ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1285.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1285/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. A., proti žalované M. A., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 3 C 864/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 1999, č.j. 15 Co 126/97-60, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2000, č.j. 15 Co 126/97-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.9. 1999, č.j. 15 Co 126/97-60, ve znění opravného usnesení ze dne 7.1. 2000, č.j. 15 Co 126/97-70, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 17.12.1996, č.j. 3 C 864/93-38, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit "družstevní byt SBD M., který se sestává ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství a nachází se v rodinném domku v B.," (dále "předmětný byt"), do patnácti dnů od právní moci rozsudku; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (o nákladech řízení poté rozhodl Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 8.3.2000, č.j. 3 C 864/93-71). Odvolací soud dále ve výroku svého rozsudku zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, krajský soud doplnil dokazování obsahem spisů Okresního soudu v Blansku sp.zn. 5 C 659/93 a D 1023/96 a listinnými důkazy, a vzal za prokázáno, že V. A. (bývalému manželovi žalobkyně) bylo osvědčeno náhradním přidělovacím listem, vydaným SBD M. dne 8.9.1980, přidělení čtyřpokojového bytu v rodinném domku v B. s tím, že členský podíl na uvedený byt byl uhrazen 31.12.1973, že jmenovaný uzavřel spolu se žalobkyní dne 11.4.1974 dohodu o užívání tohoto bytu, že dne 23.8.1993 bylo zahájeno řízení o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu mezi V. A. (jako žalobcem) a žalobkyní (jež měla v tomto řízení postavení žalované), které bylo z důvodu úmrtí jmenovaného (který zemřel dne 12.7.1996) zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.1996. Dovodil, že za situace, kdy manželství žalobkyně a V. A. trvalo od 30.10.1965 do 11.8.1982 (což vyplývá ze spisu Okresního soudu v Blansku sp.zn. 3 C 209/82), vzniklo žalobkyni a jmenovanému dne 11.4.1974 právo společného užívání předmětného družstevního bytu a spolu s tím i jejich společné členství v družstvu, které rozvodem jejich manželství nezaniklo. Protože toto právo nebylo později zrušeno dohodou ani rozhodnutím soudu, změnilo se ke dni 1.1.1992 podle §871 odst. 1 obč.zák. na právo společného nájmu. Odvolací soud zaujal právní názor, že v souzené věci je nutno posoudit právní následky smrti V. A. podle §707 odst. 2 věty prvé a druhé občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni jeho smrti), neboť i když manželství žalobkyně a jmenovaného zaniklo rozvodem, nedošlo mezi nimi k dohodě nebo k rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu. Pojem "manžel" ve smyslu citovaného ustanovení je třeba vykládat tak, že se "vztahuje nejen na fyzické osoby, mezi nimiž ke dni smrti jednoho z nich existovalo manželství, nýbrž tak, že se vztahuje i na ty fyzické osoby, jejichž manželství v té době již neexistovalo, jelikož zaniklo rozvodem." Ve prospěch tohoto názoru argumentoval odvolací soud i poukazem na ustanovení §705 odst. 2 větu druhou obč.zák., z něhož vyplývá, že rozvodem manželství nezaniká právo společného nájmu družstevního bytu, byli-li manželé též společnými členy družstva. Na základě toho dovodil, že smrtí V. A. právo společného nájmu předmětného bytu, svědčící žalobkyni a jmenovanému zaniklo a členkou družstva a výlučnou nájemkyní se stala žalobkyně. Námitku žalované, která se jmenovaným uzavřela manželství dne 5.3.1994 (jež trvalo ke dni jeho smrti), že v souzené věci je nutno aplikovat ustanovení §707 odst. 2 věty třetí obč.zák., neshledal odvolací soud vzhledem k uvedeným závěrům opodstatněnou. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a že se proto žalobkyně, která nesouhlasí s jejím bydlením v bytě, právem domáhá ochrany svého nájemního práva (§126 a §853 obč.zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení netvrdila žádné skutečnosti, které by na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. odůvodňovaly odepření ochrany výkonu práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalované bez zajištění bytové náhrady, žalobě vyhověl. Zamítnutí návrhu žalované na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka právních následků smrti jednoho z rozvedených manželů, do jehož smrti nedošlo ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a společného členství v družstvu, byla již judikaturou řešena. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 11.2.1987, 3 Cz 85/86, uveřejněné pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad zákonem použitého pojmu "manžel" a namítá, že "zákonodárce má na mysli současného (v okamžiku smrti) a nikoli rozvedeného (minulého) manžela." Dovolatelka má za to, že v dané věci mělo být proto aplikováno ustanovení §707 odst. 2 věty třetí obč.zák., a že v souladu s tím přešlo právo nájmu předmětného družstevního bytu spolu s členstvím v družstvu na žalovanou, která byla ke dni smrti V. A. jeho manželkou. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR, na které odvolací soud poukazuje, je podle názoru dovolatelky tento odkaz zcela nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí "je na daný případ zcela nepoužitelné." Dovozuje - pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem soudů obou stupňů - že povinnost žalované k vyklizení měla být v souladu s ustanovením §3 odst. 1 obč.zák. vázána na bytovou náhradu. V této souvislosti poukazuje na to, že do bytu investovala nemalé částky, že ho společně se svým manželem zhodnocovala, přičemž použila prostředky plynoucí jí z prodeje jejích nemovitostí, že nemá vlastní byt, a že od smrti V. A. platí z předmětného bytu nájemné, jakož i na to, že žalobkyně předmětný byt opustila a nebyla ve sporu o zrušení práva společného nájmu bytu úspěšná. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, a současně musí jít o otázku, která má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).
Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, ale je vymezena toliko v odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení té právní otázky (otázek), která měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, pokud jde o přípustnost dovolání dle §239 odst. 1 o.s.ř.), a jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci tak v dané věci může v dovolacím řízení jít především o posouzení otázky, zda se v důsledku smrti V. A. stala ve smyslu ustanovení §707 odst. 2 věty prvé a druhé občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 94/1996 Sb. (dále "obč.zák.) výlučnou nájemkyní předmětného bytu (členkou družstva) žalobkyně (jak dovodil odvolací soud), nebo zda právo nájmu k předmětnému bytu (a spolu s tím i členství v družstvu) přešlo podle §707 odst. 2 věty třetí obč.zák. na žalovanou (jak je tvrzeno v dovolání). Dále jde o posouzení otázky aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v dané věci.
Podle §707 odst. 2 věty prvé obč.zák. jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví (věta druhá cit. ust.). Jestliže zemřel manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl (věta třetí cit. ust.).
Výklad ustanovení §707 odst. 2 věty druhé obč.zák. (v době do 31.12.1991 ustanovení §180 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.1.1992 zákonem č. 509/1991 Sb., dále jen "obč.zák. před novelou") se v soudní praxi ustálil potud, že citované ustanovení upravuje změnu společného nájmu (dříve společného užívání) družstevního bytu na výlučné právo nájmu (dříve osobního užívání) bytu, jehož subjektem se stává pozůstalý manžel, který taktéž nabývá členský podíl. Uvedený způsob nabytí členského podílu byl označován za zvláštní případ právního nástupnictví, vylučující dědění (srov. Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 626). Z dikce zákona - "pozůstalý manžel", použité v §707 odst. 2 větě druhé obč.zák. (stejně tak jako v §180 odst. 2 větě druhé obč.zák. před novelou), je třeba dovodit, že je zde míněna osoba, jejíž manželství zaniklo ve smyslu ustanovení §22 zákona o rodině, zákona č.94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, smrtí druhého z manželů, kterážto právní skutečnost působí též právní následek ve smyslu §707 odst. 2 věty první obč.zák. (§180 odst. 2 obč.zák. před novelou), tj. zánik práva společného nájmu bytu manžely. Proto i pojem "manžel" v posléze citovaném ustanovení použitý, je nutno vyložit ve smyslu výše uvedeném, neboť ustanovení §707 odst. 2 obč.zák. (§180 odst. 2 obč.zák. před novelou), upravující právní následky zániku manželství jednoho z manželů, společných nájemců (uživatelů) družstevního bytu, tvoří jeden celek.
Právní následky smrti jednoho z rozvedených manželů, jimž svědčí právo společného nájmu družstevního bytu (i společné členství v družstvu) - neboť po rozvodu jejich manželství do smrti jednoho z nich nenastala právní skutečnost, předvídaná ustanovením §705 odst. 2 věty druhé obč.zák., působící zánik tohoto práva (jako tomu bylo v souzené věci) - nejsou v zákoně výslovně upraveny. Již dřívější soudní praxe však dovodila (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, pod pořadovým číslem 20), že ustanovení §180 odst. 2 obč.zák. (rozuměno před novelou) je nutno analogicky dle §496 obč.zák. (rozuměno před novelou) použít i v těch případech, v nichž bylo za trvání manželství manžely nabyto právo na družstevní byt, a po rozvodu jejich manželství do smrti jednoho z nich nedošlo mezi nimi k dohodě nebo k rozhodnutí soudu o zrušení uvedeného práva, a o tom, který z nich bude jako člen družstva byt užívat. Uvedený závěr je využitelný i za současné právní úpravy, neboť ustanovení §707 odst. 2 obč.zák. odpovídá svou podstatou ustanovení §180 odst. 2 obč.zák. před novelou.
Jestliže tedy za skutkového stavu dovoláním nezpochybněného (a v případě dovolání opírajícího se o §239 odst. 2 o.s.ř. ostatně ani nezpochybnitelného), odvolací soud dospěl v souzené věci k závěru, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu (členkou družstva) se stala v důsledku smrti V. A. žalobkyně, je jeho závěr správný (byť odvolací soud vycházel z přímé aplikace ustanovení §707 odst. 2 věty prvé a druhé obč. zák.). Jeho rozhodnutí je tedy věcně správné a odpovídá judikatuře vyšších soudů, a proto nelze řešení výše vymezené otázky přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podmínky stanovené v tomto ustanovení nesplňuje ani další dovoláním nastolená otázka, a to otázka aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v dané věci, neboť napadené rozhodnutí na posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení nespočívalo. V souzené věci šlo o řešení otázky právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou, přičemž žalovaná - jak vyplývá z obsahu spisu - po celou dobu řízení před soudy obou stupňů opírala svoji procesní obranu o tvrzení, že jí k tomuto bytu svědčí právo nájmu. Žádné skutečnosti, rozhodné pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. netvrdila (ani k nim nenabídla důkazy), jak ostatně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, která je tradičně chápána tak, že účastníci jsou povinni tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). To se týká i skutečností, významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 21/1998, pod pořadovým číslem 152).
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné v úvahu přicházející procesní ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalované, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová