ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1325.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1325/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce JUDr. P. D. proti žalovaným 1) E. D. a 2) městské části P., o zdržení se imisí hluku a zápachu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 233/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, č. j. 35 Co 297/2004, 35 Co 298/2004-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2004, č. j. 35 Co 297/2004, 35 Co 298/2004-137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 18 C 233/2000-96, ve spojení s usnesením ze dne 27. ledna 2004, č. j. 18 C 233/2000-100, vyhověl (změněné) žalobě a uložil druhé žalované povinnost zajistit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku „plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu v 1. podlaží domu č. p. 984, k. ú. V., v Š. ulici 26 v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) tím, že neumožní nikomu využívat nebytové prostory v suterénu domu pro účely mající za následek imise hluku překračující 25 Db v noci a 35 Db ve dne“; současně zamítl žalobu, aby druhé žalované byla uložena povinnost zajistit žalobci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním předmětného bytu tím, že neumožní nikomu využívat nebytové prostory v suterénu domu pro účely mající za následek imise zápachu z tepelného zpracování potravin, a aby první žalovaná byla povinna strpět omezení ve vztahu k druhé žalované, která z toho pro ni vyplývají. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětného domu, že ohledně předmětného bytu byla mezi druhou žalovanou jako pronajímatelkou a žalobcem jako nájemcem dne 3. února 1997 uzavřena nájemní smlouva a že podle dodatku č. 1 smlouvy o nájmu nebytových prostor v předmětném domě uzavřené mezi druhou žalovanou jako pronajímatelkou a J. B. jako nájemcem vstoupila do práv a povinností nájemce nebytových prostor v předmětném domě namísto J. B. první žalovaná. Dále zjistil, že v nebytových prostorách domu provozuje první žalovaná bar B., že žalobce delší dobu podává stížnosti a žádá o řešení situace v souvislosti s nadměrným hlukem z baru B., že zde skutečně dochází k překračování limitů hlučnosti, avšak nikoliv k zápachu z tepelného zpracování potravin, že nebytové prostory z hlediska zvukové izolace nevyhovují účelu, k němuž byly pronajaty, a to ani po provedených protihlukových úpravách, že zvýšení zvukové izolace je nemožné bez dalších finančně i technicky náročných zvukoizolačních úprav a že toto je navíc vzhledem k rozměrům místností tvořících nebytové prostory technicky nemožné. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení §127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), a to proto, že citované ustanovení „řeší situaci mezi vlastníky sousedících nemovitostí“. Dále rovněž dovodil, že je-li povinností pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 obč. zák.), rozumí se tím „udržování nemovitosti ve stavu“ zajišťujícím užívání bytů „přiměřeným způsobem“, a pokračoval, že druhá žalovaná jako pronajímatelka porušila povinnosti pronajímatele tím, že „pronajala nebytové prostory v suterénu předmětného domu k účelům, pro které nejsou tyto prostory zcela vyhovující“. Přitom žalobní petit pokládal soud prvního stupně za dostačující pro to, aby v případě vyhovění žalobě bylo znemožněno „další využívání předmětných nebytových prostor způsobem porušujícím řádné užívání bytu žalobce“.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2004, č. j. 35 Co 297/2004, 35 Co 298/2004-137, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti druhé žalované zajistit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním předmětného bytu tím, že neumožní nikomu využívat nebytové prostory v suterénu domu pro účely mající za následek imise hluku překračující 25 Db v noci a 35 Db ve dne; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že je-li podle obsahu žaloby žalobce jako nájemce předmětného bytu rušen při jeho užívání nájemkyní nebytových prostor v předmětném domě imisemi hluku a zápachu, nelze za to činit zodpovědným pronajímatele, neboť ten neodpovídá „za nerušené sousedské vztahy mezi jednotlivými nájemníky bytů nebo nebytových prostor v domě“. Podle názoru odvolacího soudu je proto vyloučena aplikace ustanovení §687 odst. 1 obč. zák.; jde „o spor ze sousedských práv mezi nájemci v domě“, na nějž je zapotřebí při nedostatku výslovné úpravy analogicky (§853 obč. zák.) aplikovat ustanovení §127 obč. zák. Zde odvolací soud poukázal i na ustanovení §690 obč. zák., které lze při nedostatku zvláštní úpravy analogicky (§853 obč. zák.) použít rovněž na vztah nájemce nebytového prostoru a nájemce bytu. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že druhá žalovaná není v tomto případě pasivně věcně legitimována.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Na nesprávnost zjištěného skutkového stavu usuzuje dovolatel z toho, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované založil odvolací soud podle jeho názoru nesprávně zčásti na skutkových zjištěních vyplývajících z důkazů provedených v řízení o původní žalobě; dovolatel má za to, že tato skutková zjištění byla v řízení o změněné žalobě nepoužitelná. Dále namítl, že odvolací soud „překročil návrh obsažený v žalobním petitu, ačkoli se nejednalo o řízení, které by bylo možné zahájit i bez návrhu“, a že v důsledku toho nerozhodoval o žalobě, jejíž změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86. Zpochybnil rovněž správnost právního názoru, že druhá žalovaná není v daném případě pasivně věcně legitimována. Zde uvedl, že odvolací soud jej tím nutí, aby „se vrátil k původnímu žalobnímu petitu“ a žaloval tak první žalovanou, ačkoli „hluk, kterým jej provoz baru B. v domě ruší a činí jeho nájemní byt nezpůsobilým k bydlení, není hlukem, jehož intenzitu by mohl provozovatel baru svou vůlí nějak ovlivnit“. Podle jeho názoru případná žaloba proti první žalované podle §127 obč. zák. „není adekvátní a ochranu v podobě vyhovujícího soudního rozsudku nelze očekávat“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, a to účastníkem řízení – fyzickou osobou, která má právnické vzdělání (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel existenci posléze uvedené vady namítl a její naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud „překročil návrh obsažený v žalobním petitu …“ a že v důsledku toho nerozhodoval o žalobě, jejíž změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86. Namítl-li dále dovolatel, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované založil odvolací soud podle jeho názoru zčásti na skutkových zjištěních vyplývajících z důkazů provedených v řízení o původní žalobě, ačkoli tato skutková zjištění byla v řízení o změněné žalobě nepoužitelná, lze takto uplatněnou dovolací námitku obsahově podřadit rovněž pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27. prosince 2000 se žalobce domáhal, aby žalované městské části P. byla uložena povinnost zdržet se imisí hluku a zápachu z nebytových prostor předmětného domu za účelem řádného a klidného užívání předmětného bytu na základě uzavřené nájemní smlouvy ze dne 3. února 1997. Soud prvního stupně nařídil k projednání věci samé jednání (§115 odst. 1 o.s.ř.) na den 30. dubna 2003, u něhož – jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně z téhož dne – nebylo provedeno žádné dokazování ve smyslu §120 a násl. o.s.ř. (viz §122 odst. 1 o.s.ř.). V podání ze dne 13. června 2003 žalobce – s přihlédnutím k obsahu podání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – především navrhl, aby na místo dosavadního prvního žalovaného J. B. vstoupila do řízení jako první žalovaná E. D., a současně změnil žalobu tak, že se nadále domáhal, aby druhé žalované byla uložena povinnost zajistit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním předmětného bytu tím, že neumožní nikomu využívat nebytové prostory v suterénu domu pro účely mající za následek imise hluku přesahující 25 Db v noci a 35 Db ve dne a zápach z tepelného zpracování potravin; vůči první žalované se domáhal, aby jí byla uložena povinnost strpět omezení ve vztahu k druhé žalované z toho pro ni vyplývající. Usnesením ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86, soud prvního stupně mimo jiné připustil (podle §107a odst. 1 a 2 o.s.ř.), aby do řízení na místo prvního žalovaného J. B. vstoupila E. D. (výrok I.), a dále připustil (podle §95 odst. 1 o.s.ř.) uplatněnou změnu žaloby (výrok III.). Následně soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27. ledna 2004, č. j. 18 C 233/2000-96, ve spojení s usnesením ze dne 27. ledna 2004, č. j. 18 C 233/2000-100 – a stejně tak odvolací soud v napadeném rozsudku – rozhodl o změněné žalobě (ve znění uvedeném ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86).
Z uvedeného především vyplývá, že nelze pokládat za důvodnou dovolací námitku, že odvolací soud nerozhodl o žalobě, jejíž změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86. Nebylo-li o žalobě podané u soudu prvního stupně dne 27. prosince 2000 provedeno při jednání u soudu prvního stupně dne 30. dubna 2003 žádné dokazování a týkalo-li se dokazování provedené při dalším jednání u soudu prvního stupně dne 27. ledna 2004 již změněné žaloby (podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. srpna 2003, č. j. 18 C 233/2000-86), je nedůvodná rovněž dovolací námitka, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované založil odvolací soud zčásti na nepoužitelných skutkových zjištěních vyplývajících z důkazů provedených v řízení o původní žalobě. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že druhá žalovaná není v tomto případě pasivně věcně legitimována, neboť jde „o spor ze sousedských práv mezi nájemci v domě“ (řídící se při nedostatku výslovné úpravy analogicky /§853 obč. zák./ ustanovením §127 obč. zák.), u něhož je vyloučena aplikace ustanovení §687 odst. 1 obč. zák.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že žalobce je nájemcem předmětného bytu, že první žalovaná je nájemkyní nebytových prostor v předmětném domě (v nichž provozuje bar B.) a že druhá žalovaná je pronajímatelkou bytu i nebytových prostor. Za této situace dovolací soud z těchto právních závěrů vyšel.
Podle §687 odst. 1 obč. zák. pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
V citovaném ustanovení (jakož i v ustanoveních na něj bezprostředně navazujících) jsou upravena práva a povinnosti z nájmu bytu. Vedle odevzdací povinnosti je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.). Povinnosti pronajímatele však vyplývají i z dalších ustanovení občanského zákoníku upravujících sankce za nesplnění povinností stanovených v §687 odst. 1 obč. zák., jakož i z ustanovení upravujících práva nájemce, neboť jejich rubem je povinnost pronajímatele. Základním právem nájemce je právo užívat byt, společné prostory a zařízení domu a požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 obč. zák.). Tomu odpovídá rovněž povinnost nájemce užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně a řádně požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§689 obč. zák.). Vedle toho je nájemce povinen – při výkonu svých práv – dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující i ostatním nájemcům výkon jejich práv (§690 obč. zák.); proto je také povinen vykonávat svá práva nájemce v souladu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Žalobce jako nájemce předmětného bytu je v právním vztahu k pronajímateli a všechna příkladmo vyjmenovaná práva a povinnosti jsou práva a povinnosti účastníků nájemního vztahu k bytu (pronajímatele a nájemce). Je-li tedy žalobce nájemcem předmětného bytu a druhá žalovaná je pronajímatelkou bytu, má žalobce vůči druhé žalované v rámci právního vztahu nájmu bytu mimo jiné právo a povinnost řádně užívat byt, společné prostory a zařízení domu a požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§688 – §690 obč. zák.) a druhá žalovaná má – ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. – žalobci jako jeho nájemci v rámci povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit mu, aby (nerušené) užívání bytu nebylo rušeno např. nepřiměřenou hlučností.
Z uvedeného vyplývá, že nelze pokládat za správný závěr, že druhá žalovaná (pronajímatelka bytu) není v daném případě pasivně věcně legitimována. Za této situace byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. užit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu