ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1526.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1526/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně P. Č., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 17.700,- Kč s příslušenstvím a o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 49/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2004, č. j. 19 Co 390/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 9 C 49/2001-89, zastavil řízení o zaplacení částky 15.471,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaných vyklidit „byt č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, nacházející se v 2. poschodí domu čp. 1965 na Š. v J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), není vázána na zajištění bytové náhrady (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky II., IV. a V.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2004, č. j. 19 Co 390/2003-113, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. tak, že určil, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt „není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, ale na zajištění přístřeší“. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. března 1993, č. j. 7 C 58/93-12, jímž bylo přivoleno k výpovědi F. H. (tehdejšího pronajímatele bytu) z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ a f/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), byla vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna podle §712 odst. 2 věty druhé obč. zák. zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistily, že následně žalovaní přestali platit náhradu za užívání bytu ve výši nájemného a záloh na služby poskytované s užíváním bytu (dále jen „nájemné“), že za dobu od ledna 2000 do prosince 2000 jim vznikl dluh na nájemném v částce 17.700,- Kč, že po podání žaloby postupně uvedený dluh uhradili a že poslední splátku na dluh poskytli až v roce 2003. Soudy obou stupňů pak dovodily, že byl-li žalovaným nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na tuto bytovou náhradu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu pro žalované bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Na změnu poměrů pak odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – usoudil z toho, že žalovaní jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě neplatili žalobkyni nájemné a tím neplnili povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení §712a obč. zák. Současně dovodil, že pro účely posouzení změny poměrů není rozhodující dodatečná úhrada dlužné částky, provedená navíc ve splátkách až po podání žaloby (poslední splátka dluhu byla zaplacena až v roce 2003). Dále dovodil, že neplatili-li žalovaní nájemné po dobu delší než tři měsíce, pak v případě, kdy by soud – při existenci nájemního poměru – přivoloval k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., bylo by jim přisouzeno pouhé přístřeší. Za této situace uzavřel, že trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobě na určení vyhověl s tím, že vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že žaloba na určení je opodstatněná v případě, kdy by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo žalobkyně nebo kdy by se bez tohoto určení stalo její postavení právně nejistým, a pokračovali, že v projednávané věci o takový případ nejde. Dále uvedli, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí zohlednit okolnosti nejen na straně žalobkyně, nýbrž také na jejich straně. Přitom podle jejich názoru nebylo zohledněno to, že žalovaná navrhla, že je ochotna přijmout „i menší než přiměřený náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně však k dohodě nedošlo a žalobkyně podala žalobu“. Podle názoru žalovaných je zapotřebí vyřešit pro danou věc podstatnou otázku, tj. zda mohou vedle sebe existovat rozsudky ukládající jim povinnost byt vyklidit jednak po zajištění přiměřeného náhradního bytu (rozsudek ve věci sp. zn. 7 C 58/93 Okresního soudu v Jihlavě) a jednak po zajištění přístřeší (rozsudek ve věci sp. zn. 9 C 49/2001 Okresního soudu v Jihlavě). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dodatečná úhrada dluhu z titulu nezaplaceného nájemného nemůže sama o sobě vést k zamítnutí žaloby a že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí zohlednit rozhodné (ve vyjádření specifikované) okolnosti na straně obou účastníků. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. října 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl – v napadeném výroku III. – změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpovědi na otázky, zda je v daném případě opodstatněná žaloba na určení, zda vůbec lze takové žalobě vyhovět, byla-li již žalovaným v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu uložena vyklizovací povinnost z předmětného bytu po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a zda v řízení o takové určovací žalobě může být při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. právně významné to, že žalovaná navrhla, že je ochotna přijmout „i menší než přiměřený náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně však k dohodě nedošlo a žalobkyně podala žalobu“.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky (dřívějším pronajímatelem bytu a žalovanými) založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. března 1993, č. j. 7 C 58/93-12, jímž byla v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. a/ a f/ obč. zák. žalovaným uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat tehdejšímu žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je právo žalovaných v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost tehdejšího žalobce (nyní jeho právního nástupce) výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené (§712a obč. zák.). Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění /přiměřeného/ náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. /nyní §159a odst. 5 o.s.ř./); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Zde je třeba připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalovaných jako vyklizovaných osob nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt /nikoli však přiměřený náhradní byt/ může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 (citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582), 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit. V uvedených souvislostech je pro účely posouzení shora specifikované změny poměrů nerozhodné, že žalovaná byla – pravděpodobně vzhledem k neplacení nájemného – ochotna přijmout „i menší než přiměřený náhradní byt“ a že „jednáním žalobkyně však k dohodě nedošlo a žalobkyně podala žalobu“.
V posuzovaném případě odvolací soud usoudil na změnu poměrů z toho, že žalovaní jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě neplatili žalobkyni nájemné a tím neplnili povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení §712a obč. zák.; současně dovodil, že pro účely posouzení změny poměrů není rozhodující dodatečná úhrada dlužné částky, provedená navíc ve splátkách až po podání žaloby (poslední splátka dluhu byla zaplacena až v roce 2003). Jestliže poté žalobě na určení vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním přístřeší) s odůvodněním, že v důsledku změny poměrů by bylo trvání na zajištění přiměřeného náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy (v případě, kdy by soud – při existenci nájemního poměru – přivoloval k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., bylo by žalovaným přisouzeno pouhé přístřeší), lze jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající ustálené judikatuře.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu