ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1802.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1802/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobců A) V. V. a B) J. V., zastoupených advokátem, proti žalované D. V., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 244/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 1999, č. j. 10 Co 370/99-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. května 1999, č. j. 10 Co 370/99-47, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. srpna 1998, č. j. 15 C 244/97-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 1999, č. j. 10 Co 370/99-47, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 25. srpna 1998, č. j. 15 C 244/97-24, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „žalované nepřísluší náhradní byt s tím, že je povinna vyklidit byt I. kategorie o velikosti 1+4, který se nachází v C. ulici 15 v K. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\") poté, kdy jí bude zajištěno náhradní ubytování\", a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.
Soudy obou stupňů dovodily, že zavázala-li se žalovaná předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu (smírem, uzavřeným s žalobcem ve věci sp. zn. 11 C 245/95 Okresního soudu v Karlových Varech a schváleným usnesením tohoto soudu ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7), pak určení, že její vyklizení z bytu není vázáno na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu – po prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – při změně poměrů, za níž v daných souvislostech pokládaly pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu; naopak za právně bezvýznamné v této souvislosti považovaly nejen dlouhodobé soužití žalované s přítelem v jeho rodinném domě, resp. „stabilizaci\" tohoto soužití, nýbrž i skutečnost, že děti účastníků nabyly zletilosti a nejsou závislé na bydlení u žalované, a rovněž tak nepříznivou finanční situaci žalobců či zájem dětí žalobkyně. Protože žalovaná vlastnické či nájemní právo k jinému bytu nenabyla, uzavřely, že ke změně poměrů nedošlo. Odvolací soud pak navíc dovodil, že následné nabytí vlastnického práva k bytu žalobci nemá „ten právní význam, že oba žalobci jsou aktivně legitimováni k podání předmětné žaloby\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítli, že jim byla odňata „možnost před oběma nižšími soudy jednat\" (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) zejména tím, že jako účastníci nebyli vyslechnuti v odvolacím řízení, a dále také tím, že v řízení nebyl proveden důkaz čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V okolnosti, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhradového řízení – o přidělení náhradního bytu žalované dle zák. 71/67 Sbírky\" podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7, dovolatelé spatřují vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního posouzení otázky změny poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovanou. Namítli totiž, že soudy obou stupňů v této souvislosti nijak nevyhodnotily skutečnost, že žalobci se stali vlastníky předmětného bytu (nejsou již pouhými jeho nájemci), že s nimi v domácnosti žijí dvě nezletilé děti žalobkyně, že děti žalované jsou již zletilé, pracovně činné a s žalovanou ve společné domácnosti nebydlí, že žalovaná žije od roku 1992 nepřetržitě ve společné domácnosti se svým druhem v jeho rodinném domě o kuchyni a čtyř pokojích, a že od roku 1995 o zajištění náhradního bytu nepožádala proto, že její bytová potřeba je uspokojena bydlením v rodinném domě jejího druha. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. května 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, je-li jeho rozhodnutí v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (tomuto rozhodnutí nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. normuje toto ustanovení) a přitom sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 2 o.s.ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a g/ o.s.ř. žalobci evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalobců jednat před odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) tím, že nebyli jako účastníci vyslechnuti v odvolacím řízení, a současně tím, že v řízení nebyl proveden důkaz čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a dále zda řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. proto, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhradového řízení – o přidělení náhradního bytu žalované dle zák. 71/67 Sbírky\" podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7.
Podle §237 odst. 1 písm. e/ a f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo zapotřebí (§237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), a jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
I kdyby žalobci navrhli jako důkaz svůj účastnický výslech v odvolacím řízení (takový výslech však nebyl navržen ani v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. září 1998, ani v jeho odůvodnění, doručeném odvolacímu soudu dne 25. listopadu 1998, a ani u odvolacího jednání dne 24. května 1999), pak v okolnosti, že jako účastníci v odvolacím řízení vyslechnuti nebyli, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřovat nelze. Vadou ve smyslu citovaného ustanovení není ani neprovedení důkazu čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že občanský soudní řád – na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností – neupravuje právo účastníků řízení na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., použitelného rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o.s.ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tak dovolání přípustné nemůže být.
Stejně tak není důvodná námitka, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (tedy že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba).
Ve slovním spojení „nebyl podán návrh na zahájení řízení\", užitém v ustanovení §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., jde o návrh, kterým se zahajuje řízení v projednávané věci, a nikoliv řízení jiné, např. řízení správní, tedy řízení v jiné věci, jak to mají v této souvislosti zřejmě na mysli žalobci, spatřují-li vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. v tom, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhradového řízení – o přidělení náhradního bytu žalované dle zák. 71/67 Sbírky\" podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7.
V dané věci bylo předmětem řízení určení (ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.), že povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění náhradního bytu. Jde o tzv. řízení sporné, které může být zahájeno jen podáním návrhu na zahájení řízení, tj. v daném případě žalobou. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 26. května 1997, tj. dnem, kdy soudu prvního stupně došla žaloba (§82 odst. 1 o.s.ř.), která – s přihlédnutím k jejímu obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – byla žalobou na určení, že povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění náhradního bytu. Žaloba, jíž bylo v tomto případě zapotřebí, tedy podána byla.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhli vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž za otázku zásadního právního významu označili u odvolacího jednání dne 24. května 1999 otázku „formy bytové náhrady\". S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny právním závěrem, že za změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy, lze pokládat pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu, kterýžto závěr žalobci v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ve skutečnosti napadli.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalobci v dovolání napadli) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovanými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobci – s přihlédnutím k obsahu dovolání – nenamítají, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen smírem, uzavřeným mezi žalobcem a žalovanou (schváleným pravomocným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7), v němž se uvedení účastníci mimo jiné dohodli, že žalovaná předmětný byt vyklidí a vyklizený žalobci předá do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.\"). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle §80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Pro úvahu o změně poměrů však nejsou rozhodné pouze současné bytové poměry vyklizovaného, konkrétně to, zda v mezidobí nabyl vlastnické či nájemní právo k jinému bytu, jak se mylně domníval odvolací soud. Naopak rozhodující je v tomto ohledu porovnání celkového stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu. Stejným způsobem byla otázka změny poměrů judikována rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu české republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, a z 28. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99. Otázku změny poměrů tedy nelze redukovat pouze na současné bytové poměry vyklizovaného, jak to nesprávně učinil odvolací soud. Pro úplnost zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Je zapotřebí připomenout, že při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je konstatováno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
Protože odvolací soud nesprávně dovodil, že v daných souvislostech by změnou poměrů bylo pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu, nepřihlížel – jak nakonec vyplývá rovněž z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, jako je např. okolnost mnohaletého soužití žalované s přítelem v jeho rodinném domě, resp. „stabilizace\" tohoto soužití, dále skutečnost, že děti účastníků nabyly zletilosti a nejsou závislé na bydlení u žalované, či konečně nepříznivá finanční situace žalobců a zájem dětí žalobkyně; uvedené okolnosti nesprávně pokládal z hlediska změny poměrů za právně bezvýznamné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu