ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1165.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1165/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 365/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. října 2006, č. j. 12 Co 419/2006-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. října 2006, č. j. 12 Co 419/2006-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 12 C 365/2005-12, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 1, nacházejícího se ve druhém podlaží domu č. p. 19 v obci H., části obce H., postaveného na pozemku – stavební parcele č. 49 v katastrálním území Hranice, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt” a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 12 Co 419/2006-48, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že na základě dohody ze dne 19. prosince 2003 bylo zrušeno do té doby existující právo společného nájmu předmětného bytu žalovaného a jeho bývalé manželky Věry Volkové a výlučným nájemcem bytu se stal žalovaný, že za dobu od února 2003 do prosince 2003 vznikl dluh na nájemném z předmětného bytu v částce 19.149,- Kč, že k 30. září 2005 činil dluh na nájemném 24.779,- Kč včetně příslušenství v částce 3.352,- Kč, že řízení o zaplacení dlužného nájemného za dobu od dubna 2003 do prosince 2003 v částce 11.952,- Kč bylo po zaplacení žalované částky zastaveno usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. července 2006, č. j. 11 C 133/2006-34, že zbývající část dluhu připadla na dlužné nájemné od roku 2002 do března 2003 a že v době od roku 2004 do roku 2006 žalovaný běžné nájemné řádně platil. Dále zjistil, že žalobkyně se po rozvodu manželství odstěhovala v září 2004 od bývalého manžela ke své matce, že u matky bydlí dočasně, že v budoucnu hodlá realizovat své vlastnické právo k předmětnému domu bydlením v předmětném bytě a že zároveň chce pečovat o dům, v němž rovněž provozuje svou podnikatelskou činnost. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou naplněny oba uplatněné výpovědní důvody, a to podle §711 odst. 1 písm. a/ (v podobě potřeby bytu pro pronajímatelku /žalobkyni/) a podle §711 odst. 1 písm. d/ (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a d/ obč. zák. není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy – však dovodil, že výpověď podle 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu je tomu tak především proto, že od porušení povinností v podobě nezaplacení nájemného za rok 2002 a 2003 (dlužné nájemné za dobu od dubna 2003 do prosince 2003 žalovaný zaplatil – viz výklad shora) do podání výpovědi z nájmu bytu uplynula „relevantní doba“, a dále také proto, že v létech 2002 a 2003 porušovala hrubým způsobem své povinnosti nájemce bytu vedle žalovaného rovněž tehdejší společná nájemkyně předmětného bytu V. V. Za této situace odvolací soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.; bytovou náhradu v podobě přiměřeného náhradního bytu pak žalovanému přisoudil s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž napadla správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru dovolatelky šlo o hrubé porušení povinností nájemce (dluh na nájemném podstatně překračoval dobu tří měsíců) a je nerozhodné, v jakém období dluh na nájemném vznikl; rozhodující je, že existoval v době dání výpovědi z nájmu bytu. Zdůraznila, že dluh na nájemném má žalovaný dosud, neboť zaplatil pouze část dlužného nájemného. Uvedla rovněž, že nezletilé děti si žalovaný do bytu nastěhoval až po podání výpovědi z nájmu bytu, že za ně neplatí úhrady za služby související s užíváním bytu a že sám nevyvíjí žádnou aktivitu směřující k zajištění jiného bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod pořadovým číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzované věci uplatnila žalobkyně ve výpovědi z nájmu bytu, kterou učinila součástí žaloby, výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. a/ a d/ obč. zák. Na naplněnost uplatněných výpovědních důvodů usoudily oba soudy. Pouze odvolací soud však dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); proto přivolil k výpovědi z nájmu bytu pouze z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Byť otázku naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a d/ obč. zák. posoudily oba soudy shodně, přijaly rozdílné závěry při posouzení otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. s dobrými mravy. Rozdílnost právního posouzení měla též vliv na vymezení práv a povinností účastníků, a to zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě. Zatímco soud prvního stupně přisoudil žalovanému s přihlédnutím k ustanovením §711 odst. 1 písm. d/ a §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. toliko náhradní ubytování, vázal odvolací soud vyklizovací povinnost žalovaného – s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ a §712 odst. 2 obč. zák. – na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Lze uzavřít, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou rozdílná nejen ve vztahu k přisouzené bytové náhradě (zde je dovolání bez dalšího přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dál jen „o.s.ř.“), nýbrž i ohledně samotného přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., byť z hlediska formálního srovnání výroků týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení doby skončení nájemního poměru a uložení vyklizovací povinnosti žalovanému jsou v těchto výrocích jakoby shodná. Lze uzavřít, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. i proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně „změněn“ ve výrocích týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu, určení doby skončení nájemního poměru a uložení vyklizovací povinnosti žalovanému. V typově shodné věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 453/2004 Nejvyššího soudu České republiky byla otázka přípustnosti dovolání vyřešena stejným způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že proti měnícímu výroku o bytové náhradě (proti němuž je dovolání přípustné rovněž podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – viz výklad shora) dovolatelka evidentně nebrojí. Zde platí, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost tohoto výroku, byť z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že doba, která uplynula od porušení povinností nájemcem do podání výpovědi z nájmu bytu, popřípadě to, že po určitou dobu se na neplacení nájemného podílela také další osoba, může (sama o sobě) vést k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). S odvolacím soudem se lze ztotožnit i v názoru, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Vzhledem k závěrům přijatým ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1537/2000) lze pokládat za správný také názor, že okolnost, že se hrubého porušení povinností nájemce bytu nedopustil pouze žalovaný, lze zohlednit při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Dovolací soud, a to i s přihlédnutím k ustálené judikatuře shora, zastává názor, že na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy nelze bez dalšího usoudit (pouze) na základě doby, která uplynula od porušení povinností nájemcem do podání výpovědi z nájmu bytu, popř. také na základě toho, že zčásti dluh na nájemném vznikl i z důvodů spočívajících na další osobě. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze totiž bez dalšího přehlédnout, že žalovaný (resp. původně žalovaný a Věra Volková jako společní nájemci předmětného bytu) byli dlouhodobými neplatiči nájemného, že dluh na nájemném vznikal opakovaně a že dosud není v celém rozsahu vyrovnán; soudní praxe rovněž dovodila, že pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy, je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podle názoru dovolacího soudu nelze při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatelky, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud. S přihlédnutím k uvedeným závěrům je právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu