ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1478.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1478/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr.Hany Müllerové a JUDr.Jiřího Spáčila, CSC., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o bezúplatný převod pozemků státu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 1234/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 2. 2000, čj. 35 Co 25/2000-53, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23.11.1999, čj. 9 C 1234/99-40; jím okresní soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému bezúplatně převést do vlastnictví žalobce části pozemků č. 114/1 a 122/1 v katastrálním území B. u Z. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), a získal nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky, které podle zákona o půdě nelze vydat; požaduje však pozemky ležící v chráněném ložiskovém území pro výskyt štěrkopísků, což bylo zjištěno z rozhodnutí Okresního báňského úřadu v L. a Ministerstva stavebnictví ČR. Podle metodických pokynů P. f. ČR (dále jen "P. f. ") jsou pozemky, kde je nerostné bohatství, vyloučeny z nabídky náhradních pozemků. Tyto vnitřní předpisy byly porušeny při uzavírání dohody o podmínkách převodu pozemků, uzavřené účastníky dne 14.8.1998, podle níž se účastníci mj.dohodli o umístění náhradního pozemku.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odvolacím řízení dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z jiných důvodů, než jaké uvedl okresní soud. Poukázal především na ustanovení §11 odst. 1 a 2 zákona o půdě, z něhož nelze dovodit, že by si oprávněný mohl vybírat, které náhradní pozemky bude požadovat; naopak stát jako vlastník sám rozhoduje, který z náhradních pozemků na uspokojení nároku na náhradní pozemek nabídne. V daném případě nelze žalobě vyhovět již z toho důvodu, že žalobce požaduje do svého vlastnictví bezúplatné převedení pozemků, které si sám vybral, aniž s tím žalovaný souhlasil, neboť mu je nenabídl. Dohoda, uzavřená mezi účastníky dne 14. 8. 1998 o podmínkách převodu pozemků ve vlastnictví státu, nevyvolává, dle názoru odvolacího soudu, právní účinky smlouvy o bezúplatném převodu daných pozemků, ani právní účinky smlouvy o smlouvě budoucí. Za neplatnou by bylo třeba považovat i smlouvu o převodu pozemků do vlastnictví žalobce, i kdyby šlo o smlouvu uzavřenou podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě; podle §17 odst. 1 písm. c) citovaného zákona totiž P. f., který je jinak výlučně oprávněn uzavírat dohodu o převodu náhradních pozemků, nespravuje pozemky, které jsou v souladu se zákonem č. 44/1988 Sb. určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů. V daném případě bylo rozhodnutím ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR, čj.
0ip/4 - 427/75 ze dne 8. 8. 1975, rozhodnuto o vhodnosti ložiska k průmyslovému dobývání dle §13 zákona č. 41/1957 Sb. Pro dané území, v němž se nachází ložisko štěrkopísků, pak bylo vydáno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v L., č.j. 2219 -To/90 ze dne 22. 7. 1991. V něm se výslovně uvádí, že jde o stanovení chráněného ložiskového území (dle §17 horního zákona č. 44/1988 Sb.). Vedeno je pak jako B. 606014. Pokud by tedy P. f. ohledně takovýchto pozemků uzavřel dohodu o bezúplatném převodu nemovitostí do vlastnictví žalobce, šlo by o dohodu neplatnou pro rozpor s §1 odst.1, a §11 odst. 2 zákona o půdě; úkon by byl neplatný i pro právní nemožnost plnění, neboť podle §17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s takovými pozemky nemůže p. f. disponovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze všech výše uvedených důvodů nárok žalobce na uzavření dohody o bezúplatném převedení jím požadovaných konkrétních pozemků nevznikl, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Současně však posouzení právních účinků dohody účastníků ze dne 14. 8. 1998 a citovaných správních rozhodnutí na uplatněný nárok považuje krajský soud za otázku zásadního právního významu, a proto v tomto rozsahu výslovně připustil ve výroku rozsudku dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25.dubna 2000. Žalobce jej napadl včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně dohody uzavřené účastníky ze dne 14.8.1988 v tom, že ji nepovažuje za dohodu o bezúplatném převodu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ani za smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu občanského zákoníku. Odmítá však závěr odvolacího soudu, podle něhož z uvedené smlouvy nelze vyvodit žádné účinky z hlediska ustanovení §51 občanského zákoníku proto, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy nepojmenované, a že tato smlouva představuje pouze přípravná nezávazná ujednání k uzavření smlouvy podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Žalobce poukazuje na to, že smyslem smlouvy bylo stanovit, kterých pozemků se bude týkat samotná smlouva o bezúplatném převodu pozemků. Účastníci tak projevili úmysl posílit jistotu oprávněné osoby i p. f. o tom, co bude předmětem bezúplatného převodu, a zajistit další kroky, např. pořízení geometrického plánu. Uvedená dohoda byla iniciována p. f., a jeho zástupcem zformulována. Žalobce rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů, tj. rozhodnutí Ministerstva stavebnictví a výstavby ČSR a Obvodního báňského úřadu v L. Poukazuje přitom na ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a zdůrazňuje, že toto ustanovení obsahuje odkaz na zákon č. 44/1998 Sb., §32 zákona č. 50/1976 Sb., a §10 odst. 2 vyhl. č. 85/1997 Sb. Podle názoru dovolatele nelze z obsahu těchto předpisů dovodit , že by shora citovaná rozhodnutí vyjímala předmětné pozemky ze správy P. f. Směrodatným pro vydání rozhodnutí o využití území pro těžbu nerostů je dle jeho názoru ustanovení §27 horního zákona č. 44/1998 Sb., zejména pak jeho odstavec 6. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž si oprávněná osoba nemůže vybírat, které náhradní pozemky může požadovat. V této souvislosti interpretuje ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě odlišně od odvolacího soudu. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k dalšímu řízení, a současně žádá, aby dovolací soud uložil žalovanému povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř, neboť odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu
(§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Závěr o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem by bylo třeba učinit, pokud by odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav aplikoval na právní vztahy účastníků nesprávný právní předpis, nebo správně aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. V daném případě dovolací soud konstatoval, že odvolací soud na daný případ správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o půdě a občanského zákoníku.
Žalobce se domáhal svého plnění z nároku na převod náhradních pozemků za pozemky, které nemohly být vydány oprávněným osobám, jež mu své nároky převedly. Přitom navrhoval, aby jeho nárok byl uspokojen převodem konkrétních pozemků, na němž se již s žalovaným dohodl, což dokládal písemnou dohodou z 14.8.1998, s tím, že žalovaný mu dodatečně oznámil, že uvedené pozemky nemůže poskytnout jako pozemky náhradní, protože jde o naleziště štěrkopísků.
Dovolací soud se již dříve zabýval výkladem ustanovení §17 odst. 3 písm.a) zákona o půdě, kterým se realizuje právo oprávněné osoby na náhradu za pozemek, jejž nelze vydat, zakotvené v ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, a spočívající v bezúplatném převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu P. f. Dle ustanovení §17 odst. 3 písm.a) zákona o půdě může P. f. převést nemovitosti ve vlastnictví státu, na něž nebylo uplatněno právo na vydání, do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároku na náhradu podle §14 až 16 a §20 zákona o půdě. Samotný převod se řídí ustanovením občanského zákoníku, jeho uskutečnění však předpokládá určitý postup se strany P. f., stanovený zvláštními předpisy, a sledující uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž nároky se mohou i překrývat. Dovolací soud již ve své dřívější judikatuře dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn. 2 Cdon 522/96, uveřejněném v publikaci " Zemědělské restituce a soudní praxe", C.H.Beck, 1998. Je na P. f., aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní. Toto oznámení nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, protože návrhy oprávněných osob na přijetí konkrétních náhradních pozemků je třeba posoudit z více hledisek, a přihlédnout i k vyjádřením jiných subjektů, včetně příslušných orgánů. Ustanovení §11 odst. 3 zákona o půdě proto ukládá Pozemkovému úřadu postupovat podle ustanovení §8 odst. 4 (dnes odst. 5) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, tedy obdobně, jako postupuje pozemkový úřad při provádění pozemkových úprav. Tento postup předpokládá i soupis nároků oprávněných osob včetně výměry pozemků a jejich ceny, a možnost uplatnění nároků jiných osob a státních orgánů, a konečné rozhodnutí po příslušném projednání s tímto okruhem osob.
V dané věci dovolatel souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že dohoda uzavřená účastníky dne 14.8.1998 není smlouvou o převodu předmětných pozemků jako pozemků náhradních, ostatně proto také svůj nárok na uzavření takové smlouvy uplatňuje soudně. Souhlasí rovněž s tím, že uvedená dohoda není smlouvou o smlouvě budoucí, ve smyslu ustanovení §50a obč.zák. Ani dovolací soud se v této věci neodchyluje od právního hodnocení odvolacího soudu. Za této situace je třeba posoudit, zda a v jaké míře je pro účastníky závazná dohoda z 14.8.1998.
Jako vyplývá již ze shora uvedeného, předpokládá uzavření konečné smlouvy o převodu náhradních pozemků určitý postup se strany Pozemkového úřadu, v němž se vyjasní okolnosti rozhodné pro uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků. Dle názoru dovolacího soudu sloužila dohoda z 14.8.1991, o kterou žalobce opírá svůj nárok, právě tomuto účelu. Z jejího obsahu je zřejmé, že v jejím článku I. byl vyjasněn rozsah nároku žalobce z hlediska původu i rozsahu, daného cenou nevydaných pozemků. V článku II. se konstatuje, že smluvní strany se dohodly, že "náhradní pozemek bude umístěn na p.p.č. 114, 122/1a 122/3 dle KN vše v kultuře louka ve vlastnictví státu, v obci B.", jakož i na ocenění těchto pozemků, přičemž "umístění náhradního pozemku" bude projednáno v komisi pro převod náhradních pozemků. Článek V. dohoda neobsahuje. V článku VI. je obsaženo konstatování oprávněné osoby, že si je vědoma jednostranné neodvolatelnosti dohody.
I když by bylo možno neobvyklou formulaci o "umístění náhradního pozemku" na pozemku specifikovaném jeho označením v katastru nemovitostí, považovat za projev vůle obou stran o tom, které pozemky budou poskytnuty žalobci jako pozemky náhradní, nelze učinit závěr o závaznosti tohoto ustanovení pro P. f. Uvedenou dohodu je třeba vyložit s ohledem na ustanovení dohody jako celku, včetně ujednání, že "umístění náhradního pozemku" bude projednáno v komisi pro převod náhradních pozemků; což nelze vyložit jinak než jako rozvazující podmínku ( §36 odst. 2 věta druhá obč. zák.) pro případ, že nedojde ke kladnému výsledku takového projednání. Je zřejmé, že ustanovení o následném projednání v komisi odpovídá postupu, který -jak shora uvedeno- je P. f. je povinen dodržet. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že předmětná dohoda nezavazuje P. f. k plnění tak, jak žalobce navrhuje, a názor odvolacího soudu proto shledal správným.
Za této situace není třeba se již zabývat otázkou, zda žalovaný je v této věci pasivně legitimován, tj. zda předmětné pozemky, o něž žalobce usiluje, jsou ve správě P. f. Nad rámec této úvahy je možno uvést, že odvolací soud správně aplikoval na věc ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pokud zjistil, že tyto pozemky se nacházejí v území, určeném příslušným rozhodnutím k využití pro těžbu nerostů. Skutkovými zjištěními soudu se soud dovolací nemůže zabývat, protože v případě, že dovolání je přípustné jen za použití ustanovení §239 o.s.ř., je oprávněn přezkoumávat jen právní závěry odvolacího soudu.
Dovolání bylo proto jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
V Brně dne 18. ledna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová