ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1504.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1504/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 500/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1999, č. j. 30 Co 108/99-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. listopadu 1999, č. j. 30 Co 108/99-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce (soudu prvního stupně) ze dne 11. listopadu 1998, č. j. 7 C 500/93-88, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. 21 o velikosti 3+1 s příslušenstvím (předsíň, WC, koupelna, komora, 2 x lodgie, sklep, garáž) ve IV. podlaží domu č. p. 1284 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a ve výrokové části svého rozsudku připustil dovolání pro řešení otázky, „zda hmotněprávní účinky §453a občanského zákona nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu“. Opomněl však – ve výrokové části citovaného rozhodnutí – rozhodnout o návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání k dalším dvěma otázkám. Šlo především o otázku, zda vůbec v daném případě připadala v úvahu aplikace ustanovení §453a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. dubna 1991 zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „obč. zák.“). Poté šlo rovněž o otázku, zda v opuštění republiky žalobcem lze – vzhledem k nastalým politickým změnám na konci roku 1989 – spatřovat ještě protiprávní jednání (§453a odst. 1 obč. zák.) ve smyslu §109 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění před změnou provedenou s účinností od 1. února 1990 zákonem č. 159/1989 Sb. – dále jen „trestní zákon“).
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl žalobci přidělen a odevzdán do užívání podle předpisů platných v době do 31. prosince 1991, že žalobce a jeho manželka vycestovali dne 3. července 1989 do zahraničí s termínem návratu 27. července 1989, že o prodloužení pobytu ani nepožádali, a že od 28. července 1989 se v zahraničí zdržovali bez povolení tehdejších československých úřadů. Dále rovněž zjistily, že z předmětného bytu byly vyklizeny nepotřebné věci, které nebyly ohodnoceny finančním odborem tehdejšího Okresního národního výboru v N., že hodnotné věci byly předány matce žalobce, a že rozhodnutím představenstva SBD B. P. ze dne 20. března 1990 byla schválena dohoda o výměně bytu, uzavřená dne 9. února 1990 mezi J. P., bytem v P., tj. v předmětném bytě, který jí byl přidělen namísto jejího zdravotně závadného bytu, a žalovaným J. Š., bytem v P. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován, neboť mu nesvědčí právo nájmu (dříve právo osobního užívání) bytu. Dovodil totiž, že jeho řádně vzniklé právo osobního užívání předmětného bytu zaniklo ze zákona v důsledku naplnění předpokladů stanovených v §453a obč. zák. Tak předpoklad protiprávního jednání byl podle názoru odvolacího soudu naplněn nejpozději dne 21. listopadu 1989, kdy byla Správou oddělení pasů a víz v P. ohlášena tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v N. „nedovolená emigrace“ žalobce (a jeho manželky). Tím, že se žalobce (s manželkou) od 28. července zdržoval soustavně v cizině, zbavil se trvale možnosti předmětný byt obvyklým způsobem užívat. Dopustil-li se protiprávního jednání, dokonce naplňujícího v té době znaky trestného činu, je naplněn i třetí z normovaných předpokladů – bylo v rozporu se zájmem tehdejší společnosti, aby se svými majetkovými právy za této situace dále nakládal. Namítaný změněný výklad ustanovení §453a obč. zák. ve vztahu k právu osobního užívání bytu se podle odvolacího soudu vztahoval pouze na „ty případy, kde do té doby (do 3. prosince 1989) nebyly splněny podmínky aplikace §453a obč. zák.“; byly-li však v daném případě předpoklady normované ustanovením §453a obč. zák. naplněny nejpozději ke dni 21. listopadu 1989, zaniklo právo osobního užívání bytu ze zákona, a nikoliv až na základě rozhodnutí soudu podle §184 obč. zák. Přitom je nerozhodné, že žalobce je stále členem bytového družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadl především správnost právního závěru, že jeho právo osobního užívání předmětného bytu zaniklo podle §453a obč. zák. V této souvislosti především namítl, že aplikace ustanovení §453a obč. zák. nepřipadala v úvahu již proto, že citované ustanovení narušovalo nedotknutelné hodnoty lidské důstojnosti, mezi něž náleží rovněž svoboda pobytu a nedotknutelnost vlastnictví, kterážto práva byla proklamována i socialistickou ústavou z roku 1960. Navíc svoboda pobytu byla zvláště zaručena v čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž byla tehdejší Československá socialistická republika bezpochyby vázána. Zastává však rovněž názor, že ustanovení §453a obč. zák. se stalo neaplikovatelným i v důsledku nastalých společenských změn a byť si i nadále uchovalo formu práva, nemohlo být – s přihlédnutím k obsahu – jeho součástí. Pokud soudy obou stupňů i přesto k aplikaci citovaného ustanovení přikročily, měly podle názoru žalobce zvolit takový jeho výklad, který nejvíce šetří obsah a smysl výše uvedených práv. Kromě toho je však žalobce přesvědčen, že alespoň předpoklad protiprávnosti jednání, normovaný ustanovením §453a odst. 1 obč. zák., ani nemohl být v inkriminované době naplněn. Protiprávnost jednání, vymezená pro daný případ trestným činem opuštění republiky podle §109 trestního zákona, nemohla být v době, o níž v daném případě jde, naplněna již proto, že skutková podstata tohoto trestného činu byla z našeho právního řádu vypuštěna už od 1. února 1990 zákonem č. 159/1989 Sb., resp. před tímto datem tzv. Husákovou amnestií od 8. prosince 1989. Navíc jak protiprávnost jednání, tak také rozpor se zájmem společnosti, tj. dva ze tří předpokladů normovaných ustanovením §453a odst. 1 věty první obč. zák., podle názoru žalobce vylučují, aby následek předvídaný ustanovením §453a odst. 1 obč. zák. (připadnutí věci do vlastnictví státu, resp. přechod jiných majetkových práv občana na stát) nastal přímo ze zákona a nikoliv na základě rozhodnutí státního orgánu. Ve prospěch posléze uvedeného názoru vyznívá i to, že ustanovení §453a odst. 1 obč. zák. nedopadalo na veškerý majetek občana - §453a odst. 1 věta třetí obč. zák. Názor, že právo osobního užívání bytu, svědčící žalobci, nezaniklo (podle §453a odst. 1 obč. zák.), lze podpořit i tím, že žalobce je do současné doby členem družstva, a dále rovněž tím, že právo osobního užívání bytu – s přihlédnutím k jeho povaze – nemohlo (podle §453a obč. zák.) přejít na stát a z citovaného ustanovení nevyplývá, že mohlo zaniknout. Dovodil-li odvolací soud bez dalšího zánik zmíněného práva (podle §453a odst. 1 obč. zák.), porušil podle názoru žalobce povinnost zakotvenou v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. a tím rovněž právo žalobce na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.)
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné proto, že v daném případě byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.; ostatně žalobce přípustnost svého dovolání o citovaná ustanovení opřel.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., avšak toliko pro řešení otázky, zda hmotněprávní účinky §453a obč. zák. nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu; odvolací soud totiž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné pro řešení právě takto vymezené otázky.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání však dovolací soud neztratil ze zřetele ani to, že vedle otázky, k níž dovolací soud k návrhu žalobce dovolání výslovně připustil (a ohledně níž je dovolání přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř.), navrhl žalobce vyslovení přípustnosti dovolání i k otázkám, zda vůbec v daném případě připadala v úvahu aplikace ustanovení §453a obč. zák., a zda v opuštění republiky lze – vzhledem k nastalým politickým změnám na konci roku 1989 – spatřovat ještě protiprávní jednání (§453a odst. 1 obč. zák.) ve smyslu §109 trestního zákona. Jinak řečeno šlo o otázku, zda – vzhledem k okolnostem opakovaně namítaným žalobcem v průběhu nalézacího řízení (a posléze i v dovolání) – bylo lze v dané věci aplikovat ustanovení §453a obč. zák., jak to učinil nejen odvolací soud, nýbrž i soud prvního stupně. Odvolací soud však ohledně těchto otázek o návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nerozhodl (v tomto ohledu dovolání ani nepřipustil a ani návrhu výslovně nevyhověl), tj. jakoby návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám (otázce) nevyhověl. Proto by dovolání ohledně těchto otázek (otázky) mohlo být přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou v tomto ohledu vymezeny právním závěrem o aplikovatelnosti ustanovení §453a obč. zák. v projednávané věci. S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Výklad ustanovení §453a obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v minulosti v soudní praxi ustálil (srov. R 50/1985, R 45/1986 a R 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe se tak sjednotila mimo jiné i v názoru, že právo osobního užívání bytu bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ustanovení §453a obč. zák. a mohlo proto podle tohoto ustanovení přejít na stát. Protože stát – s přihlédnutím k povaze uvedeného práva – nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana. K závěru o aplikovatelnosti ustanovení §453a obč. zák. na právní vztahy, existující v době, o niž jde i v dané věci, vyplývajícímu z citované judikatury, se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usnesení ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000 (uveřejněného pod č. C 55 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani odvolací soud se od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil, dovodil-li v projednávané věci závěr o aplikovatelnosti ustanovení §453a obč. zák., byly-li předpoklady, normované ustanovením §453a odst. 1 obč. zák. (protiprávní jednání tehdejšího osobního uživatele bytu /1/, jímž se trvale zbavil možnosti věc (byt) obvyklým způsobem užívat /2/, a rozpor se zájmem /tehdejší/ společnosti, aby osobní uživatel bytu s bytem dále nakládal /3/), naplněny „nejpozději ke dni 21. listopadu 1989“. Lze uzavřít, že v otázce možnosti aplikace ustanovení §453a obč. zák. nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné. Z toho vyplývá, že dovolání nemůže být – pro řešení uvedené otázky – přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této situace lze opětovně připomenout, že dovolání je přípustné toliko podle §239 odst. 1 o.s.ř., a to pro řešení otázky, zda hmotněprávní účinky ustanovení §453a obč. zák. nastaly ze zákona či až na základě rozhodnutí příslušného orgánu.
Soudní praxe i právní teorie se ustálila v názoru, že k přechodu práva na stát podle ustanovení §453a obč. zák. docházelo ze zákona (srov. R 50/1985, R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. Občanský zákoník, Komentář, Díl II., nakladatelství Panorama Praha 1987, strana 623 a násl.). Nejvyšší soud České republiky se s uvedeným právním závěrem ztotožnil rovněž v již zmíněném usnesení ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000, a ani v projednávané věci nemá důvodu se od uvedeného právního názoru odchýlit. Protože od uvedeného závěru se v dané věci neodklonil ani odvolací soud, lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení §453a obč. zák. bylo zrušeno zákonodárnou cestou až ke dni 1. dubna 1991 (srov. §33 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a že právní vztahy podle něj vzniklé do této doby zůstávají zachovány, nelze-li je a jejich důsledky zvrátit cestou speciálních restitučních předpisů. Tak přechod věci na stát podle §453a obč. zák. v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 je v ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), uveden jako jeden z restitučních důvodů, s nimiž tento zákon spojuje v oblasti občanskoprávních vztahů povinnost subjektu, který je povinnou osobou podle §4 zákona č. 87/1991 Sb., věc vydat – ve smyslu obnovy vlastnického (nikoli však nájemního) práva – subjektu, jemuž je citovaným zákonem v ustanovení §3 přiznán statut oprávněné osoby. V této souvislosti nelze přehlédnout, že zákon č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých (nikoli všech) majetkových a jiných křivd, vzniklých v rozhodném období úkony a akty specifikovanými ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Jelikož se žalobci správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu