ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1056.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1056/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce obce H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. O., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 244/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2001, č. j. 12 Co 629/2001-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 12 Co 629/2001-84, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 23. 3. 2001, č. j. 21 C 244/2000-56, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 6. 2001, č. j. 21 C 244/2000-64, kterým soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve druhém podlaží domu č. p. 28 v obci H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, neboť žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli) nájemné za období delší tří měsíců - od ledna 2000 do srpna 2000 – a nájemné neplatí i nadále. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že výše nájemného je sporná, když pronajímatel požadoval v roce 2000 měsíční nájemné ve stejné výši jako v roce 1999 (částku 871.-Kč), které po celý tento rok žalovaný platil. Odvolací soud rovněž dovodil, že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu je nerozhodné, že žalovaný neplatil nájemné s poukazem na to, že stav bytu neodpovídá charakteru bytu I. kategorie. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že občanský zákoník poskytuje nájemci, který nemůže řádně užívat byt pro závady, které pronajímatel neodstranil, prostředky k ochraně jeho práv, avšak nezprošťuje jej jeho základní povinnosti z nájemního vztahu vyplývající, a to povinnosti platit nájemné.
V podáních datovaných 6. 12. 2001, 10. 12. 2001 a 4. 3. 2002, žalovaný (nezastoupen advokátem) vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu. Posléze žalovaný, v zastoupení advokátem, podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, doručené soudu prvního stupně dne 27. 3. 2002. Uvádí v něm, že v daném případě „jsou splněny podmínky pro projednání věci v rámci dovolání, když je nutno tento důvod spatřovat v posuzování otázky, zda je možno dovodit výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tedy jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za užívání bytu za dobu delší než tři měsíce, a to za situace, kdy mezi smluvními stranami je sporná výše nájmu, a kdy ze strany pronajímatele nejsou plněny povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy“. Dovolatel má zato, že za takovéto situace „chybí samotná podstata výpovědního důvodu“, tj. hrubé porušení povinností nájemce, a namítá, že tímto způsobem reaguje na porušení povinností ze strany pronajímatele (žalobce). Poukazuje na to, že mezi účastníky je již několik let sporná výše nájemného, a že mezi nimi existují neshody o způsobu vytápění předmětného bytu. Dovozuje, že je třeba vyřešit otázku, zda výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán „absolutně tehdy, pokud fakticky platba po dobu tří měsíců za nájemné provedena nebyla, a to bez ohledu na důvody této skutečnosti“, a poukazuje na to, že by byla „jiná situace“, pokud by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu o existenci dluhu na nájemném. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a namítl, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci je spatřován zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, „zda je možno dovodit výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., tedy jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za užívání bytu za dobu delší než tři měsíce, a to za situace, kdy mezi smluvními stranami je sporná výše nájmu, a kdy ze strany pronajímatele nejsou plněny povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy“, resp. otázky, zda je uvedený výpovědní důvod dán „absolutně tehdy, pokud fakticky platba po dobu tří měsíců za nájemné provedena nebyla, a to bez ohledu na důvody této skutečnosti“.
Uvedené otázky však nelze shledat zásadně právně významnými ve smyslu ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, rozsudek ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění zákona (srov. dikci \"zejména\") přitom vyplývá, že uvedené jednání nájemce je příkladmo uvedeno jako případ hrubého porušení povinnosti nájemce bytu; opírá-li se výpovědní důvod podle citovaného ustanovení o toto uvedené jednání nájemce, nelze jeho naplnění hodnotit z pohledu obecně vymezené skutkové podstaty výpovědního důvodu, upraveného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Ze znění uvedeného ustanovení dále vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce \"nezaplatil\" nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu (mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený závěr lze vztáhnout i na okolnost, že nájemce neplatí nájemné z toho důvodu, že nesouhlasí s jeho výší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001).
V této souvislosti nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce bytu; splnění této povinnosti nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Ostatně (jak již konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku), občanský zákoník poskytuje nájemci právní prostředky k tomu, aby se domáhal plnění povinnosti pronajímatele (srov. např. §691 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání v dané věci nelze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu