ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1088.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1088/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) P. D., b) P. D., c) J. D., a d) Z. D., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) T. H. a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o 117.159,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 185/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. 25 Co 356/2003, 25 Co 357/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, č.j. 12 C 185/98-70, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. 6. 2003, č.j. 12 C 185/98-97, uložil ve výroku I. žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 116.694,- Kč spolu s 21% úrokem z prodlení z částky 24.000,- Kč od 1. 3. 1997 do zaplacení a spolu s 21% úrokem z prodlení z částky 86.694,- Kč od 15. 3. 1997 do zaplacení a spolu s 21 % úrokem z prodlení z částky 6.000,- Kč od 22. 7. 1997 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. zamítl žalobu o částku 465,- Kč s příslušenstvím, o příslušenství z částky 86.694,- Kč od 1. 3. 1997 do 14. 3. 1997 a o příslušenství z částky 6.000,- Kč od 1. 3. 1997 do 21. 7. 1997. Výrokem III. a IV. pak rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, č.j. 25 Co 356/2003, 25 Co 357/2003-108, potvrdil odvoláním žalovaných napadené výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 57 se stavební parcelou č. 722 a zahradou parcelní č. 1956/11 v P., obec a katastrální území K. (dále též jen „předmětné nemovitosti“), že účastníci uzavřeli dne 25. 4. 1996 smlouvu o nájmu těchto nemovitostí na dobu určitou do 25. 4. 1998, v níž se dohodli, že žalovaní budou po dobu dvou let předmětnou nemovitost užívat za nájemné sjednané částečně ve formě finančního plnění ve výši 6.000,- Kč měsíčně a částečně v plnění naturálním (dostavbou garáže, rekonstrukcí oplocení, údržbou zahrady a drobnými stavebními úpravami domu) a pro případ, že uvedené práce nebudou provedeny, dohodli se na jejich ocenění částkou 200.000,-Kč, která bude zaplacena žalovanými v době skončení nájmu. Dále považoval za prokázané, že žalovaní se od září 1996 v předmětné nemovitosti fakticky nezdržovali, že žalobci se neúspěšně pokusili žalované vyzvat ke zpřístupnění nemovitosti kvůli přípravě na zimu, proto byl dům v listopadu 1996 žalobci „úředně“ otevřen a „zazimován“, přičemž byl vyměněn zámek od vchodu a žalovaným byl zanechán písemný vzkaz, kde si mohou vyzvednout nové klíče. Žalovaní však žalobce již nekontaktovali, neplatili nájemné v době od listopadu 1996 do února 1997, čímž vznikl dluh 24.000,- Kč, nezaplatili za vodné v období od července 1996 do ledna 1997 v částce 474,- Kč, za dodávku elektřiny v květnu 1996 až listopadu 1996 v částce 1.580,-Kč a za vyčerpání jímky v částce 6.000,-Kč, které uhradili žalobci. Žalovaní zakoupili dvě vodovodní baterie a v domě je i osadili, přičemž žalobcům zaplatili nájemné snížené o částku odpovídající nákupní ceně baterií (1.640,- Kč), avšak při předaní domu tyto baterie v kuchyni a koupelně chyběly. Žalovaní též nesplnili závazek k naturálnímu plnění, jehož úhradu žalobci uplatnili v omezené výši 83.000,-Kč. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněné nároky jsou důvodné (s výjimkou nároku na úhradu elektrického jističe v částce 465,-Kč a části příslušenství, ohledně nichž žalobu zamítl), a proto žalobě ohledně těchto nároků vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení. Uvedl, že žalobci požadovali odůvodněně zpřístupnění předmětné nemovitosti (§665 odst. 1 věty druhé obč. zák.), úřední otevření domu bylo v souladu s §6 obč. zák, neboť v dané věci byl majetek žalobců bezprostředně ohrožen, protože v době mrazivého počasí žalovaní v domě dlouhodobě nebydleli a na korespondenci prvého žalobce nereagovali. Žalobci tvrzené odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 24. 2. 1997 obvodní soud posoudil jako neplatné pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a ten také správně posoudil po právní stránce. K odvolacím námitkám žalovaných pak odvolací soud uvedl, že se shodují s tvrzeními a důkazními návrhy, s nimiž se soud prvního stupně již vypořádal. Nesouhlasil s tvrzením žalovaných, že jim bylo postupem žalobců znemožněno užívat předmět nájmu, neboť sami porušili uzavřenou nájemní smlouvu tím, že od září 1996 přestali pronajaté prostory užívat. Jestliže se změnil od uzavření nájemní smlouvy jejich úmysl ohledně charakteru užívání pronajatých nemovitostí, bylo na nich, aby o tomto uvědomili žalobce a zabránili případnému vzniku škod na předmětu nájmu v zimním období. První žalovaný ke svému tvrzení, že provedl příslušná opatření nalitím nemrznoucí směsi a nastavením bojleru na nezámrznou hodnotu, nedoložil žádný důkaz spočívající alespoň v tom, že by na tuto skutečnost upozornil žalobce. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že žalobci žalovaným znemožnili přístup do pronajatých prostor, jelikož žalobci ponechali žalovaným přístup do sklepa a poskytli jim informaci o tom, kde mohou získat nové klíče. Žalovaní si však klíče nevyzvedli a o jejich nezájmu užívat předmět nájmu svědčí i to, že od října 1996 přestali platit nájemné. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně ohledně ostatních uplatněných nároků.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Mají za to, že ze strany nájemce nedochází neužíváním předmětu nájmu a neoznámením provedených udržovacích prací pronajímateli k porušení nájemní smlouvy, ale naopak, že je porušením smlouvy, pokud pronajímatel znemožní nájemci užívat předmět nájmu. Řešení uvedené otázky považují za zásadně právně významné. Zdůrazňují, že počínaje dnem 29. 11. 1996 (úředním otevřením) jim bylo znemožněno užívat předmět nájmu, ačkoli svoje povinnosti z nájemní smlouvy neporušili, neboť nájemce je ve smyslu §665 odst. 2 obč. zák. povinen věc užívat pouze v případě, že tak bylo smluveno, nebo že neužíváním by byla věc znehodnocena více než jejím užíváním. Tvrdí, že udržovali předmět nájmu ve stavu způsobilém smluvenému užívání a pečovali o to, aby na předmětu nájmu nevznikla škoda. Navíc podle nich není povinností nájemce informovat pronajímatele o prováděné údržbě (naplnění topení nemrznoucí směsí a nastavení bojleru na nezámrznou hodnotu). Nájemci by naopak měli povinnost ve smyslu §668 odst. 1 obč. zák. oznámit potřebu oprav pronajímatelům. Žalobci měli právo podle §665 odst. 1 obč. zák. zkontrolovat, zda žalovaní řádně užívají předmět nájmu, nicméně tak měli učinit v součinnosti s žalovanými a kontaktovat je na adrese jejich trvalého pobytu namísto na adrese předmětu nájmu, měli-li podezření, že předmět nájmu neužívají. Protože žalovaní neměli od 29. 11. 1996 možnost předmět nájmu užívat sjednaným způsobem, nebyli tak v souladu s §673 obč. zák. povinni za dobu počínaje prosincem 1996 platit nájemné v peněžní ani naturální formě. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
V dané věci žalovaní napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit částky 24.000,- Kč (nájemné), 474,-Kč (vodné), 1.580,-Kč (elektřina), 6.000,-Kč (jímka), 1.640,-Kč (baterie) a 83.000,-Kč (náhrada naturálního plnění). Přípustnost dovolání je nutno – vzhledem k tomu, že jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem – posuzovat ohledně každého zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod pořadovým číslem 9, nebo usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 955/2003). Protože pouze nároky na zaplacení dlužného nájemného a náhrady naturálního plnění přesahují uvedený peněžní limit 20.000.- Kč, je přípustnost dovolání vzhledem k ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ohledně ostatních nároků vyloučena.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Žalovaní však netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Posléze uvedený dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. (viz §241a odst. 3 o.s.ř.).
.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízejí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (oproti skutkovému závěru soudů obou stupňů, že měli i po 29. 11. 1996 možnost předmět nájmu sjednaným způsobem užívat, staví svoje tvrzení, že tomu tak nebylo) a z něj dovozují nesprávnost právního závěru, že byli povinni platit žalobcům nájemné 6.000,-Kč měsíčně i v době od listopadu 1996 do února 1997 a že žalobcům vznikl rovněž nárok na zaplacení náhrady naturálního plnění v částce 83.000,- Kč, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolateli předestřená právní otázka, zda ze strany nájemce dochází neužíváním předmětu nájmu a neoznámením provedených udržovacích prací pronajímateli k porušení nájemní smlouvy, přípustnost dovolání dle §237odst. 1 písm. c/ o.s.ř. rovněž nezakládá, neboť na řešení této právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Stejně tak nebyla pro výsledek řízení rozhodující dovoláním nastolená otázka, zda žalobci prováděli kontrolu užívání předmětu nájmu v souladu s ustanovením §665 odst. 1 obč. zák. Žalovaným nebylo uloženo zaplatit dlužné nájemné proto, že byli povinni předmětné nemovitosti užívat, nebo proto, že neoznámili provedené udržovací práce žalobcům jako pronajímatelům, popřípadě proto, že žalobci postupovali v souladu s §665 odst. 1 obč. zák., nýbrž proto, že žalovaní byli vázáni platnou nájemní smlouvou a žalobci jim užívání nemovitostí neznemožnili.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu