ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1199.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1199/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Doc. MUDr. M. U., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. R. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 254/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č.j. 62 Co 3/2004-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, č.j. 4 C 254/99-83 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 16. 1. 2001, č.j. 4 C 254/99-50, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 9. 2002, č.j. 4 C 254/99-69, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, č.j. 14 Co 9/2003-74, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku byt č. 9, sestávající ze 3 pokojů, kuchyně, komory, předsíně, koupelny a WC, nacházející se ve 4. podlaží domu čp. 289 v ulici N., P., H. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, č.j. 62 Co 3/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků bydlících v předmětném domě, za prokázáno, že žalovaná nežila v předmětném bytě se svým dědečkem J. B., nájemcem bytu, v době jeho smrti (25. 6. 1999) a že byt začala užívat (i se svými dvěma dětmi narozenými 3. 1. 1999) až po podání žaloby. Okolnost, že ji ošetřující lékař jejích prarodičů MUDr. H. při své návštěvě v bytě náhodně zastihl, nemůže podle názoru odvolacího soudu svědčit o tom, že by zde trvale bydlela. Na základě toho přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nebyla prokázána podmínka trvalého soužití žalované s nájemcem bytu ve společné domácnosti ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Vycházeje ze zjištění, že žalovaná je většinovou (ze 2/3) podílovou spoluvlastnicí obytného domu v Ú. – S., soudy obou stupňů dále dovodily, že není splněna ani druhá ze zákonných podmínek obsažených v uvedeném ustanovení, tj. neexistence vlastního bytu. Žalobce (vlastník předmětného domu) se proto právem domáhá vyklizení žalované, která užívá předmětný byt bez právního důvodu. Odvolací soud neshledal, že by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázal na to, že žalovaná měla od podání žaloby (od roku 1999) dostatek časového prostoru pro řešení své bytové situace a důvody, pro které nerealizuje právní důvod bydlení ve své nemovitosti, nelze klást k tíži žalobce; užívá-li předmětný byt od počátku bez právního důvodu, není možno její povinnost k vyklizení podmínit zajištěním náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v nesprávné aplikaci právních předpisů týkajících se posouzení otázky, zda má vlastní byt a vedla společnou domácnost se svým dědečkem, v nesprávném a neobjektivním posouzení výpovědí svědků s výjimkou výpovědi MUDr. H., k níž nebylo přihlédnuto, a v nesprávném právním posouzení a výkladu §3 obč. zák. V této souvislosti namítá, že se soud nevyrovnal s její nepříznivou sociální situací a nepřihlédl k tomu, že je samoživitelkou se dvěma malými dětmi, k možnostem jejího profesního uplatnění v severočeském regionu, ani k tomu, že se v důsledku vyklizení bytu bez náhrady ocitne i se svými dětmi v sociální nejistotě. Namítá dále, že soud nezohlednil skutečnost, že se žalobce domáhá výkonu svých vlastnických práv za účelem pokrytí bytových potřeb své dcery, ačkoliv ta již má v předmětném domě zajištěnu možnost bydlení, a že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. V dovolání (i v jeho doplnění) dále uvádí, že došlo ke střetu právního zájmu žalobce s právním zájmem žalované a že se soud s touto kolizí dvou základních práv (práva vlastnického a práva na bydlení) nevypořádal; dovozuje, že zájem žalobce je v rozporu s dobrými mravy a že vzhledem k její sociální a rodinné situaci by jí měla být v případě vyhovění žalobě přiznána finanční náhrada, která by zmírnila zásah do jejího práva na bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10. března 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (vyjádřeným ve vztahu k posouzení otázky neexistence vlastního bytu), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání dovolatelka uplatnila vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací námitky směřující proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná nežila se svým dědečkem v předmětném bytě v době jeho smrti. Dovolatelka v podstatě toliko paušálně zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by konkrétně uvedla, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení §132 o.s.ř. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nebyla podložena důkazy, které v řízení byly provedeny, a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor. Neopodstatněná je též námitka, že se nevypořádal s „výpovědí“ MUDr. H., neboť k písemnému vyjádření jmenovaného odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku ) při hodnocení důkazů přihlédl.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. proto neobstojí.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou povedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (mimo jiné) jeho vnuci, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou přechodu práva nájmu je trvalé společné soužití s nájemcem bytu a skutečnost, že osoba na níž má nájem bytu přejít, nemá vlastní byt. Žalované se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že nežila se svým dědečkem v době jeho smrti v předmětném bytě. Je-li pak žalovaná většinovou spoluvlastnicí obytného domu v Ú. – S. (správnost tohoto skutkového zjištění nebyla dovoláním zpochybněna), nesplňuje ani podmínku neexistence vlastního bytu, neboť jí svědčí právní titul objektivně způsobilý uspokojit její bytovou potřebu. Mít \"vlastní byt\" ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák., totiž znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Se zřetelem k uvedenému obstojí právní závěr odvolacího soudu, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 1 obč. zák., a že byt užívá bez právního důvodu.
Dovolatelka dále odvolacímu soud vytýká nesprávné právní posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Z obsahu dovolání se podává, že se domnívá, že na základě uvedeného ustanovení měla být žaloba zamítnuta, případně, že její vyklizovací povinnost měla být vázána na zajištění bytové náhrady, nebo jí alespoň měla být poskytnuta peněžitá náhrada.
Otázkou, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, se soud zabývá až poté, co je prokázána existence práva. Obecně lze říci, že žalovaná budˇ splnila všechny podmínky uvedené v §706 odst. 1 obč. zák., a stala se nositelkou práva nájmu, jež by po dobu svého trvání vyklizení vylučovalo, anebo se tak nestalo a právo nájmu na ni nepřešlo; ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. totiž nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu (stejný závěr lze dovodit i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněného pod č. 151 v časopise Soudní judikatura 21/98, jakož i z jeho rozsudku ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004).
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, a rozsudky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 5 a pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 a ročník 2003) vychází z názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu ani podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace, a to zejména v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. O takovýto případ se však v souzené věci nejedná, neboť jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost se dovoláním nepodařilo zpochybnit) žalovaná nežila se svým dědečkem v den jeho smrti v předmětném bytě a do bytu se nastěhovala až po jeho smrti; nelze proto usoudit, že by v bytě dlouhodobě žila v přesvědčení, že jí svědčí platný právní důvod bydlení. Závěr odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze podmínit zajištěním bytové náhrady, je tudíž správný.
Se zřetelem k uvedeným skutkovým zjištěním lze pak pokládat za zcela neopodstatněnou námitku, že by žalované měla být poskytnuta za vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu finanční náhrada; takovýto požadavek ostatně nemá v zákoně oporu.
Protože žalované se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšné žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu