ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1296.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1296/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců 1) E. M. a 2) Ing. T. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému MUDr. M. D., CSc., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 26/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 1999, č. j. 21 Co 577/98-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. dubna 1999, č. j. 21 Co 577/98-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 1999, č. j. 21 Co 577/98-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. dubna 1999, č. j. 21 Co 577/98-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 1999, č. j. 21 Co 577/98-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. dubna 1999, č. j. 21 Co 577/98-94, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 10. července 1998, č. j. 13 C 26/97-59, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému, aby od patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidil a žalobcům vyklizený odevzdal „byt č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, situovaný v I. patře domu č. p. 1534 v P., K. 6“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaný a jeho bývalá manželka byli v době smrti otce žalovaného JUDr. Z. D. bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 76 v B. (dále jen „dům čp. 76“, resp. „dům“), že na základě dohody ze dne 12. června 1997 o vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů převzal dům žalovaný, že žalovaný s bývalou manželkou podali u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 33 Ca 186/98 opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., jímž byl zamítnut návrh na vklad uvedené dohody, jejímž předmětem byl i dům čp. 76, a že dům byl obydlen do roku 1993. Na rozdíl od soudu prvního stupně - po doplnění dokazování v odvolacím řízení - však rovněž zjistil, že nejméně od roku 1961 nebyla doba užívání domu nijak časově omezena, v domě se od této doby nacházely tři obytné místnosti, kuchyně a příslušenství, které svým technickým a funkčním uspořádáním splňovaly požadavky na trvalé bydlení. Uvedená zjištění přitom čerpal z posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování nemovitostí Ing. J. B., zpracovaného za účelem převodu vlastnického práva k domu dne 12. prosince 1994 podle stavu ke dni 3. prosince 1994, podle něhož šlo o dům postavený v roce 1934, kolaudovaný v roce 1935, k němuž byl v roce 1960 přistaven pokoj a později nekolaudovaná kolna; je v něm jedna bytová jednotka, sestávající ze tří pokojů, kuchyně, koupelny, WC a prádelny, dům je nepodsklepený, bez podkroví, obvodové zdivo má průměrnou tloušťku 450 mm, objekt je vytápěn ústředním topením na tuhá paliva, je v něm elektroinstalace, standartní rozvod vody a plynu a jeho předpokládaná životnost je 41 let. Na základě uvedených zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že na žalovaného nepřešlo ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), právo nájmu k předmětnému bytu, neboť v době smrti svého otce, tj. ke dni 18. února 1997, měl vlastní byt (v domě čp. 76) a nesplňoval tak jeden ze dvou předpokladů, normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák., za jejichž současného naplnění dochází ve smyslu citovaného ustanovení k přechodu práva nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými listinnými důkazy prokázány. Tak rovněž pominul, že „... za daného stavebně technického stavu je objekt (dům čp. 76) neobyvatelný a nelze jej užívat ...“ (srov. protokol o místním šetření ve věci posouzení stavebně technického stavu objektu čp. 76 v P. – B., sepsaný dne 7. ledna 1997 na stavebním úřadu Místního úřadu v U. - dále jen „protokol ze dne 7. ledna 1997“), že „... svým charakterem stavba nikdy nebyla určena k celoročnímu bydlení ... stavba je v současné době neobyvatelná a neobyvatelná byla i k datu 18.2.1997 ...“ (srov. sdělení Místního úřadu v P. – U., stavebního úřadu ze dne 19.1.1998 - dále jen „zpráva ze dne 19. ledna 1998“), že „... jde o stavbu nouzového domku o síle zdí 30 cm, bez izolací, o dvou místnostech, z nichž jedna je skladiště na nářadí a druhá kuchyně ...“ (srov. kolaudační protokol sepsaný dne 21.9.1935 u Obecního úřadu v B. - dále jen „kolaudační protokol ze dne 21. září 1935“), a že „... stavba není a nikdy nebyla určena k trvalému bydlení ...“ (srov. rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu města P. ze dne 24.6.1998 - dále jen „rozhodnutí ze dne 24. června 1998“). Je-li pak posudek znalce Ing. J. B. podle názoru dovolatele nepravdivý proto, že zohledňuje spekulativní zájmy, které převodu nemovitosti předcházely, a je-li navíc v rozporu s jinými listinnými důkazy, neměl z něj odvolací soud při hodnocení důkazů vycházet. Z obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že žalovaný brojí proti právnímu závěru, že právo nájmu bytu na něj ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo proto, že má podle citovaného ustanovení vlastní byt. Je-li totiž nesprávné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel při posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu, nemůže být správný ani jeho závěr, že žalovaný tento předpoklad nesplňuje, neboť vlastní byt má. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznila, že je-li dům čp. 76 díky zásahům žalovaného ve stavu odpovídajícímu stavebním úpravám, pak tato skutečnost nemůže založit neexistenci vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. a tudíž ve svých důsledcích přechod práva nájmu bytu na žalovaného podle citovaného ustanovení. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. března 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Již v listině - zprávě ze dne 19. ledna 1998, vyžádané soudem prvního stupně (důkaz jejím čtením byl proveden při jednání u soudu prvního stupně dne 7. dubna 1998), je mimo jiné dům označen podle kolaudačního stavu ke dni 21. září 1935 jako „provizorium“ s tím, že obdrží čp. 76 (objekt byl koncipován jako zahradní domek) - šlo o dům určený k letnímu pobytu a svým stavebním charakterem nikdy nebyl určen k celoročnímu bydlení, přičemž tento stav platil ke dni 18. února 1997 stejně jako v létech 1934 a 1960, neboť o žádnou změnu nebylo v mezidobí požádáno; k datu 18. února 1997 a stejně tak k datu zpracování zprávy je neobyvatelný - to vyplynulo rovněž z protokolu ze dne 7. ledna 1997, jehož čtením byl proveden důkaz při jednání u soudu prvního stupně dne 30. června 1998. To, že dům není určen k trvalému bydlení, vyplývá rovněž z rozhodnutí ze dne 24. června 1998, na něž poukazoval žalovaný (uvedené rozhodnutí bylo k důkazu konstatováno rovněž při jednání u soudu prvního stupně dne 30. června 1998). Při posuzování předpokladu neexistence vlastního bytu však odvolací soud z uvedených zjištění nevyšel; své závěry v tomto ohledu podložil jednak úvahou, že dům byl pro účely bydlení dlouhodobě užíván (do roku 1993), a jednak je odůvodnil zjištěními, plynoucími z posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování nemovitostí ze dne 12. prosince 1994 (jehož čtením jako listinou provedl důkaz u odvolacího jednání dne 23. března 1999). Okolnosti, které z dalších provedených listinných důkazů, tj. ze zprávy ze dne 19. ledna 1998, z kolaudačního protokolu ze dne 21. září 1935, z protokolu ze dne 7. ledna 1997, jakož i z rozhodnutí ze dne 24. června 1998, vyplynuly (nebo alespoň v průběhu řízení vyšly najevo), tak ve skutečnosti pominul, resp. jejich nesprávnost vyvracel poukazem na jiný listinný důkaz, v daném případě posudek znalce, avšak zpracovaný nikoli k rozhodnému datu 18. února 1997, nýbrž podle stavu ke dni 3. prosince 1994, a navíc znalcem se specializací na oceňování nemovitostí (z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady) a nikoliv znalcem alespoň z oboru stavebnictví. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. byl užit opodstatněně, neboť při posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu vyšel odvolací soud pouze z jediného důkazu - z posudku znalce ze dne 12. prosince 1994 - a přitom se uspokojivým způsobem nevypořádal s rozhodnými okolnostmi, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, resp. některé z nich bez dalšího pominul.
Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu, neobstojí ani přijatý právní závěr, vycházející z těchto nesprávných skutkových zjištění, tj. závěr, že na žalovaného právo nájmu k předmětnému bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo v důsledku nenaplnění předpokladu neexistence vlastního bytu. V této souvislosti lze dodat, že pojem „byt“ sice není občanským zákoníkem definován a pouze v ustanovení §118 odst. 2 obč. zák. je – bez definice uvedeného pojmu – zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je však obsažena právě v tomto zákoně. Podle §2 písm. b/ citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v §3 písm. l/ citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností – rozhodnutím stavebního úřadu – k bydlení. Rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v.r.
předseda senátu