ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1160.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1160/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) městu H., a 2) V. M., oběma zastoupeným advokátem, o určení nájemce chaty, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 215/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2001, č. j. 22 Co 303/2001-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. února 2001, č. j. 7 C 215/2000-88, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem „lovecké chaty tzv. Č., stojící na pozemku p. č. 2114/4 v k. ú. H.“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. října 2001, č. j. 22 Co 303/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil – ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalobce je nájemcem „lovecké chaty tzv. Č., stojící na pozemku p. č. 1542/6 k. ú. H.“ (dále jen „lovecká chata“, resp. „chata“) – a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – z provedených důkazů především zjistil, že dne 13. května 1993 uzavřel žalobce jako nájemce s prvním žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu honebních pozemků o rozloze 585 ha (dále jen „nájemní smlouva“), začleněných do honitby Š., číslo honitby 20, uznané rozhodnutím Okresního úřadu v B., referátu životního prostředí ze dne 15. března 1993, č. j. Mysl. 1747/92-Terš., že předmětem nájemní smlouvy byl také pozemek parcelní číslo 1542/6, na němž se nachází lovecká chata, a že v bodě IV. odkazuje nájemní smlouva na občanský zákoník a zákon o myslivosti, kterými se řídí vzájemné vztahy smluvních stran, nebylo-li ve smlouvě uvedeno jinak. Dále rovněž zjistil, že za účelem odborné péče o lesy a jejich hospodářského využití včetně těžby dřeva a jeho prodeje byla mezi zmíněnými účastníky již dne 30. května 1991 uzavřena (podle §106za zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném znění) smlouva o konsorciu (dále jen „smlouva o konsorciu“), a že pro naplnění zmíněného účelu smlouvy o konsorciu poskytl první žalovaný lesní půdní fond (pozemky s lesními porosty, pozemky bez lesních porostů … včetně staveb sloužících k provozu lesního hospodářství). Poté vzal za zjištěno, že žalobce užívá rovněž loveckou chatu, že v nájemní smlouvě a ani ve smlouvě o konsorciu není o lovecké chatě žádná zmínka, že o nájmu lovecké chaty nejednali tito účastníci ani ústně, že dne 31. července 2000 byla mezi oběma žalovanými – prvním žalovaným jako pronajímatelem a druhým žalovaným jako nájemcem – uzavřena smlouva o nájmu lovecké chaty (dále jen „smlouva o nájmu“), a že druhý žalovaný požaduje s odkazem na smlouvu o nájmu předání lovecké chaty. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“. Dále rovněž dovodil, že pokud by v případě lovecké chaty šlo o věc nemovitou, jak má zato první žalovaný, nebyla by chata – vzhledem k ustanovení §120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) – součástí pozemku, a kdyby šlo o příslušenství věci (ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák.), jak tvrdí žalobce, byla by (rovněž) samostatnou věcí. Z toho, že lovecká chata byla původně užívána jako ubytovna pro lesní dělníky a později sloužila pro výkon lovu, odvolací soud usoudil, že šlo o samostatnou věc. Podle názoru odvolacího soudu by žalobci mohlo za této situace vzniknout k lovecké chatě jako samostatné věci právo nájmu pouze tehdy, jestliže by chata byla předmětem nájemní smlouvy, tj. „musela by být samostatně uvedena v nájemní smlouvě“. Ani na základě smlouvy o konsorciu se žalobce nájemcem lovecké chaty nestal, neboť k věcem zde uvedeným nebylo smlouvou o konsorciu zřízeno nájemní právo. Odvolací soud věc posuzoval také z pohledu zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 23/1962 Sb.“), a dále z pohledu metodického návodu k umísťování mysliveckých zařízení na lesním půdním fondu ze dne 18. března 1988 (dále jen „metodický návod“). Zde dovodil, že z citovaného zákona a ani z metodického návodu nevyplývá, že by lovecká chata byla součástí (tudíž nikoli samostatnou věcí) pronajatých honebních pozemků, a že by k ní právo nájmu vzniklo současně se vznikem nájemního práva k pronajatým honebním pozemkům. Poté uzavřel, že žalobci právo nájmu k lovecké chatě nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedl, že lovecká chata není věcí nemovitou ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák., neboť není spojena se zemí pevným základem. Poté zpochybnil správnost právního závěru, že mu nesvědčí právo nájmu k lovecké chatě. Namítl, že svůj nárok opírá o nájemní smlouvu, že účelem nájemní smlouvy byl podle jejího článku I. výkon práva myslivosti, a že pro tento účel je oprávněn využívat pronajaté honební pozemky včetně veškerých tzv. mysliveckých zařízení, které se na honebních pozemcích nacházejí a svým charakterem jsou určeny k tomu, aby byly užívány při provozu honitby. Za této situace jsou ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák. věcmi hlavními pronajaté honební pozemky (včetně pozemku parcelní číslo 1542/6 v katastrálním území H. p. B., na němž je postavena lovecká chata) a za příslušenství je zapotřebí pokládat myslivecká zařízení, tedy i loveckou chatu. Ta náleží vlastníku pozemku jako věci hlavní a je jím určena k tomu, aby byla jako myslivecké zařízení s věcí hlavní trvale užívána při provozu honitby. Příslušenství pak sdílí osud věci hlavní bez ohledu na to, zda bylo ve smlouvě identifikováno (zda o něm je ve smlouvě nějaká zmínka), či zda, jak je to obvyklé, bylo v ní pouze uvedeno, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím. Bylo-li za této situace předmětem nájemní smlouvy kromě 585 ha honebních pozemků také zhruba 20 mysliveckých zařízení (včetně lovecké chaty), má žalobce zato, že mu svědčí právo nájmu také k lovecké chatě. Protože v případě nájemní smlouvy nejde o převod vlastnického práva, nemusela být nájemní smlouva ohledně lovecké chaty uzavřena ani písemně. Proto žalobce usuzuje na vznik nájemního práva k lovecké chatě i z toho, že v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy mu byla lovecká chata řádně předána. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že mezi žalobcem a prvním žalovaným nebyla uzavřena smlouva o nájmu lovecké chaty, a proto žalobce jejím nájemcem být nemůže. Dále namítli, že příslušenství věci je samostatným předmětem právních vztahů. Pokud by lovecká chata, která je podle prvního žalovaného nemovitostí, měla být příslušenstvím pozemku, musela by být uvedena v nájemní smlouvě. Navrhli, aby dovolání, nebude-li odmítnuto, protože nejde o věc zásadně právně významnou, bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání žalobce ve skutečnosti opřel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S žalobcem lze souhlasit v názoru, že smlouva o nájmu lovecké chaty jako (dvoustranný) právní úkon, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce, nemusela být uzavřena v písemné formě; mohla tedy být uzavřena i ústně (skutkové zjištění, že smlouva o nájmu lovecké chaty nebyla uzavřena ústně, nebylo dovoláním zpochybněno), popřípadě konkludentně, jak v dovolání zmiňuje žalobce a jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. Jako (dvoustranný) právní úkon však musí taková smlouva splňovat rovněž obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením §34 a násl. obč. zák. Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Závěr o uzavření smlouvy o nájmu chaty konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření takové smlouvy jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele však nelze při absenci konkrétních skutkových zjištění (např. zjištění týkajícího se dohodnuté výše nájemného a doby nájmu chaty) usoudit pouze z toho, že v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy byla žalobci lovecká chata řádně předána. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
V napadeném potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud rovněž dovodil, že žalobci ve vztahu k lovecké chatě jako samostatné věci nájemní právo nesvědčí mimo jiné i proto, že lovecká chata není v nájemní smlouvě výslovně uvedena. Žalobce v dovolání namítl, že je nájemcem lovecké chaty, neboť lovecká chata jako příslušenství pozemku, na němž se nachází, tj. pronajatého pozemku 1542/6 v katastrálním území H. p. B., sdílí osud věci hlavní (zmíněného pozemku) bez ohledu na to, zda bylo ve smlouvě identifikováno (zda o něm je ve smlouvě nějaká zmínka), či zda, jak je to obvyklé, bylo v ní pouze uvedeno, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím.
Podle §119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Podle §120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku. Podle §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
V rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 133/2001, velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že příslušenství (ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák.) tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Dovolací soud nemá důvodu se od uvedených závěrů odklonit ani v projednávané věci; byť v citované věci šlo o závěry, vztahující se k otázce převodu věci hlavní a věci tvořící příslušenství, lze tyto závěry aplikovat také při řešení otázky vzniku nájemního práva k věcem tvořícím příslušenství věci hlavní, není-li sporu o tom, že k věci hlavní nájemní právo zřízeno bylo. Šlo-li tedy v případě lovecké chaty o samostatnou věc (tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybnil), byť popřípadě tvořící příslušenství jiné věci jako věci hlavní, lze pokládat za správný závěr, že pro účely vzniku nájemního práva k chatě by musela být chata předmětem (v daném případě písemné) nájemní smlouvy („musela by být samostatně uvedena v nájemní smlouvě“, jak to vyjádřil odvolací soud); z tohoto hlediska je tedy právně významný závěr, že lovecká chata je samostatnou věcí, a je nerozhodné, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda lovecká chata je nemovitost a zda ji lze pokládat za příslušenství pozemku jako věci hlavní. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že ze zákona č. 23/1962 Sb. a ani z metodického návodu nevyplývá, že by lovecká chata byla součástí (tudíž nikoli samostatnou věcí) pozemku, a že by k ní právo nájmu vzniklo současně se vznikem nájemního práva k pronajatým honebním pozemkům. Ani zde nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů, které žalovaným vznikly v tomto řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.720,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. c/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu