ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1554.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1554/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Z. A., zastoupeného advokátem, proti žalované T. A., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti dohody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 192/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2004, č.j. 44 Co 351/2001-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, č.j. 4 C 192/2001-28, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dohoda rozvedených manželů o zániku práva společného nájmu bytu a společného členství v družstvu podle článku 52/b a 27/1/b stanov (dále jen „dohoda“) je neplatná a rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru soudu prvního stupně mělo být určení neplatnosti dohody řešeno jako předběžná otázka v jiném řízení, kterým bylo možné účinněji upravit právní vztah mezi stranami dohody (účastníky řízení) se zárukou odvrácení jejich budoucích sporů. Z tohoto důvodu žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., a proto soud prvního stupně bez zkoumání věcné podstaty sporu žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 3. 2004, č.j. 44 Co 351/2001-49, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť podstata sporu nespočívá v otázce neplatnosti právního úkonu (dohody), nýbrž v otázce existence jejích následků, tj. existence společného nájmu bytu. Podle odvolacího soudu „lze proti významu a dosahu požadovaného určení vést úspěšně polemiku jak v tom, že vždy je možné otázku společného nájmu postavit jistěji, ve smyslu soudního vypořádání tohoto vztahu v intencích odkazované normy“ (§705 občanského zákoníku), „tak v tom, že neformalita, byť z hlediska práva žádoucnější, dohody může jako skutek nastoupit vždy – a tím spíš, že tato právní událost znamená obvykle shodu účastníků nejméně v tom, že je třeba společné právo zrušit – a jakákoli případná pochybnost k řádnosti nebo férovosti takové další dohody zavdá leda k vršení sporů o jejich platnost, aniž by se vůbec judikační činnost soudu mohla dobrat posledního slova co do existence vlastního sporného vztahu“. Odvolací soud též konstatoval, že nebylo povinností soudu poučit žalobce o tom, že jeho výběr práva (určení) byl nesprávný. Odvolací soud neakceptoval ani námitku neprojednatelnosti žaloby a zmatečnosti (nepřezkoumatelnosti) rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobu označil za zcela určitou jak co do sdělnosti žalobního návrhu, tak co do identifikace právní skutečnosti, k níž se (tvrzená) neplatnost upíná, neboť jde o určitou dohodu, u níž ani dodatečně nepovstala možnost její zaměnitelnosti. Připustil sice, že „dílčí zmatení ve svých důvodech rozhodnutí sice nese“, avšak dovodil, že s ohledem na celkový kontext není na překážku přezkoumatelnosti.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel argumentuje tím, že již v žalobě uvedl, že naléhavý právní zájem odvozuje ze snahy zachovat si jedinou možnost bydlení, které by se nezřekl bez jakékoli kompenzace. Uvedená dohoda je podle žalobce neplatná podle §39, §40 a §49a obč. zák. a k tomu by měl odvolací soud přihlížet z úřední povinnosti. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda je určitá. Podle žalobce se s odvolacími námitkami soud v tomto kontextu vůbec nevypořádal. Žalobce se nyní jen stěží může domáhat určení toho, že právo společného nájmu bytu trvá, neboť soudy obou stupňů shledávají dohodu o zániku tohoto práva platnou. Za otázku zásadního právního významu proto dovolatel považuje, zda je vyloučeno domáhat se neplatnosti právního úkonu bez další vazby na otázku vypořádání společného nájmu bytu, i když se částečně shoduje s odvolacím soudem v tom, že toho bylo možné dosáhnout s konečným účinkem jinými právními prostředky. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. S těmito - v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálenými a opakovaně formulovanými - závěry je v souladu závěr odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti dohody o zániku práva společného nájmu bytu; posouzení platnosti této dohody je totiž jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda společný nájem účastníků řízení nadále trvá.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997, pod pořadovým č. 21) je vyloučeno, aby soud, zamítá-li žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, přezkoumal žalobu po stránce věcné. Proto je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k dovolacím námitkám týkajícím se otázky platnosti (tedy i určitosti) dohody. Napadené rozhodnutí na právním posouzení platnosti dohody ani nespočívá, neboť se jí v důsledku závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu (správně) nezabývá. Pokud odvolací soud hovoří o určité dohodě, činí tak v souvislosti s posouzením řádné identifikace a nezaměnitelnosti této dohody v žalobě, nikoli ve smyslu obsahové určitosti jako jednoho z hmotněprávních předpokladů platnosti právního úkonu.
Ač odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vzhledem k formulační excentricitě klade značné nároky na porozumění, je z něj přesto seznatelné, že se odvolací soud od závěrů citované judikatury neodchýlil.
Přípustnost dovolání se tudíž žalobci v dovolání uplatněnými argumenty založit nepodařilo, neboť odvolací soud posoudil otázku naléhavosti právního zájmu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu