ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1424.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1424/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, IČ: 00007064, proti žalovanému A. H., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 187/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2005, č. j. 12 Co 612/2004-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č.j. 6 C 187/2004-42, přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze 4 pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nalézajícího se v 1. poschodí domu č.p. 266 v obci Š. (dále jen „předmětný byt“), dané žalovanému písemným podáním ze dne 7. 6. 2004, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Současně žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, uložil, aby předmětný byt vyklidil a vyklizený předal žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl i o nákladech řízení. Žalobkyně se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., neboť předmětný byt se nachází v 1. patře domu, v jehož v přízemí sídlí Obvodní oddělení Policie ČR, Š., v prostorově neodpovídajících podmínkách, které bránily zabezpečení řádného fungování uvedeného policejního útvaru. Podle soudu prvního stupně byl v daném případě veřejný zájem na přivolení k výpovědi z nájmu prokázán, protože třináct policistů pracovalo ve třech kancelářích, což nevyhovovalo jejich činnosti (výslechy obviněných a svědků, zpracování trestních oznámení, zajišťování důkazů apod.) a potřebě zajištění objektu, do kterého musel mít kvůli předmětnému bytu přístup i žalovaný s rodinou. Žalobkyni se podle soudu prvního stupně podařil doložit i její záměr nemovitost zrekonstruovat, jak vyplynulo ze zprávy stavební skupiny Policie ČR, ze které bylo zřejmé, že stavební řízení za účelem změny užívání předmětného bytu na kancelářské prostory a rozšíření obvodního oddělení Policie ČR bude zahájeno podle výsledku soudního řízení o projednávané žalobě. Opačný postup by totiž byl nepraktický, neboť rozhodnutí stavebního úřadu by určovalo lhůtu, ve které by bylo rekonstrukci třeba dokončit, a stěží šlo předjímat délku probíhajícího soudního řízení. Proto bylo podle soudu prvního stupně třeba s předmětným bytem nakládat tak, že jej nešlo nadále užívat, neboť jeho další užívání se neslučovalo s řádnou činností Policie ČR.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. února 2005, č.j. 12 Co 612/2004-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. I podle názoru odvolacího soudu žalobkyně prokázala veřejný zájem na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. V řízení však již nedoložila, že by před doručením výpovědi žalovanému měla k dispozici stavební povolení o změně užívání předmětného bytu na nebytové prostory a jejich rekonstrukci. Tento požadavek totiž vyplýval z ustálené soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1998, sp.zn. 3 Cdon 7/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, pod pořadovým č. 155) a proto odvolací soud uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení o plánované rekonstrukci, jímž odůvodnila výpověď z nájmu bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho měnícím výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka má za to, že podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. není nezbytnou podmínkou, aby pronajímatel ještě před doručením výpovědi z nájmu bytu předložil rozhodnutí stavebního úřadu. Protože odvolací soud dospěl (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodovací praxi Krajského soudu v Hradci Králové (viz sp.zn. 20 Co 485/96), podle které není předpokladem pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. existence stavebního povolení rekonstrukce nebo demolice. Jinými slovy tak vyvrací názor odvolacího soudu o jednotnosti soudní praxe v této otázce. Dovolatelka dále zdůrazňuje nepraktičnost řešení této otázky odvolacím soudem, neboť rozhodnutí stavebního úřadu obsahuje lhůtu, ve které je třeba rekonstrukci realizovat, která však může uběhnout ještě před skončením řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Jestliže tedy žalobkyně prokázala všechny ze zákona nezbytné podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Za situace, kdy je pronajímatelem Česká republika, je „absurdní“ dovozovat, že by žalobu podávala účelově, aby neoprávněně zasahovala do nájemních práv k bytu, když sama Česká republika tato práva garantuje. Pokud by dovolatelka zahájila stavební řízení, předcházela by tomu fáze zpracování investičního záměru a vypracování projektové dokumentace, které by byly výdajem státního rozpočtu, a následně by se stalo, že by soud k výpovědi nepřivolil, vedlo by to ke zmaření investice a porušení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, a zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného je nemovitost, ve které se nachází předmětný byt, po celou dobu určena k uspokojování bytové potřeby a stavební úřad doposud tento účel užívání svým rozhodnutím nezměnil. Proto žalovaný navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena pověřeným zaměstnancem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu, je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem naložit tak, že byt nelze užívat, nebo vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu dále užívat.
Citované ustanovení zahrnuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu – jednak situaci, kdy je dána potřeba naložit s domem (bytem) z důvodu veřejného zájmu jinak, jednat situaci, kdy dům (byt) vyžaduje kvalifikované opravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1998, sp.zn. 3 Cdon 7/96, a ze dne 20. 9. 1999, sp.zn. 26 Cdo 919/99, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 21/1998, pod pořadovým č. 155, a č. 5/2000, pod pořadovým č. 51). Obě skutkové podstaty podle citované judikatury je nutné vykládat ve vazbě na stavebněprávní předpisy, neboť ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), vyplývá, že stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze – s výjimkou vyjmenovaných případů, kdy postačí ohlášení stavebnímu úřadu – provádět jen podle stavebního povolení (§54 a násl. stavebního zákona), vydaného stavebním úřadem ve stavebním řízení; dokončenou stavbu, popřípadě tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, lze podle §76 a §85 odst. 1 věty prvé stavebního zákona užívat zásadně pouze na základě kolaudačního rozhodnutí, jež v kolaudačním řízení vydal stavební úřad, a jen k tomu účelu, jenž byl v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení určen. Změny ve způsobu užívání stavby jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně užívání stavby, a jsou-li spojeny se změnou stavby, po kolaudaci změny stavby (§85 odst. 1, 2 stavebního zákona). Existence rozhodnutí o povolení stavby podle §66 stavebního zákona (popřípadě rozhodnutí podle §86 nebo §87 stavebního zákona) je tedy nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák.
Mělo-li by být změněno stavební určení bytu (nemovitosti), jinými slovy kdyby byt nebo dům, jenž dosud sloužil k bydlení, měl napříště tohoto účelu pozbýt proto, že bude sloužit účelu jinému, bylo by nutno takovou situaci podřadit pod první skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., tj. šlo by o případ, kdy je potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem naložit tak, že byt nelze užívat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 933/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod č. 5). O takovou situaci se jedná právě v projednávané věci, kdy žalobkyně tvrdí, že veřejný zájem vyžaduje stavebními úpravami rozšířit policejní oddělení na úkor předmětného bytu a tím i změnit účel užívání těchto prostor. Zpráva stavební skupiny Policie ČR o plánované rekonstrukci však nemůže sama o sobě založit uplatněný výpovědní důvod, neboť není právním podkladem pro změny stavby nebo změny způsobu užívání, jež stavebněprávně představují podmínku jiného nakládání s bytem nebo domem. Úprava stavebního zákona tak požadavkem na vydání správního rozhodnutí koresponduje s podmínkou, aby k jinému nakládání s domem nebo bytem došlo z důvodu veřejného zájmu.
Proto i důvod výpovědi žalobkyně z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák. mohl být dán jen tehdy, byla-li rozhodná tvrzení, obsažená ve výpovědi, doložena příslušným správním aktem stavebního úřadu (jiného stavebním zákonem určeného subjektu) podle stavebněprávních předpisů.
Údajně odlišná rozhodovací praxe Krajského soudu v Hradci Králové (jež je dokládána jediným rozhodnutím sp. zn. 20 Co 485/96) nevyvrací správnost uvedených závěrů. Citované rozhodnutí je ze dne 17. 12. 1996, v něm vyslovený právní názor je tedy nutno považovat za překonaný pozdějšími výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, jenž zaujal názor odlišný a nemá důvod odchylovat se od něj ani v této věci.
Argument, že s ohledem na určení lhůty k provedení stavby ve stavebním povolení jsou dovoláním zpochybňované závěry nepraktické, není způsobilý správnost těchto závěrů zvrátit, neboť podle §67 stavebního zákona lze v odůvodněných případech stanovit delší než zákonem určenou dvouletou lhůtu k zahájení (nikoli dokončení) stavby, a tuto lhůtu lze též rozhodnutím stavebního úřadu prodloužit (§69 odst. 1 stavebního zákona).
Neobstojí ani námitka absurdnosti předpokladu o účelovém jednání žalobkyně, pokud jí je Česká republika, která práva nájemců sama garantuje. Nehledě k tomu, že vzhledem k rovnosti účastníků (čl. 96 odst. 1 Ústavy a §18 odst. 1 o.s.ř.) nelze ani stát v řízení před soudem jakkoli zvýhodňovat, je uvedená námitka založena na nepřijatelném hypotetickém předpokladu, který apriori vylučuje zásah státu (jednajícího prostřednictvím relativně samostatné organizační složky se specifickými zájmy) do práv nájemce.
Konečně ani případné ekonomické zájmy žalobkyně nemohou převážit nad ochranou nájemce vyplývající z ustanovení §711 odst. 1 písm. e/ obč. zák., jak je ustálenou soudní praxí vykládáno.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a z částky 75,- Kč paušální náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu