ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1440.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1440/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce B. d. H. 1427, zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 88.201,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 144/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 42 Co 192/2007-434, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 42 Co 192/2007-434, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2007, č. j. 62 C 144/2000-380, v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 81.800,- Kč, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze 11. 1. 2004, č. j. 62 C 144/2000-38 (poté, co usnesením ze dne 16. 10. 2002, č. j. 62 C 144/2000-148, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2005, č. j. 42 Co 658/2004-148, zastavil řízení vůči původně též žalovanému I. K., a poté, co týmž usnesením a usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 62 C 144/2000-245, připustil změnu žaloby tak, že žalobce se nadále domáhá zaplacení částky 88.201,- Kč), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 81.800,- Kč (výrok I.), co do částky 6.401,- Kč řízení zastavil (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok II. a IV.). Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaná užívá byt č. 10 o velikosti 2+1 v domě č. p. 1427 v O. – H., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 12. 5. 1983 a dohody o odevzdání a převzetí bytu z téhož dne uzavřené s předchozím vlastníkem, že jako vlastník předmětného domu je zapsán žalobce, a že žalovaná dluží na nájemném a zálohách na služby spojené s užíváním bytu (dále „služby“) za období červenec 1999 až srpen 2004 částku 81.800,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná byla v souladu s ustanovením §671 odst. 1 a 696 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) povinna pronajímateli hradit nájemné a úhradu za služby, v uvedeném období však svou povinnost plnila jen částečně. Námitky žalované, že nájemné (úhradu za služby) měl platit rovněž její manžel a její dcery, že předepsané měsíční platby měly být s ohledem na snížení počtu osob v předmětném bytě stanoveny v nižší částce, neshledal – z důvodů v rozhodnutí uvedených – opodstatněnými.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 9. 2007, č. j. 42 Co 192/2007-434, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v této části zastavil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž uložil povinnost k jejich náhradě žalované. Vycházel z toho, že v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že dne 22. 5. 2007 mu byla E. V. poukázána platba ve výši 81.800,- Kč, a že tímto považuje žalovanou částku za zcela uhrazenou. Důvody, pro které žalovaná se zpětvzetím nesouhlasila (že „žalobce od ní ani od Úřadu městského obvodu nepřijímal platby a že žije ze životního minima“) odvolací soud nepovažoval za vážné důvody, pro které by měla mít zájem na meritorním rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, která doplnila prostřednictvím soudem ustanoveného advokáta, a jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že zastavil řízení bez věcného projednání jejího odvolání, a že se tudíž nezabýval řadou relevantních námitek v něm obsažených. Namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby řízení bylo zastaveno, neboť u jednání odvolacího soudu vyslovila se zpětvzetím žaloby nesouhlas; odvolací soud, který nepovažoval důvody jejího nesouhlasu za vážné, jí však neposkytl poučení dle §118a odst. 4 o. s. ř. o významu řádného zdůvodnění nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a o tom, že vážné důvody tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím nesouhlasí. Poukazuje dále na to, že odvolací soud nezkoumal okolnosti, za nichž třetí osoba (E. V.) uhradila žalovanou částku, a že žádný z účastníků nesdělil odvolacímu soudu žádnou skutečnost, jenž by tuto úhradu spojovala se žalovanou. Nesouhlasí rovněž s výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Namítá, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť nebylo – z důvodů uvedených v dovolání – prokázáno, že žaloba byla podána důvodně a že byla vzata zpět pro chování žalované; o nákladech řízení mělo být proto rozhodnuto podle věty první uvedeného ustanovení a povinnost k jejich náhradě měla být uložena žalobci, jež zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; dovolání dále doplnila podáním ze dne 31. 12. 2008, v němž namítá, že není ve věci pasivně věcně legitimována.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. září 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou jeho přípustností, a to zvlášť ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům.
V části, v níž je napadán výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž byla žalované uložena povinnost zaplatil žalobci částku 81.800,- Kč), a řízení v tomto rozsahu zastaveno, je dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Dovolatelka v dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že obsahově její dovolací námitky směřují ve svých důsledcích především proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud nejprve posouzením správnosti napadeného rozhodnutí z pohledu dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§96 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby; rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto.
V projednávané věci nejde o případ, kdy by řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, ani o případ, kdy by mohlo být řízení zahájeno i na návrh druhého účastníka řízení. Jde o řízení, v němž žalobce (pronajímatel) uplatnil vůči žalované (nájemkyni) nárok na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby.
V posuzovaném případě po vydání rozsudku soudu prvního stupně E. V. uhradila za žalovanou částku 81.800,- Kč, jež byla předmětem řízení. Žalobce za této situace neměl zájem na dalším pokračování sporu a vzal žalobu zpět. Žalovaná svůj nesouhlas se zpětvzetím odůvodnila tím, „že žalobce od ní ani od Úřadu městského obvodu nepřijímal platby, a že žije ze životního minima“.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 9. 1999, č. j. 26 Cdo 1792/99, uveřejněném pod č. 54 v časopise Soudní judikatura 5/2000, dovodil, že vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Od uvedeného závěru nemá dovolací důvod odchýlit se ani v projednávané věci, kdy za žalovanou plnila třetí osoba. Skutečnost, že E. V. plnila dluh za žalovanou vyplynula jednak z tvrzení žalobce a jednak z poštovní poukázky, jejímž prostřednictvím byla úhrada provedena (viz čl. 432 spisu); ostatně dovolatelka v průběhu řízení neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by uvedený závěr zpochybňovaly. Okolnosti, za nichž třetí osoba plnila, nejsou z hlediska posouzení, zda je možno – s ohledem na žalovanou tvrzené vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby – řízení zastavit, relevantní. Vzhledem k tomu, že v dané věci pohledávka uplatněná žalobou zanikla splněním, nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Není tak důvodná námitka, že soud se měl odvoláním žalované věcně zabývat. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Totéž platí i pro dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že ji nepoučil v souladu s ustanovením §118a odst. 4 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalovanou tvrzené skutečnosti, kterými odůvodnila svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, i kdyby byly prokázány, nemohou být vážnými důvody ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. Pokud za této situace nebyla poučena ve smyslu §118a odst. 4 o. s. ř., že má prokazovat důvody nesouhlasu, které tvrdila, nelze dovodit, že by řízení bylo postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. se dovolací soud nezabýval námitkami, obsaženými v doplnění dovolání ze 31. 12. 2008, neboť jimi byly po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. (tj. po 24. 11. 2008) nepřípustně rozšířeny uplatněné dovolací důvody.
Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatelka dále výslovně napadla výroky usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, však mají povahu usnesení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nepřipuštění žaloby a o nákladech řízení nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno rozhodnutí soudu první stupně ve věci samé; tím však rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby, stejně jako o nákladech řízení není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/2002, pod pořadovým číslem 88).
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v této části jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o. s .ř., §142 odst. 1, §148 odst. 1 a 149 odst. 2 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu