ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1426.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1426/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované Z. G. , bytem v P., zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 36/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č. j. 16 Co 284/2011-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 21. 1. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „byt – jednotku v objektu bydlení – budově postavené na pozemcích, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P., obec P., na LV pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem tohoto bytu, k němuž nevznikl žalované platný nájem a který tak užívá bez právního důvodu.
Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 9. 10. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 31 C 36/2009-40, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel jako budoucí prodávající se žalovanou jako budoucí kupující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. číslo 55, podle jejíhož dodatku ze dne 29. 11. 1995 se zavázal k uzavření kupní smlouvy na předmětný byt, a to do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon č. 72/1994 Sb., že žalovaná uhradila dlužníku kupní cenu 397.100,- Kč a poplatek 4.765,- Kč, což jí dlužník dne 22. 4. 1993 písemně potvrdil a zároveň jí předal předmětný byt, který žalovaná od té doby užívá. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt se souhlasem dlužníka (nájemní smlouva ani ústní formou uzavřena nebyla). Dospěl však k závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Za významné považoval to, že „žalovaná v bytě bydlela řadu let, že dlužník od počátku projevoval zřejmou vůli převést předmětný byt do jejího vlastnictví, že ačkoliv předem uhradila plnou kupní cenu, k převodu nedošlo pro překážky na jeho straně, že žalovaná řádně hradila sjednané platby a dlužník dlouhodobě nezpochybňoval, že ji má za nájemce předmětného bytu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 16 Co 284/2011-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho skutkový závěr o tom, že nájemní smlouva nebyla uzavřena; ztotožnil se i s jeho právním názorem, že žalovaná užívala byt pouze na základě souhlasu dlužníka. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) z důvodů tímto soudem uvedených, a doplnil s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, že je třeba upřednostnit právo žalované na legitimní očekávání uzavření kupní smlouvy před ochranou vlastnického práva žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnil je ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s ř. Vycházeje z toho, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, zpochybnil závěr odvolacího soudu, že podaná žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1216/99 namítal, že odvolací soud trvale a bez náhrady omezil nepřípustně výkon jeho vlastnického práva a žalované naopak umožnil byt bezplatně a časově neomezeně užívat bez jakéhokoli titulu. Ani zaplacení zálohy na kupní cenu nemůže žalovanou opravňovat k trvalému užívání majetku dlužníka místo placení nájemného; i kdyby však uhrazená částka měla být považována za kompenzaci nájemného, pak by s ohledem na výši obvyklého nájemného již byla spotřebována. Dále uvedl, že žalované nemohlo svědčit právo legitimního očekávání nabytí vlastnictví k bytové jednotce, neboť v řízení nepředložila smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Odvolací soud proto pochybil, jestliže bez znalosti obsahu této smlouvy dovodil existenci legitimního očekávání žalované. Poukázal i na to, že účastníkem řízení v postavení žalobce již není dlužník, nýbrž insolvenční správce, který jedná na základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek dlužníka – v tomto případě bytovou jednotku – zpeněžit, čemuž však brání „okupace jednotky žalovanou bez právního důvodu“. Z toho dovozoval, že i kdyby snad bylo možné považovat za rozporné s dobrými mravy jednání dlužníka, nemůže mít toto jednání význam v řízení, kde jako žalobce vůbec nevystupuje dlužník, neboť případné „prohřešky dlužníka“ by tím byly přenášeny na insolvenčního správce, resp. insolvenční věřitele, což nelze připustit. Konečně namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v části, kde se dovozuje, že vlastnictví předmětného bytu nebylo na žalovanou převedeno pro překážky na straně dlužníka, nepřezkoumatelný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Odvolací soud zjistil, že mezi dlužníkem a žalovanou nebyla uzavřena nájemní smlouva, a vycházel tak z toho, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., který žalobce dovoláním zpochybnil.
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 6/2010“). V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Námitka dovolatele, že odvolací soud tím, že zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu s odůvodněním, že je v rozporu s dobrými mravy (s ohledem na skutková zjištění učiněná v dané věci), omezil trvale a bez náhrady výkon jeho vlastnického práva, jehož ochrana je garantována jak Ústavou (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), tak občanským zákoníkem (§126 a násl.), nemůže obstát.
Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona, tj. v souladu s jeho obsahem, a zároveň být přiměřený (proporcionální) s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo; nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného; v opačném případě by šlo o zneužití výkonu práva, který není dovolen, a je proto sankcionován ( §3 odst. 1 obč. zák.).
Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalované z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalované - zejména, že dlužník převzal v roce 1993 od žalované zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (397.100,- Kč), předal jí předmětný byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalované) a žalovaná měla za to, že do doby vložení jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což dlužník nezpochybňoval.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaná je oprávněna byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“ (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalované ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle §451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena.
Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že bez právního významu je pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který spatřoval v částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvedená námitka však nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nemůže být - jak je nepochybné ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu