ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1468.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1468/2020-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované WELLCO Brno s.r.o. , se sídlem v Brně, Příkop 838/6, IČO 25337009, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 76/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2020, č. j. 19 Co 250/2019-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč k rukám JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 19 Co 250/2019-291, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 25. 6. 2019, č. j. 94 C 76/2018-252, jímž zamítl žalobu na určení, že tam specifikovaný soubor částí (místností) nemovité věci není jednotkou ve smyslu §1159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ani ve smyslu §2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a nebyl jí ani ke dni účinnosti vkladu tam uvedeného prohlášení vlastníka a že žalovaná není a nebyla oprávněným držitelem vlastnického práva k tomuto souboru částí nemovité věci, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je určovací žaloba podle §80 o. s. ř. preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků; tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod číslem 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Řízení se musí účastnit všichni spoluvlastníci, jejichž spoluvlastnické právo má být výrokem soudu dotčeno; v opačném případě by totiž ti ze spoluvlastníků, kteří se řízení neúčastní, nebyli rozhodnutím soudu vázáni (§159a odst. 1 o. s. ř.) a mohli by v jiném řízení s částečně odlišným okruhem účastníků dosáhnout jiného určení; bez jejich účasti v řízení tudíž právní stav zůstává nadále nejistý a předpoklad naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není naplněn (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010, uveřejněný pod číslem 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky téhož soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2728/2011).
Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že byly-li na základě prohlášení vlastníka (jímž byly v budově vymezeny jednotky) zapsány jednotky do katastru nemovitostí, lze případné vady prohlášení (spočívající např. v tom, že společné prostory byly vymezeny jako jednotka) odstranit jen postupem podle §1168 o. z., a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. 1. 2014 (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, usnesení téhož soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019).
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické; ostatně dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu