ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1491.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1491/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení rodinného domu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 8 C 255/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. února 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 8 C 255/99-96, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2002, č.j. 10 Co 506/2002-107, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. února 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 8 C 255/99-96, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2002, č.j. 10 Co 506/2002-107, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. května 2002, č.j. 8 C 255/99-96 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 24. 4. 2000, č.j. 8 C 255/99-16, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2001, č.j. 10 Co 823/2000-48, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalovanému vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku nemovitosti, a to dům č.p. 70 na p.č. 141/2 a p.č. 141/2 – zastavěnou plochu s příslušenstvím a součástmi (dále „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), zapsané na LV č. 234 pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu v B.; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětné nemovitosti byly (spolu s dalšími nemovitostmi) přiděleny žalobci dle dekretu č. 28/1945 Sb., že ke dni 2. 3. 1962 přešly do vlastnictví státu, že dne 2. 9. 1991 uplatnil žalobce nárok na jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., že rozhodnutím Okresního úřadu B. – Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1998 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, že dne 2. 4. 1991 uzavřel A. D. s.p. (který k uvedenému datu s nemovitostmi nakládal, dále „státní podnik“) se žalovaným smlouvu o jejich užívání (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“) a že od uvedeného data žalovaný nemovitosti užívá a odmítá je vyklidit a předat žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva měla sloužit jako „právní podklad“ pro dočasné užívání nemovitostí žalovaným do doby, než je odkoupí, a že „jí nebylo míněno přidělení bytu a zřízení práva osobního užívání k němu“; posoudil ji jako smlouvu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 občanského zákoníku v tehdy platném znění a dovodil, že státní podnik byl povinen při jejím uzavření respektovat vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále „vyhláška“), jmenovitě i její ustanovení §9 odst. 3 o náležitostech smlouvy o přenechání národního majetku k dočasnému užívání. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva neobsahovala předepsané náležitosti – výši úplaty za užívání, určení způsobu užívání a ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy, shledal ji soud absolutně neplatnou (§39 občanského zákoníku v tehdy platném znění); na základě toho dovodil, že žaloba je opodstatněná, neboť žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 12. 2002, č.j. 10 Co 506/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva je smlouvou ve smyslu ustanovení §397 občanského zákoníku v tehdy platném znění, že jejím účelem bylo sjednání dočasného užívání nemovitostí, nikoliv dohody o osobním užívání bytu podle §154 a násl. téhož zákona, a přisvědčil též jeho závěru o neplatnosti smlouvy pro nedodržení náležitostí vyplývajících z ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky, zejména pak ujednání o výši úplaty a způsobu užívání nemovitostí. Konstatoval, že vyhláška se nevztahovala na přenechání věcí do dočasného užívání občanům podle zvláštních předpisů, že však občanský zákoník byl ve vztahu k ní předpisem obecným. Odvolací soud dále uvedl, že i v případě, pokud by smlouva byla uzavřena platně, zanikl by užívací vztah žalovaného v důsledku nemožnosti plnění ze strany státního podniku - poté, kdy došlo k obnovení vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Podle názoru odvolacího soudu nemohlo dojít za použití analogie (§853 obč.zák.) k transformaci právního vztahu na nájem bytu, neboť právo dočasného užívání bylo jiným institutem než právo osobního užívání bytu; vzhledem pak k tomu, že za užívání nemovitostí nebyla sjednána úplata, nelze použít ani ustanovení §663 a násl. obč.zák. o nájmu. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že nedošlo-li mezi účastníky k uzavření nové smlouvy o užívání předmětných nemovitostí, domáhá se žalobce právem vyklizení žalovaného. Povinnost žalovaného k vyklizení odvolací soud nevázal podle ustavení §3 obč.zák. na zajištění bytové náhrady, když konstatoval, že pro takovéto omezení žalobce nejsou žádné důvody. Poukázal na to, že žalovaný uzavřel se státním podnikem smlouvu na dobu určitou, že doba užívání by skončila zánikem tohoto užívacího vztahu a že žalovaný - poté, co se dozvěděl o uplatnění restitučního nároku žalobcem - měl dostatek časového prostoru pro hledání jiného bydlení.
Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí, že nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s vyhláškou č. 119/1988 Sb. a namítá, že dle poznámky č. 6 v ustanovení §1 odst. 4 vyhlášky (upravujícího případy, na něž se vyhláška nevztahuje) je za „zvláštní předpis“ považován občanský zákoník. Vyjadřuje přesvědčení, že vyhláška se nevztahovala na přenechávání věcí z národního majetku do dočasného užívání občanům a že předmětnou smlouvu „je možno s ohledem na její obsah posoudit jako smlouvu o přenechání věci do dočasného užívání dle ust. §397, případně jinou smlouvu dle ust. §51 obč.zák. ve znění platném do 31. 12. 1991“. Další nedostatek (uvádí se v dovolání) spatřuje dovolatel v tom, že „k ust. §3 obč. zákoníku nebylo přihlédnuto vůbec, resp. nebylo správně aplikováno v případě rozsudku krajského soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením otázky, zda žalovaný zavinil či nezavinil daný stav, nevzal v úvahu otázku restitucí, kterou žalovaný nemohl nijak ovlivnit ani skutečnost, že žalovaný do nemovitostí investoval značné prostředky. V této souvislosti poukazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný pod č. 5 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2001“, který se zabýval obdobnou problematikou. Zdůrazňuje, že žalovaný „daný stav nezpůsobil svým protiprávním jednáním“ a „byl přesvědčen, že nemovitost užívá oprávněně s příslibem získat ji do vlastnictví“. Podle názoru dovolatele se rozhodnutím obou soudů stala „nová křivda“ a ochrana vlastnického práva restituenta je bez respektování zásad uvedených v §3 odst. 1 obč.zák. nesprávná. S poukazem na uvedené žalovaný rovněž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním datovaným 21. 11. 2003 vzal žalovaný zpět dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že jednání žalovaného, který bezplatně užívá jeho nemovitosti, je účelové, že se neprávem dovolává aplikace §3 obč.zák. ve svůj prospěch a že mu nejde o právní podstatu sporu, neboť se v dovolání nezabývá závěrem odvolacího soudu o zániku užívacího vztahu k nemovitostem. Navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. 5. 2002, č.j. 8 C 255/99-96, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř.). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 255/99-87, ve spojení s usnesením ze dne 7. 5. 2002, č.j. 8 C 255/99-96, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.), aniž rozhodoval o dispozičním úkonu dovolatele (zpětvzetí dovolání).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. vyhověl žalobě na vyklizení.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v projednávané věci), pak dovolání proti takovému rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že předmětná smlouva, od níž žalovaný odvozoval svoje právo nemovitosti užívat, je smlouvou podle §397 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“), a že je pro nedostatek náležitostí stanovených v ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1998 Sb., o správě národního majetku, ve znění pozdějších předpisů, kterou bylo nutno na daný vztah aplikovat, absolutně neplatná, jednak na závěru, že užívací vztah žalovaného k předmětným nemovitostem zanikl nabytím vlastnického práva žalobce k nim.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel zpochybňuje toliko první ze závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá; proti druhému závěru (na základě něhož může být – sám o sobě – žalobní požadavek na vyklizení důvodný) námitky nevznáší. Za tohoto stavu nemůže být dovolání shledáno podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro řešení otázky právního důvodu užívání předmětných nemovitostí žalovaným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3). Již se zřetelem k tomu nelze z hlediska posouzení přípustnosti dovolání shledat právně relevantním odkaz na rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, nehledě na to, že jak uvedené rozhodnutí, tak např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné pod č. 59 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, vychází z poměrů (odlišných od poměrů v souzené věci), kdy vyklizovaný dlouhodobě užíval byt v přesvědčení, že mu svědčí platný neodvozený právní důvod bydlení.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu