ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1077.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1077/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Mgr. H. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. A. B., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 72/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2003, č. j. 13 Co 688/2001-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 12 C 72/2001-50, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu „bytu sestávajícímu se ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v 1. podlaží domu čp. 5034, U., Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), rozhodl, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 13 Co 688/2001-82, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude jako členka družstva nadále užívat žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně – za použití ustanovení §3 odst. 1 a §712 odst. 3 věty druhé za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování, a to se zdůvodněním, že je-li žalovaný vlastníkem rodinného domu o třech obytných místnostech, v němž žije pouze jeho matka, která dokonce část domu pronajímá, je to dostatečný důvod zvláštního zřetele hodný pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního ubytování. Ohledně bytové náhrady pak odvolací soud uvedl, že ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. má vyklizovaný rozvedený manžel zásadně právo na náhradní byt, že pouze při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze jeho vyklizovací povinnost podmínit zajištěním pouhého náhradního ubytování (§712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč. zák.) a že právo na bytovou náhradu ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. (tj. jak ve formě náhradního bytu tak také náhradního ubytování) mu lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít. Při posouzení otázky bytové náhrady pro žalovaného podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyšel odvolací soud především ze skutkových zjištění, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu o třech obytných místnostech v H., že uvedený dům je zatížen věcným břemenem bydlení svědčícím jeho matce, která zde také bydlí, a že matka občas někoho do domu přijme na krátkou dobu na přechodné bydlení. Neopomenul však ani dobu trvání manželství účastníků, po kteroužto dobu žil žalovaný ve Z., a přihlédl také k tomu, že od roku 1997 pracuje žalovaný v P., kde přechodně pobývá. Na tomto skutkovém základě dovodil, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. a ani na rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze usuzovat z toho, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu. Podle odvolacího soudu je tomu tak především proto, že rodinný dům žalovaného je značně vzdálen jak od jeho pracoviště tak také od jeho dlouhodobého bydliště ve Z., a dále také proto, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby uspokojoval svou bytovou potřebu spolužitím s matkou, která má v rodinném domě zajištěno doživotní bydlení. Není-li důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., má žalovaný – podle názoru odvolacího soudu – ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. právo na náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu – směřuje pouze proti jeho měnícímu výroku o bytové náhradě. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedla, že žalovaný má ke Z., kam se přiženil, pouze minimální vazby, nemá tady žádné příbuzné a ve Z. nemá a ani nechce mít pracovní uplatnění; v současné době do Z. dojíždí pouze za účelem návštěvy syna. Dále namítla, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu a má tudíž jinou možnost bydlení v místě blízkém místu, kde si do budoucna vytváří všechny podstatné vazby. V tom spatřuje žalobkyně důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení bytové náhrady ve formě toliko náhradního ubytování, a proto brojí proti právnímu závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním náhradního bytu; ostatně výtky dovolatelky směřují pouze proti tomuto výroku napadeného rozsudku (potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním nebyl dotčen). Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady namítány nebyly a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Dovolatelka v dovolání rovněž namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy jako by vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnila též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Ve skutečnosti však lze její dovolací námitky podřadit pouze dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k družstevnímu bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem (tím je rovněž daný případ), rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odůvodnil-li soud prvního stupně přiznanou bytovou náhradu ve formě toliko náhradního ubytování zjištěním o vlastnickém právu žalovaného k rodinnému domu v H. a přitom, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zde postupoval podle „§712 odst. 1, 3 věty druhé“ obč. zák., lze – logicky vzato – dovodit, že právě toto skutkové zjištění (zjištění o vlastnickém právu žalovaného k rodinnému domu v H.) pokládal ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. za důvod zvláštního zřetele hodný (pro přiznání náhradního ubytování ve smyslu citovaného ustanovení), jak to nakonec uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí; je přitom nerozhodné, že v této souvislosti (navíc) zmínil i ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud zmíněnou okolnost – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. nepokládal. S tímto závěrem, tj. se závěrem, že skutkové zjištění o vlastnickém právu žalovaného k rodinnému domu v H., není samo o sobě způsobilé naplnit důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení, se ztotožňuje i dovolací soud.
Především je zapotřebí zdůraznit, že forma bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je po rozhodnutí soudu ve smyslu §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. povinen byt vyklidit, vyplývá ze zákona (z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.); jde zde zásadně o náhradní byt (§712 odst. 3 věta druhá před středníkem obč. zák.) a výjimečně, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, toliko o náhradní ubytování (§712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč. zák.). Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. tak budou okolnosti vyznívající v neprospěch vyklizovaného rozvedeného manžela. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že je-li rodinný dům žalovaného zatížen věcným břemenem bydlení jeho matky a navíc je značně vzdálen jak od jeho pracoviště tak také od jeho dlouhodobého bydliště ve Z., nemůže vlastnické právo k tomuto domu samo o sobě žalovaného ve vztahu k formě bytové náhrady natolik znevýhodnit, že mu bude – jako je tomu ve výjimečných případech – přiznána bytová náhrada podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. ve formě pouhého náhradního ubytování. Ve vztahu k formě bytové náhrady je proto na místě použití ustanovení §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák., jak správně dovodil odvolací soud. Podle názoru dovolacího soudu při úvaze o formě bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. nelze přihlížet k námitkám, že žalovaný má ke Z., kam se přiženil, pouze minimální vazby, nemá tady žádné příbuzné a ve Z. nemá a ani nechce mít pracovní uplatnění. Jde totiž v tomto případě o skutkové „novoty“, které nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci); navíc jde o ničím nepodložené hypotetické úvahy žalobkyně.
Za této situace lze pokládat za správný právní závěr, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž by se výjimečně vyklizení rozvedeného manžela z bytu mělo vázat na zajištění toliko náhradního ubytování. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu