ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1556.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1556/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému O. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 25.422,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 177/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 177/2000-61, a Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 293/2002-93, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 177/2000-61, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 293/2002-93, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.125,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 177/2000-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 24.571,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 851,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 16. prosince 1996 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou bytu nacházejícího se ve druhém podlaží domu čp. 584 v A. ulici č. 14 v P. a sestávajícího se ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a žalovaným jako nájemcem předmětného bytu uzavřena nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. prosince 1996“), že v článku 4. nájemní smlouvy ze dne 16. prosince 1996 byla sjednána splatnost nájemného vždy do pátého dne v měsíci, že jiné písemné ujednání ohledně splatnosti nájemného prokázáno nebylo, že v rozhodném období žalobkyně oznamovala žalovanému zvýšení nájemného formou evidenčních listů, které mu doručovala jednak vhozením do poštovní schránky a jednak doporučeně prostřednictvím pošty, že v evidenčních listech byl jako vlastník předmětného domu označen obecní úřad a že počátek zvýšení nájemného byl v nich stanoven od srpna 1997, od srpna 1998 a od července 1999. Dále zjistil, že v rozhodném období žalovaný zvýšené nájemné neplatil a vznikl mu tak dluh v částce 24.571,- Kč. Při posouzení uplatněného nároku vyšel soud prvního stupně z ustanovení §696 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) a z ustanovení §13 vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (citovaná vyhláška byla zrušena dnem 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. června 2000, který byl uveřejněn pod č. 231/2000 Sb.). Přitom dovodil, že v rozhodném období žalobkyně oznamovala žalovanému zvýšení nájemného vždy před dohodnutým dnem splatnosti nájemného a že nesprávné označení vlastníka domu v evidenčních listech způsobené chybou správcovské firmy a jí použitého programu nemá za následek nesplnění povinnosti pronajímatele oznámit nájemci zvýšení nájemného z bytu a tudíž ani zánik nároku. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že žalovanému jako bývalému členu zastupitelstva a majetkové komise Obvodního úřadu P. to muselo být známo. Poté uzavřel, že za rozhodné období žalovaný dluží na nájemném částku 24.571,- Kč. Proto co do této částky (včetně v rozsudku specifikovaného příslušenství) žalobě vyhověl. Ve zbytku (co do částky 851,- Kč s příslušenstvím v rozsudku uvedeným) žalobu zamítl s odůvodněním, že bylo-li podle evidenčních listů nájemné zvýšeno od srpna 1997 a od srpna 1998, nelze přiznat částky z titulu zvýšeného nájemného za měsíce červenec 1997 a červenec 1998.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. srpna 2002, č. j. 22 Co 293/2002-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) a ve výroku o nákladech řízení (ve výroku III.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci a za správné pokládal rovněž právní závěry, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí ve vyhovujícím výroku založil. Dále uvedl, že žalovaný ani netvrdil (natož pak prokázal), že požadavek na slevu z nájemného řádně vůči žalobkyni uplatnil. V otázce splatnosti nájemného rovněž dovodil, že byla-li nájemní smlouva ze dne 16. prosince 1996 uzavřena písemně (včetně ujednání o splatnosti nájemného), pak by – vzhledem k ustanovení §40 odst. 2 obč. zák. – musela mít písemnou formu jakákoliv jiná ujednání měnící její obsah. Dovodil také, že „evidenční list není listinou, která by nájemní vztah mezi účastníky zakládala, ale slouží pro výpočet nájemného na základě rozhodných skutečností v něm uvedených …“.
Proti rozsudkům odvolacího soudu a také soudu prvního stupně (konkrétně jeho výrokům I. a III.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; současně však uvedl, že „rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování … vychází z neurčitého skutkového zjištění“. Namítl, že evidenční list je „nedílnou součástí nájemní smlouvy“, a proto jej nemůže podepisovat „správce nemovitosti, který k uzavírání nájemních smluv není výslovně zmocněn“. Dále namítl, že v provedeném dokazování nemá oporu „závěr“ soudu prvního stupně, že správce nemovitosti oprávněný vyhotovovat evidenční listy byl též zmocněn k jejich podepisování; právní úprava smlouvy o obstarání věci takové jednání bez zvláštní plné moci ani neumožňuje. Existence uvedené zvláštní plné moci v řízení prokázána nebyla. Podle žalovaného není ani namístě úvaha, že jako bývalému členu zastupitelstva mu musela být tato skutečnost známa. Evidenční listy tedy nebyly podle žalovaného „řádně označeny pronajímatelem a nebyly podepsány osobou k tomu oprávněnou“. Žalovaný má rovněž zato, že soud prvního stupně nepřihlédl k důvodům, které jej vedly k uplatnění slevy z nájemného podle §698 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu pokládá otázku, zda písemný právní úkon může být změněn sice písemnou formou, avšak subjektem (správcem nemovitosti), který nebyl pověřen, resp. zmocněn k podepisování nájemních smluv či jejich změn. Podle žalovaného tedy pronajímatel neuplatnil možnost zvýšení nájemného v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 177/2000-61, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2001, č. j. 23 C 177/2000-61, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Žalovaný netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právních závěrů, že pronajímatelka bytu (žalobkyně) plnila ve vztahu k jeho nájemci (žalovanému) oznamovací povinnost ve smyslu §13 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že nesprávné označení vlastníka domu v evidenčních listech nemá za následek nesplnění povinnosti pronajímatele oznámit nájemci zvýšení nájemného z bytu a tudíž ani zánik nároku (§13 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil zastavení řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně a současně odmítnutí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.050,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 pol. 5, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/ 1997 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu