ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.107.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 107/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň A/ A. P., B/ M. R., a C/ A. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému D. Ch., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 119/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2003, č.j. 15 Co 426/2002-170, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2003, č.j. 15 Co 426/2002-170, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. května 2002, č.j. 4 C 119/2000-146, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2002, č.j. 4 C 119/2000-146, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 7. března 2001, č.j. 4 C 119/2000-56, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2001, č.j. 18 Co 406/01, 18 Co 407/01-104, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu I. kategorie 1+1 s přísl., umístěného v přízemí domu č.p. 2350 v P., (dále „předmětný byt“) ze dne 13. 3. 2000, kterou žalobkyně ad A), ad B) ad C) daly žalovanému“, určil, že nájem bytu žalovanému skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyním do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty (slovo „byt“ v tomto výroku zřejmým omylem nebylo uvedeno) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není naplněn žalobkyněmi uplatněný výpovědní důvod neužívání bytu bez závažného důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť zjistil, že žalovaný se v bytě zdržuje pouze občas, a to nikoli bezdůvodně, nýbrž z důvodu péče o další nemovitosti, jejichž je majitelem. Naproti tomu soud prvního stupně dovodil, že je dán žalobkyněmi rovněž uplatněný výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je spoluvlastníkem dalších tří nemovitostí. Je především dvoutřetinovým spoluvlastníkem domu se 12 byty v P.; byty jsou sice obsazeny nájemci, avšak nájemní smlouvy jsou uzavřeny na dobu určitou a po jejím uplynutí prodlužovány. Dále je žalovaný dvoutřetinovým vlastníkem domu v H., který nechal přestavět na dům nebytový. Konečně je žalovaný polovičním spoluvlastníkem rodinného domu v M., který byl sice v době jeho koupě v r. 1999 neudržovaný, značně opotřebený a neodpovídal „vyššímu standartu“, ale byl obyvatelný, avšak žalovaný jej nákladně rekonstruuje. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že žalovaný systematicky vytváří situaci, kdy nemůže byty ve svých domech užívat. Podle názoru soudu prvního stupně jestliže zákonodárce v §711 odst. 1 obč. zák stanovil přísné podmínky pro přivolení k výpovědi, měl v úmyslu chránit slabší nájemce a nikoliv umožnit majitelům realit, aby byty ve svých domech pronajímali za tržní nájemné, zatímco sami bydlí v domech jiných majitelů za nájemné regulované. Proto je nutno posuzovat v daném případě otázku, zda má žalovaný možnost ve svém dalším bytě či bytech bydlet bez vynaložení podstatného úsilí, či zda vědomě vytváří situaci, kdy další byty nemůže užívat, což právě žalovaný činí. Pokud by byla posuzována otázka dalšího bytu tak, že k okamžiku výpovědi by měl být tento byt volný, nebylo by možné (dle mínění soudu prvního stupně) dát nájemci výpověď z důvodu §711 odst. 1 písm g/ obč. zák. nikdy, pokud by uvolněný byt okamžitě obsadil znovu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. února 2003, č.j. 15 Co 426/2002-170, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Odvolací soud označil pro závěr o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně za postačující zjištění stran domu v Ď., z nichž vyplývá, že žalovaný záměrně vytváří situaci, kdy nemůže byty v domě užívat, a to tím, že v době, kdy nájemní smlouvy za tržní nájemné končí, okamžitě byty pronajímá za další tržní nájemné. Za zcela nepodstatnou považoval námitku žalovaného, že výměry bytů v tomto domě jsou menší než výměra bytu předmětného, neboť tato okolnost neznamená, že by nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., když bez ohledu na rozlohy bytů postačí zjištění o existenci dvou či více bytů. I veškeré další námitky žalovaného označil odvolací soud za nevýznamné s tím, že soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost zjištění „skutečného stavu věci“, zaměřil se na zjištění skutečností, které zůstaly mezi účastníky spornými, a provedené důkazy hodnotil podle ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Především zpochybnil správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Vytkl odvolacímu soudu, že důvod výpovědi zkoumal ke dni vyhlášení rozsudku, což je v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou. Namítl, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda nejde o případ, kdy „na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt“. Upozornil na to, že týž odvolací soud (v jiném složení senátu) v usnesení ze dne 26. 9. 2001 uvedl, že k prokázání obou uplatněných výpovědních důvodů je třeba učinit další skutková zjištění, v napadeném rozhodnutí však při nezměněném skutkovém stavu ve vztahu k domu v Ď. dovodil, že uplatněný výpovědní důvod dán je, což odůvodnil pouze odlišným právním názorem. Jde tudíž o otázku rozhodovanou odvolacími soudy rozdílně. Nesouhlasil s tím, aby §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl vykládán tak, že je povinností každého spoluvlastníka nemovitosti bydlet ve spoluvlastněném domě, je-li to možné bez zvláštního úsilí, neboť judikaturou je zmíněná otázka řešena jinak. Za odporující hmotnému právu označil též fakt, že odvolací soud odmítl vzít v úvahu okolnosti nabytí spoluvlastnických podílů žalovaného na jiných nemovitostech a zejména ekonomické aspekty. Uvedené právní otázky dle názoru žalovaného měly pro rozhodnutí určující význam a zároveň jsou závažné i v obecné rovně. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že dle stabilní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1081/97) naplnění výpovědního důvodu musí být zkoumáno k okamžiku dání výpovědi. V rozporu s tím soudy obou stupňů v dané věci nepovažovaly za relevantní, že ke dni doručení výpovědi byly všechny byty v domě v Ď. pronajaty a že žalovaný nebyl ještě spoluvlastníkem domu v M. Dovolatel též nesouhlasí s názorem, že účelem ust. §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je chránit sociálně slabší nájemce a že vlastník nemovitosti je povinen uvolnit byt, k němuž mu svědčí právo nájmu, pakliže má možnost bydlet ve svém dalším bytě či bytech bez vynaložení podstatného úsilí. Dle mínění žalovaného nemá takový názor oporu v hmotném právu ani v judikatuře vyšších soudů. Dovolatel je přesvědčen, že smyslem citovaného ustanovení není postihovat fyzické osoby, které investují své i úvěrové prostředky do nemovitostí a znevýhodňovat je proti fyzickým osobám investujícím jiným způsobem nebo proti osobám právnickým. Zákonodárce měl jistě - též s ohledem na dobu vniku dotčeného ustanovení – na mysli spíše prevenci neefektivního využívání bytového fondu tak, aby nedocházelo ke zbytečnému blokování více bytů jedním nájemcem. Jestliže obyvatelné byty v nemovitostech, na nichž má žalovaný spoluvlastnický podíl, jsou obsazeny jinými nájemci, je účel zákona naplněn. Ve prospěch této úvahy svědčí i výjimka zakotvená v druhé části citovaného ustanovení. Je-li totiž nájemce touto výjimkou chráněn před výpovědí při užívání více než jednoho bytu, je výpovědí logicky stíháno pouze užívání více než jednoho bytu. Proto se žalovaný domnívá, že pro naplnění daného výpovědního důvodu nepostačuje vlastnictví či spoluvlastnictví domu s byty, nýbrž musí být prokázáno, že žalovaný v okamžiku účinnosti výpovědi jiný byt skutečně užíval (v této souvislosti se žalovaný dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99). Názor odvolacího soudu dle dovolatele nerespektuje práva vlastníka zakotvená v §123 a §124 obč. zák. Dovolatel též vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že bez ohledu na rozlohy bytů postačí zjištění o existenci dvou nebo více bytů. Dospěl-li soud k závěru, že žalovaný má více bytů, byl povinen zkoumat, zda na žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud nezjistil úplně skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, jednak v tom, že znalecký posudek, který byl předložen katastru nemovitostí spolu s kupní smlouvou o převodu nemovitosti v M., neobsahoval odborný závěr o tom, zda dům lze užívat, soud prvého stupně nahradil takové odborné posouzení vlastní úvahou a přitom neprovedl žalovaným nabízený důkaz odborným vyjádřením Ing. arch. I. z června 2000, který se k uvedené otázce výslovně vyjadřuje; odvolací soud pak tento nesprávný postup schválil. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v rozhodnutí potvrzeném napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně shodně, jako ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je – s výjimkou některých vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.) – vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu usoudit na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Žalovaný v dovolání nezpochybnil, že na daný případ dopadá uvedené ustanovení, avšak napadl způsob, jakým jej odvolací soud vyložil a na danou věc aplikoval. Protože i dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není v souladu s hmotným právem, jde o rozhodnutí, kterému lze vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam. Dovolání je proto ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Dovolateli lze přisvědčit, že dle ustálené soudní praxe existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1999, pod č. 68).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 4).
Shodně je vykládán pojem „mít vlastní byt“ i pro účely přechodu práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 98). Shodný výklad je odůvodněn gramaticky (obdobnou slovní formulací) i tím, že oba instituty představují zákonné omezení vlastnického práva pronajímatele. Dle názoru dovolacího soudu lze tudíž judikaturu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. využít pro účely výkladu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. i v jiných směrech. Ve zmíněném rozsudku sp. zn. 2 Cdon 883/96 se dále uvádí, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu (titul) svědčí. Uvedenou myšlenku dále rozvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 20, v jehož odůvodnění se uvádí, že měla-li žalovaná (která se proti žalobě o vyklizení bytu brání tvrzením, že na ní přešlo právo nájmu dle §706 odst. 1 obč. zák.) možnost se užívání bytu ve svém domě v dohledné době ujmout (po uplynutí doby, na níž byl sjednán nájem tohoto bytu), není pro závěr o existenci „vlastního bytu“ podstatné, že tak nemohla učinit bezprostředně po smrti původní nájemkyně bytu. Okolnost, že v době rozhodování soudu nebyla bytová jednotka žalované v jejím rodinném domě právně volná, nemůže za této situace vést k závěru, že žalovaná nemá vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák.; může však být důvodem k určení delší lhůty k vyklizení bytu. Ačkoli tedy předpoklady přechodu práva nájmu bytu musí být splněny ke dni smrti nájemce, neznamená to, že pokud v té době byt, k němuž má osoba uplatňující přechod nájmu objektivně existující trvalý právní titul bydlení, není právně volný, nemá tato osoba „vlastní byt“. Obdobně je třeba dovodit, že ačkoli výpovědní důvod musí být dán v době doručení výpovědi nájemci, postačí pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, pokud v té době má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost se užívání bytu ujmout proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl nájem tohoto bytu sjednán. Tento závěr je též v souladu s právním názorem vyjádřeným v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99, v němž dovolací soud dovodil, že na žalovaných (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to byt v nemovitosti vlastnicky náležející první žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili (protože přeměnili část nemovitosti na penzion, který provozují), nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Potud by tedy bylo možno se závěry odvolacího soudu v dané věci souhlasit.
Dále je však třeba vzít v úvahu, že z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. (srov. rovněž citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů. V tomto směru dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, že účelem uvedeného ustanovení je (výlučně) prevence neefektivního využívání bytového fondu, nýbrž naopak se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že uvedené ustanovení je třeba vykládat a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivé uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a své vlastní nemovitosti, v nichž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné.
Pokud však předpokladem naplnění výpovědního důvodu je nejen skutečnost, že nájemce má další byt (byty), ale též podmínka, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, pak v případě, že nájemce (jako v daném případě) byt v nemovitosti, jejímž je (spolu)vlastníkem fakticky neužívá, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti. Přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na názoru, že k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně postačí zjištění „stran domu v Ď., z nichž vyplývá, že žalovaný záměrně vytváří situaci, kdy nemůže byty v domě užívat“, a to tím, že „v době, kdy nájemní smlouvy za tržní nájemné končí, okamžitě byty pronajímá za další tržní nájemné“, jestliže označil za nepodstatnou námitku žalovaného, že výměry bytů v tomto domě jsou menší než výměra bytu předmětného, jakož i další odvolací námitky, a jestliže se v důsledku tohoto svého právního názoru nezabýval přezkumem dalších závěrů, na nichž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. zejména možností žalovaného uspokojovat své bytové potřeby v dalších nemovitostech jejichž je, resp. ke dni doručení výpovědi byl spoluvlastníkem), pak jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto byl uplatněn opodstatněně.
Jak již bylo řečeno, z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Jiné vady vytýkané dovolatelem rovněž nejsou dány, neboť nezjištění skutečností potřebných pro právní posouzení věci nezakládá takové vady, nýbrž představuje nesprávné právní posouzení věci (neúplné vymezení hypotézy právní normy), a neprovedení navrženého důkazu ke stavu domu v M. nemůže být důvodně uplatněno proto, že na skutečnostech, které měly být takovým důkazem zjištěny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Přesto dovolací soud shledal jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že odvolací soud nepostupoval podle §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., přestože odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., neboť v něm není uvedeno, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl i další navrhované důkazy, a dále soud nepřípustně činil tzv. souhrnná zjištění, což vše činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod č. 40). Jestliže tedy odvolací soud nevyvodil z této skutečnosti závěry odpovídající ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a místo toho ve věci meritorně rozhodl, trpí i řízení před odvolacím soudem vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., což by bylo dostatečným důvodem pro kasační rozhodnutí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 14).
Z uvedených důvodů dovolací soud za použití §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu