ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1374.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1374/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města N. n. O., proti žalovaným 1) V. Ch., a 2) L. Ch., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 442/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 73/98-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 73/98-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, č. j. 7 C 442/97-24, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 11, v N. n. O. (dále „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovaným byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným dosud trvá k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, že výpověď z nájmu bytu daná žalobcem žalovaným (obsažená v žalobě na přivolení k výpovědi) vyhovuje zákonem předepsaným náležitostem, a že je dán jeden z uplatněných výpovědních důvodů, a to výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v tom, že žalovaní nezaplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce (konkrétně za dobu 14 měsíců). Vycházeje z názoru, že daný výpovědní důvod nemusí „existovat aktuálně“, ke dni rozhodování soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.), dovodil, že okolnost, že dlužné nájemné bylo dodatečně uhrazeno, nemá na existenci tohoto výpovědního důvodu vliv; neshledal přitom na straně žalovaných žádné závažné okolnosti, pro které by soud mohl přivolení k výpovědi pro neplacení nájemného odepřít. Pokud pak žalobce opíral naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. též o tvrzení, že žalovaní přenechali předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jiné osobě, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v tomto směru nebylo naplnění skutkové podstaty daného výpovědního důvodu v řízení prokázáno. Ve vztahu k dalšímu z uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (neužívání bytu bez vážných důvodů) zaujal názor, že tento posléze uvedený výpovědní důvod musí - na rozdíl od výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – „existovat aktuálně“ (ke dni rozhodování soudu); byť tedy žalovaní v minulosti předmětný byt neužívali, v současné době ho první žalovaný užívá spolu se svojí družkou. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. není naplněn.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 1999, č. j. 12 Co 7398-44, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se otázkou existence uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., odvolací soud se touto otázkou nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z nájmu bytu - hmotněprávní úkon pronajímatele obsažený v žalobě (pod bodem VI.) – je podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor se zákonem; důvod neplatnosti spatřoval v tom, že výpověď neobsahuje – a to ani odkazem na jinou část žaloby, jejíž je součástí – vymezení výpovědního důvodu, z něhož je dávána. Uvedení konkrétního výpovědního důvodu (či více důvodů), je přitom podle názoru odvolacího soudu zákonnou náležitostí výpovědi, bez níž by výpověď byla právním úkonem neurčitým. S poukazem na „judikaturu Nejvyššího soudu“ (rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod pořadovým číslem 57, rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – „R 26/1996“ a „R 4/1997“) konstatoval, že z uvedených rozhodnutí vyplývá závěr, že „všechny zákonné náležitosti musí obsahovat daná výpověď (rozuměno výpověď z nájmu bytu) ve svém textu odděleném od textu ostatních částí žaloby, na něž sice lze ve výpovědi odkázat, nelze však pouhé uvedení některé zákonné náležitosti v jiném textu žaloby, než v dané výpovědi, považovat za uvedené v této výpovědi“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítá, že žádné z rozhodnutí, na které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazuje, se nezabývá otázkou, která byla předmětem sporu v souzené věci a vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu je neplatná. Dovolatel má za to, že v dané věci byla výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon v žalobě obsažena „ve zcela srozumitelné a určité formě“, a že u žádného z účastníků sporu ani u soudu prvního stupně nebylo pochybností o tom, že je výpověď dávána z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., uvedených v žalobě. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 13. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v souzené věci lze pokládat výpověď z nájmu bytu, obsaženou v žalobě, za právní úkon, který je ve smyslu §39 obč. zák. neplatný pro rozpor se zákonem, nejsou-li uplatněné výpovědní důvody konkretizovány v části žaloby, obsahující výpověď z nájmu bytu (jak dovodil odvolací soud), nýbrž v jiných částech žaloby (jak tvrdí dovolatel).
Právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. V písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce (§710 odst. 3 obč. zák.). Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod pořadovým číslem 55, rozsudek ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2572/99, rozsudek ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002) výpověď pronajímatele z nájmu bytu může být obsažena též v žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.), jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., tj. musí mít písemnou formu a musí v ní být uvedena výpovědní lhůta. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena také v názoru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu musí obsahovat výpovědní důvod, z něhož je dávána; požadavku určitosti výpovědi (§37 odst. 1 obč. zák.) přitom vyhovuje, je-li výpovědní důvod vymezen vylíčením skutkových okolností, které jej zakládají; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99). Je-li výpověď součástí žaloby, není neplatná jen proto, že v ní uplatněný výpovědní důvod je označen v jiné části žaloby (srov. vedle již citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2572/99 a ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002, dále např. rozsudek ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 557/2001, a rozsudek ze dne 17. 1. 2002, sp. zn.26 Cdo 2899/2000).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 23. 5. 1997 (nebyla žalovaným dána před zahájením řízení); žaloba byla prvnímu žalovanému doručena do vlastních rukou dne 12. 7. 1997 a druhé žalované dne 9. 7. 1997. V bodě I. žaloby byl specifikován předmětný byt, jehož nájemci byli žalovaní. Skutečnosti, zakládající uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. byly vymezeny v bodě IV. žaloby, a to jak odkazem na citovaná zákonná ustanovení, tak i uvedením skutkových okolností, o které je pronajímatel (žalobce) opíral.V bodě VI. žaloby bylo uvedeno, že žalobce „tímto žalovaným vypovídá nájem bytu vymezeného v čl. I. žalobního návrhu v tříměsíční výpovědní lhůtě,…“. S přihlédnutím k obsahu žaloby je tedy nepochybné, že mělo jít o výpověď z nájmu bytu z důvodů specifikovaných v bodě IV. žaloby, tj. z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon pronajímatele (žalobce). Předmětná výpověď pak splňovala všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní lhůty.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu musí obsahovat též vymezení výpovědního důvodu, ze kterého je dávána. Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, pokud dovodil, že výpověď z nájmu bytu (obsažená v dané věci v žalobě) je neplatná, neboť neobsahuje vymezení výpovědního důvodu, z něhož je dávána. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názor vyslovený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43, podle kterého soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného o dobu delší než 3 měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.); skutečnost, že nájemce dlužné nájemné dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Rovněž tak nepřehlédne právní názor, vyslovený v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99, a ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, podle kterého naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o porušení povinnosti nájemce vyplývající z ustanovení §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. nebo o neplacení nájemného za dobu delší tří měsíců nelze podmiňovat tím, že toto protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu