/93-203, kterým byl žalobce uznán za oprávněnou osobu. Dále zjistil, že pozemky, které žalobce požaduje, jsou ve vlastnictví státu, ve správě Pozemkového fondu České republiky, přičemž mezi účastníky řízení je sporná pouze cena pozemků. Protože mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě o vydání náhradních pozemků pro naprosto odlišná stanoviska k ceně pozemků a dosažení dohody do budoucna je nemožné, a protože soud dospěl k závěru, že je k vyřešení sporu příslušný, ve věci rozhodl jak uvedeno shora.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací usnesením ze dne 11. ledna 2000, č. j. 29 Co 670/99-127, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Pozemkovému fondu České republiky. Dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, přičemž vydání některých pozemků brání ustanovení §11 odst. l písm. c) zákona o půdě, neboť jsou zastavěny, a žalobce se dožaduje vydání pozemků náhradních podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Současně konstatoval, že zákon o půdě svěřuje rozhodování o restitučních nárocích oprávněných osob zásadně správním orgánům, jak to plyne z §9 zákona o půdě, který je lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku. Zákon o půdě je založen na principu priority vrácení původního nemovitého majetku včetně pozemků. V případě, že jejich vydání není možné (§11 odst. l) nastupuje naturální náhrada (§11 odst. 2), a to tak, že pozemkový fond převede bezúplatně do vlastnictví oprávněných osob jiné pozemky ve vlastnictví státu, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. K poskytnutí jiných vhodných pozemků je legitimován Pozemkový fond České republiky, jako správce pozemkového majetku státu (§17 odst. l). Poskytnutí náhradních pozemků závisí jednak na existenci vhodných pozemků, jednak na souhlasu oprávněné osoby s nabízenými pozemky. V případě nedosažení shody nemá oprávněná osoba právo uplatňovat svůj nárok u soudu, ale pouze cestou žádosti o finanční náhradu (§14 odst. l). Pokud jde o právo na finanční náhradu, jde o majetkové právo, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle §101 občanského zákoníku, která by počala běžet ve vazbě na oznámení oprávněné osobě, že za její pozemek nelze poskytnout jiný vhodný pozemek. Pravomoc soudu k rozhodování o převodu náhradních pozemků oprávněné osobě tedy není v tomto případě dána, a proto soud prvního stupně neměl ve věci rozhodovat. Odvolací soud proto rozhodl o postoupení věci Pozemkovému fondu České republiky, který je orgánem legitimovaným k poskytování náhradních pozemků. Proces výběru náhradních pozemků nelze považovat za ukončený oznámením oprávněné osobě, že náhradní pozemky nelze poskytnout. Dohadovací řízení upravené metodickým pokynem pro postup Pozemkového fondu České republiky při převodech nemovitostí z vlastnictví státu na oprávněné osoby ještě neskončilo, a za současného stavu věci nelze učinit závěr, že náhradní pozemky nelze vydat, což je předpokladem pro vznik nároku oprávněné osoby na finanční náhradu dle §14 odst. l zákona o půdě. Pravomoc soudu by byla dána, pokud by došlo k dohodě oprávněné osoby a pozemkového úřadu o vydání konkrétních pozemků, které se jako náhradní převádějí. K takové dohodě nedošlo a na shodu žalobce s žalovaným ohledně převodu pozemků nelze usuzovat z listiny nazvané „návrh na převod pozemků\", když obdobná listina byla stejného dne ohledně částečně stejných pozemků sepsána i s další oprávněnou osobou - D. G., s. r. o., jak to plyne z dohodovacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. l písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\") a uplatňuje, jak výslovně uvádí, dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ [podle obsahu dovolání jde o důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ]. Namítá, že Pozemkový fond České republiky není správním orgánem. Jde o právnickou osobu bez rozhodovací pravomoci. Tak jak věc vykládá odvolací soud, by se v případě, že nedojde ke shodě mezi Pozemkových fondem České republiky a oprávněnou osobou, žádná oprávněná osoba nedomohla náhradních pozemků, ale pouze finanční náhrady, o které by pak rozhodoval soud. Žalobce není zajedno s Pozemkovým fondem České republiky o ceně nevydaných pozemků a těch, které má získat jako náhradu. Pokud by mu Pozemkový fond České republiky nabídl pozemky v hodnotě, kterou sám uznává, a žalobce trval na svém v tom, že hodnota náhradních pozemků má být odlišná a nepřijal by návrh na poskytnutí nabízených pozemků, nikde by se svého práva nedovolal, protože neexistuje správní orgán, který by takový spor vyřešil. Náhradních pozemků by se nedomohl a musel by žádat toliko finanční náhradu u soudu. Proto za stavu, jak věc pojal odvolací soud, by byl krácen na svých právech, přičemž jako rolník má pochopitelně zájem na vydání náhradních pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný, ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že dovolání je podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Podle §7 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Z hlediska pravomoci soudu je třeba rozlišovat případy, kdy je uplatněn soukromoprávní nárok, který nemá oporu v hmotném právu, od případu, kdy u soudu je uplatněn nárok, o kterém rozhoduje jiný orgán než soud, resp. který nevyplývá ze soukromoprávních vztahů (tedy ze vztahů uvedených v §7 odst. 1 OSŘ). Je-li uplatněn nárok, vyplývající ze soukromoprávních vztahů, lze jej postoupit jinému orgánu jen v případě, že zákon svěřuje projednání a rozhodnutí o nároku jinému orgánu. „Orgánem\" ve smyslu §7 odst. 1 OSŘ je jen orgán veřejné moci, tedy orgán, který má pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů práva. Za „rozhodování sporů a jiných právních věcí\" ve smyslu §7 OSŘ nelze považovat úvahy o tom, které nemovitosti nabídne právnická osoba (pozemkový fond) ke splnění její hmotněprávní povinnosti vůči oprávněné osobě; nelze zaměňovat rozhodování v běžném významu tohoto slova s rozhodováním orgánů veřejné moci. Má-li subjekt soukromoprávního vztahu více možností, jak splnit svůj závazek, rozhoduje se o realizaci některé z těchto možností, aniž by šlo o rozhodování podle §7 OSŘ.
Pozemkový fond není orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, ve kterém by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva. Právní podstatou pozemkového fondu se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1110/96, ve kterém uvedl, že základní postavení právnických osob jako účastníků občanskoprávních vztahů je upraveno občanským zákoníkem. Ke zřízení (založení) právnické osoby je předepsána písemná smlouva nebo zakládací listina (§19 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění novely provedené s účinností ke dni 1. 1. 1992 zákonem č 509/1991 Sb - dále jen \"obč. zák.\"). Zřízení Pozemkového fondu České republiky (účelového sdružení majetku ve smyslu §18 odst 2 písm b) obč. zák. ) je výslovně deklarováno v ustanovení §1 odst. 1, větě prvé, zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, písemné smlouvy ani zakládací listiny tedy k založení fondu zapotřebí nebylo. Rozhodující pro řešení zadané právní otázky je pak úprava obsažená v §1 odst. 1 větě druhé citovaného zákona, podle níž \".Pozemkový fond je právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku .\" Ze zákona o Pozemkovém fondu České republiky ani z §17 a násl. zákona o půdě nevyplývá, že by pozemkový fond rozhodoval v soukromoprávních věcech. Naopak o převodu pozemku (§17 odst. 3) musí fond s oprávněnou osobou uzavřít smlouvu, nejde tedy o poskytnutí náhradního pozemku na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pozemkový fond České republiky je účelovým sdružením majetku ve smyslu §18 odst 2 písm b) ObčZ.
Věc tedy nebylo možno postoupit Pozemkovému fondu České republiky. Nárok na převod pozemků mezi subjekty soukromého práva, uplatněný u soudu a opírající se o tvrzený restituční nárok na poskytnutí náhrady podle zákona o půdě je nárokem soukromoprávním, o kterém musí soud rozhodnout. Jiná je otázka, zda uplatněný nárok má oporu v platném právu (viz např.rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 522/96, zveřejněný pod č. 40 v publikaci Zemědělské restituce a soudní praxe, vydané nakladatelstvím C. H. Beck v roce 1998); touto otázkou se však dovolací soud, který je vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat.
Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru a věc postoupil žalovanému pozemkovému fondu, je dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu