ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1745.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1745/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 33/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2004, č. j. 13 Co 290/2003-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. června 1999, č. j. 6 C 33/98-27, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 5 o velikosti jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím ve třetím podlaží domu v M. L.“ a vyhověl žalobě na vyklizení tohoto bytu a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 21. září 2001, č. j. 13 Co 644/2001-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002, č. j. 6 C 33/98-102, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 5 ve třetím podlaží domu v M. L., sestávajícího z pokoje a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výroky I., II. a III.), žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 13 Co 290/2003-156, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním, tj. s výjimkou výroku IV., potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je současným vlastníkem předmětného bytu, že žalovaný uzavřel ohledně předmětného bytu původně dohodu o jeho užívání a následně (dne 15. července 1994) smlouvu o nájmu bytu, že již dne 6. července 1978 byl žalovaný přijat za člena stavebního bytového družstva, že dne 2. ledna 1980 mu byl předán do užívání družstevní byt č. 4 v P. (dále jen „družstevní byt“), že nyní bydlí v družstevním bytě jeho dcera, že žalovaný má živnostenské oprávnění na činnost hostinskou a montáž, opravy a revize vyhrazených plynových zařízení s místem podnikání v M. L., že zároveň je v zaměstnaneckém poměru u Č. d. s místem výkonu práce v P., že písemná výpověď z nájmu bytu byla součástí žaloby, která byla žalovanému doručena dne 11. prosince 2001, a že výpověď obsahuje výpovědní důvod a také lhůtu, kdy má nájem bytu skončit. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v žalobě lze pokládat za platný právní úkon ve smyslu §37 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi (dále jen „obč. zák“); výpověď byla dána písemně (§710 odst. 1 obč. zák.), obsahuje lhůtu, kdy má nájem skončit (§710 odst. 3 obč. zák.) a je v ní uveden výpovědní důvod (podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Poté uzavřely, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn, neboť žalovaný má dva byty (předmětný byt a družstevní byt) a přitom nejde o situaci, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (v době doručení výpovědi z nájmu bytu pracoval v P., kde se nachází jeho družstevní byt, a tvrzení o jiných právně významných skutečnostech nebyla prokázána). Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu soudy podmínily ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. poskytnutím přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupený advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím zvoleného advokáta. Domnívá se, že „řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení poměrně jednoduché věci“. V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu uplatněná v žalobě je platným právním úkonem. V této souvislosti uvedl, že jde-li o identifikaci bytu, odkazuje se ve výpovědi z nájmu bytu na jinou část žaloby, avšak v ní schází číslo bytu, a pokračoval, že ve výpovědi z nájmu bytu není uveden a konkretizován výpovědní důvod. Poté namítl, že má nájemní smlouvu na byt č. 6, třetí kategorie, ve druhém podlaží v M. L., avšak v žalobě se hovoří o bytu č. 5 ve třetím podlaží v M. L. a ohledně tohoto bytu bylo rovněž přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Napadené rozhodnutí tak lze podle názoru žalovaného pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadně významné, „neboť odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu, který je v rozporu s hmotným právem, neboť přivolil k výpovědi z neexistujícího nájemního vztahu a na základě tohoto rozhodnutí byl žalovaný ze svého bytu vystěhován a je mu bráněno v přístupu k movitým věcem, které měl umístěny ve svém bytě“. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že v dané věci chybí pasivní legitimace“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky žalovaného a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.; vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. v daném případě tvrzené vady v označení čísla bytu a podlaží, na němž se byt nachází, a vada spočívající podle dovolatele v tom, že bylo přivoleno k výpovědi z neexistujícího nájemního vztahu, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (ohledně žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že usnesení o připuštění změny žalobního petitu vyhlášené v nepřítomnosti žalovaného a jeho opatrovnice nebylo vyhotoveno a tudíž ani doručeno nepřítomnému účastníku řízení, a dále také proto, že v důsledku nedostatečného pátrání po pobytu byla žalovanému ustanovena opatrovnice, čímž mu byla odňata možnost osobně se zúčastnit jednání před soudem; k (hmotně)právnímu posouzení věci však odvolací soud nezaujal žádné stanovisko. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (ve vztahu k žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn, přijal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – poté, co předběžně mimo jiné dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem. Zmíněný (předběžný) právní závěr, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle ustálené soudní praxe musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Právní úkon je nesrozumitelný (§37 odst. 1 obč. zák.), jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu (§37 odst. 1 obč. zák.) předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, ze 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, z 20. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, jak to Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99. Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud – a potažmo i soud prvního stupně – pokládal v posuzované věci výpověď z nájmu bytu za platný právní úkon, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu