ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1627.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1627/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města P. proti žalovanému M. I., o zaplacení částky 55. 870, 40.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 114/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, č. j. 23 Co 34/2000-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.850.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 14. 10. 1999, č. j. 15 C 114/99-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 40. 859,54.- Kč s příslušenstvím, co do částky 15. 010, 86.- Kč řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2000, č. j. 23 Co 34/2000-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 40. 859, 54.- Kč potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že žalovaný dluží žalobci za období od 1. 7. 1996 do 13. 5. 1999 na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu částku 40. 859,54.- Kč, a shledal proto uplatněný nárok důvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (adresované Vrchnímu soudu v Praze, doručené soudu prvního stupně 19. 5. 2000), v němž uplatněný dovolací důvod podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že žalobce nebyl do roku 1997 vlastníkem domu, v němž se nachází byt, užívaný žalovaným, a že proto neměl právní titul domáhat se vůči žalovanému placení nájemného. Na základě toho dovozuje, ža žaloba je alespoň zčásti nedůvodná. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) se rovněž nezabýval otázkou platnosti „nájemní smlouvy ze dne 10. 5. 1973\", která byla uzavřena v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření vyvracel argumenty dovolatele, poukázal na to, že dovolání není v dané věci přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. soudem dovolacím (dovolatel se v otázce funkční příslušnosti mýlí, adresuje-li dovolání Vrchnímu soudu v Praze) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních upravených se však v dané věci nejedná.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze použít proto, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl napadeným rozsudkem potvrzen, byl v pořadí prvním rozsudkem, jímž okresní soud ve věci rozhodoval. Stejně tak nelze aplikovat ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Neexistence návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání pak vylučuje i možnost aplikace ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za tohoto procesního stavu by bylo dovolání přípustné jen při naplnění některého z předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., tj. pokud by zde byly vady uvedené zde formou taxativního výčtu pod písmeny a) až g), které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se však nepodává, že by řízení bylo některou z těchto vad postiženo a dovolatel to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a proto byla podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. žalobci přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - ve výši 1. 775.- Kč (§7, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a v paušální částce náhrad ve výši 75.- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu